*DIVNÁ PACIENTKA*

¨Nikdo nic nikdy nemá míti za definitivní … ¨(V+W) Nedoporučuji číst před nebo po jídle!
» autor: Tomáš
V jednu letní sobotu končím svůj denní program odpolední vizitou, po níž uléhám na gauč inspekčního pokoje, abych si trochu zdříml před nastávající noční pohotovostí. Telefon mi ale nedá usnout a švitořivý hlásek sestry Jarky mi z ambulance hlásí: „Mám tu na příjmu jakousi paní Sladkou, ale je taková nějak divná.¨

Jarka, která nedávno absolvovala s vynikajícím prospěchem maturitu na zdravotnické škole, je teprve několik dní na našem oddělení. Je docela hezká, menší útlé postavy, s nenápadným makeup a pěstěnými nehty, světlé vlasy krátce přistřižené. Dále musím předeslat, že má jednu manii, naštěstí pozitivní: udržovat vždy a všude absolutní čistotu! Když zrovna nemá něco na práci, tak se s utěrkou v ruce pídí po sebemenším náznaku ležícího prachu, každou kdekoliv objevenou skvrnu okamžitě vypulíruje, v sesterské kuchyňce vládne během její služby vždy naprostý pořádek. Podle Boženy Němcové by „pro pírko na zemi i přes plot skočila!¨ Nu prostě vzácný to zosobněný ideál čistoty.

V práci na gynekologii je pochopitelně ještě trochu nejistá a co se týče některých nepříjemných situací při vyšetřování nebo při ambulantních zákrocích dosud nezkušená.

„Jak to divná?¨ chci vědět víc. „Kdo a s jakou diagnózou ji posílá?¨ „ Právě že nikdo, přišla sama! Má velké, řekla bych obrovské břicho.¨
„Tak asi patří na porodnici, ne?“

„Ale kdepak.Vždyť je už přes sedmdesát. A taky prý jí dole něco moc svědí¨, vyjadřuje se Jarka trochu neodborně a jakoby si držela ruku na ústech.

„Jarko, máte nějak zastřený hlas, je vám něco?¨
„Není mi nic, navlékla jsem si jen ústenku, ale pojďte už prosím hned nebo...¨
a neočekávaně zavěsí.
Divné, divné, myslím si. Proč ta ústenka? Proč to tak spěchá?

Krátce nato vcházím do ambulance, kde už Jarka uložila nový příjem na vyšetřovací stůl. Podle hromádky šatů, odložených vedle na zemi, usuzuji na zanedbanou a chudobnou venkovanku, nemající ani na spodní prádlo. V obličeji je chorobně vyhublá v kontrastu proti vzdutému a prostěradlem zakrytému břichu.
Cosi tu ale tak příšerně hnilobně zapáchá, že mi to až brání dýchat!

Jarko, otevřte přeci okna!¨, divím se, že to ještě neudělala.

„Co vám chybí a proč jste přišla, paní Sladká?¨, chci navázat rozhovor. Stařenka neodpovídá, možná špatně slyší? Asi nebude snadné s ní hovořit.
No, budiž! Co tu jen ale tak odporně páchne?

Navléknu si gumové rukavice a nadzvednu dolní cíp prostěradla, kterým je zakrytá, když vtom mě ovane, teď však v plné síle, ten smrdutý zápach!
V zápětí vidím něco neuvěřitelného: rozkrok nebohé ženy je vředovitě rozpadlý až do třísel a na vnitřní stranu stehen. Střed vředu a jeho okraje jsou bílé a jakoby se pohybovaly!

Se zatajeným dechem přihlédnu zblízka: vše to bílé jsou hustě vedle sebe ležící tučné muší larvy, hlodající v rozpadlé tkáni kožní rakoviny. Vlnivými pohyby do sebe vsávají odporně páchnoucí buněčnou tekutinu....mrtvolný rozklad za živa...!? Nevěřím svým očím, něco takového jsem ještě neviděl! Jak je možné, že tato žena přichází ku prohlídce teprve teď ? Je mi naprosto nemyslitelné a nepředstavitelné, že by si člověk nechal za živa užírat vlastní tělo larvami hmyzu a celkem by mu to vůbec nevadilo?

„Jak už dlouho máte to svědění, paní Sládková?¨, překonávám nucení na zvracení a zkouším znovu a hlasitěji navázat rozhovor.

Ani nevím¨, odpoví apaticky.
Jarka se odváží nahlédnout přes mé rameno, ale hned vykřikne: „Ííi¨, bleskově se odvrátí a otřese se jakoby ji polil studenou vodou.

„Co teď uděláte, proboha?¨, zašeptne mi ale hned zvědavě do ucha.

Dezinfekci, tamponové kleště, mul a tampony, hodně tamponů!¨, nařizuji rázně a skoro nedýchám, abych potlačil zvracení. Jarka začne hned všechno chystat a slyším jak jí cvakají zuby.

„Bude to trošku pálit, než vás ošetřím a vyšetřím¨, upozorňuji ubohou a začnu čistit okraje vředu tamponem, smočeným v dezinfekčním roztoku.

Larvy se přestanou hýbat, ale drží se stále pevně v řadě vedle sebe. Zdá se, že postižená z mého počínání nic nevnímá, jen si trochu vzdychla. Ideál čistoty stojí po jejím levém boku, tázavě se na mě dívá a chvěje se na celém těle.

Nedá se nic dělat, Jarko, musíte to vydržet¨, chci ji dodat odvahy do dalších minut a hned novým tamponem znovu zaútočím na ty hnusné nenažrance. A hleďme, jak se náhle začínají probírat z dosavadní ztrnulosti a housenkovitě se vlní různými směry. Čtyři z nich si to míří nahoru k pupku pacientky a pak trochu doleva, kde stojí Jarka, jako zkamenělá, fixující je zděšeným pohledem.

V duchu si říkám, že tyto uprchlice mi neutečou a zabývám se čistěním rozpadlého vředového centra. Larvy na břiše však náhle uhýbají víc doleva a jako kdyby chtěly změnit svou hostitelku, pochodují teď přímo směrem k Jarce! Její vzrušení se zřetelně zvyšuje...

Jsem hned hotov¨, pronesu k ní naléhavě a zvýšeným hlasem. Vzduch je stále ještě zamořený, takže dýchám jen povrchně a dalšími tampony urychleně vyškrabuji pevně přissáté larvy. V mém zorném poli však současně vidím blížící se katastrofu: můj pomocný anděl se chytá okraje vyšetřovacího stolu, zavírá oči, zaklání hlavu, hlasitě vzdychne a sesouvá se v mdlobách na podlahu.
Je mi jasné, že mám náhle na starosti pacientky dvě!

Čtyři uprchlice padají jedna po druhé na bezvládné tělo a hledají nějakou skulinku, kde by se mohly schovat, dvě z nich se vlní na podlaze. Přerušuji zákrok a odnáším bezvědomou na lehátko. Ty dvě zašlápnu a na její bílé sesterské uniformě pátrám po dvou zmizelých. Poněvadž jsou taky bílé, nikde je nevidím.

Co bude se mnou, pane dochtor, už jste skončil? Mám slézt dolů?¨, hlásí se v tomto pro mně naprosto nevhodném okamžiku zřejmě už netrpělivá pacientka číslo jedna. Asi nemá vůbec tušení o tom, co se zrovna vedle ní děje. Vzduch je i při otevřených oknech sotva dýchatelný a je mi znovu na zvracení.

Mějte okamžik strpení, paní Sladká, hned se vám budu věnovat¨, chlácholím netrpělivou venkovanku. K vzteku! Co dělat dřív?
Jarku křísit nebudu, ta se z přechodné mdloby jistě sama za chvilku probere.

Tak já už přece jen slezu dolů, pane dochtor, když se mnou nic neděláte¨, nervuje mě znovu neodbytná venkovanka.

Současně se pacientka číslo dvě začíná probouzet. Ústenka jí spadla pod bradu, takže je vidět jak je -asi studem- uzardělá. Sahá si za límec, odkud s grimasou ošklivosti v obličeji vytáhne a s odporem odhodí jednu z obou bělotučných uprchlic. Když pak vstává, tak jí ta druhá vypadne zpod sukně. Jsem rád, že nemusím osobně nějak zasahovat a že, jak to vypadá, se přece jen už sama dokáže ovládnout.

„Buďte trochu rozumná, paní Sládková, ještě jsem s vámi neskončil, hned jsem u vás¨, domlouvám jí a přitom si neuvědomuji, že jsem jí v rozrušení změnil jméno.

„No tak dobře, já počkám, když jsem to už vydržela tak dlouho. Ale já nejsem žádná Sládková nýbrž Sladká¨, ta dosud apatická se stává vůči mně nejen nepříjemně hovornou, ale zdá se i dotčenou.

Na její výtku však nereaguji, musím především zabránit , aby mi při dalším dění, co mě ještě s ní čeká, přece jenom Jarka neomdlela podruhé! Rukou jí přikáži pomyslnou hranici, kterou nesmí fysicky překročit a odkud nebude moci vidět co konkrétně budu dělat.

Vzduch se ponenáhlu stává dýchatelným a nutím se, abych už skončil to nechutné ošetření a dezinfikování.
Pročpak jste už dávno nešla k vašemu doktorovi, paní Sladká?¨. chci se dále informovat a současně i odlákat její pozornost. „Vždyť přece to svědění...¨ale přeruší mě v půli věty:

Mám doma tolik práce, že nemůžu s každou maličkostí někoho obtěžovat, třeba by to byl i dochtor. Tak holt to u nás na venkově je¨, poučuje mě.

„Nu dejme tomu, že máte pravdu, ale že vám začlo narůstat břicho, to přece není žádná maličkost¨, začínám další téma rozhovoru.

To taky jó, ale myslela jsem nejprve, že asi moc jím, tak jsem jedla čím dál míň. Když jsem ale viděla, že přesto stále tloustnu, že se mi až krátí dech a hlavně taky k vůli tomu svědění tam dole, co mě právě čistíte, to se v posledních dnech už vůbec nedalo vydržet. Tak jsem to zkrátka a dobře vzala rovnou sem na gynealokogiji¨, žmoulá roztomile název našeho oddělení. Po krátké pomlce: „A co jako se mnou teď máte v úmyslu, pane dochtor?¨

Nu, čemu vy říkáte dole, tam už jsem s vámi pro dnešek skoro hotov. Ale to vaše obrovské břicho, to je samá voda, ta musí ven. Pak se vám bude hned lépe dýchat¨, snažím se do naší rozmluvy přidat něco optimističtějšího.
Bude to bolet nebo mě uspíte?¨, ptá se zvědavě.
Ale kdepak, trošku vám jenom umrtvím jedno místečko, kde nasadíme specielní vodovodní kohoutek a uvidíte jak rychle zeštíhlíte¨,
žertuji s ní trochu.
No, dělejte jak myslíte, nic proti tomu nemám, když je to tak, jak říkáte¨, odpovídá už zcela odevzdaně.

K punkci břicha musí Jarka připravit vše co k tomu potřebuji a navíc ještě- jak odhaduji- aspoň tři několikalitrové nádoby na břišní tekutinu. Naposled jí ještě ukazuji kde má při zákroku stát a důrazně jí ukládám, že se absolutně nesmí dívat co a jak to dělám. S přiklopenýma očima a stále ještě uzardělá přikyvuje souhlasně hlavou.

Při punkci se bohudík už žádné nové omdlévací intermezzo neopakuje, Jarka i stařenka vše dobře absolvují a mně se tím velmi ulevilo.

Z břicha jsem vypustil skoro deset litrů tekutiny, v níž se mikroskopicky prokázaly buňky rakoviny vaječníku, což jsme předpokládali. Že bychom operativně mohli aspoň na čas prodloužit život naší ubohé pacientky, o tom jsme si nedělali žádné velké iluze, nicméně se nám nechtělo propustit ji bezmocně a v beznaději domů.

S navrhovanou operací stařičká vesničanka apaticky souhlasila. Než k ní ale došlo, tak jsme s uspokojením zjistili, že ty muší larvy nás k dobru pacientky předešly v tom, že jí doslova vykousaly rozpadávající se rakovinu zevních rodidel, takže zbylý kožní defekt se nám podařilo intensivním ošetřováním uspokojivě do tří týdnů vyhojit.

Při operaci se však bohužel ukázalo, že se zhoubný nádor vaječníku už rozšířil po celé pobřišnici, takže na radikální zákrok nebylo ani pomyšlení. A tak po tom všem zbývala nebohé paní Sladké pouze naděje na několikatýdenní život, jak jsme se tehdy dle všeobecných zkušeností domnívali.

Propustili jsme ji tedy do domácího ošetřování, ale její další osud mě nepřestal zajímat. Asi dva měsíce nato mi její vesnický lékař na můj dotaz sdělil, že se jí nevede špatně a za dalšího půl roku prý dokonce velmi dobře!!?

Chtěl jsem se o tom přesvědčit na vlastní oči, neboť podle našeho operačního nálezu by musela být již dávno mrtvá. Abych ji ale mohl navštívit, k tomu jsem se dostal teprve až za rok po operaci.
Po delším hledání jsem ji v té její malé vesničce skutečně našel v plné životní síle a to právě při kydání hnoje!

Vystoupím z auta rovnou do čpavého vzduchu z močůvky, kde na kouřícím hnojišti kraluje jako Neptun s vidlemi statná venkovanka v mračně much, ale žádné obrovské břicho jako tehdy!

Jak se vám daří, paní Sladká?¨
„No to je ale překvapení! Dyk vy ste přece pan dochtor z gynealokogie, ne? Dyk ste mi před rokem zachránili život a to nemůžu přece zapomenout!¨,
odpovídá radostně, zapíchne vidle energicky do hnoje a opře se o ně.

Ale kdepak, to my ne...¨, uskromňuji se. „Vy máte co děkovat hlavně...¨, když vtom si uvědomím, že slovo larvy nemohu vypustit z úst, poněvadž jsme jí tehdy totiž vůbec neřekli jak se na její nemoci či zdraví podílely ty žravé hnusotiny, kdy ona si toho sama nebyla vůbec vědoma a tím bych se dostal do tísně, vysvětlovat jí teď po roce co, kdo, kdy, kde, jak a proč...
„...máte co děkovat hlavně vašemu andělu strážci, že vám našeptal, abyste k nám přišla¨, obracím řeč na jinou kolej.

„Já sice na anděly nevěřím, ale třeba máte pravdu. Ale můžu se zeptat co vás sem náhle tak vede, pane dochtor? Kdybyste mi dal předem vědět, upekla bych vám aspoň buchty na uvítanou, ale takhle nemám nic a to mě teda moc mrzí¨, říká s politováním.

To vůbec nevadí, nedělejte si žádné starosti. Nepřijel jsem kvůli buchtám a jsem naprosto spokojen, jak dobře vypadáte a že zvládáte i takovouto těžkou práci, jak právě vidím. Můj čas je ale omezený, proto nemohu zůstat déle a bohužel musím už zase odjet.¨

„No to je ale škoda, pane dochtor. Já bych vám ráda aspoň něco málo nachystala nebo dala ssebou, třeba vejce nebo kousek uzeného. Opravdu už musíte jet?¨,
snaží se mě líbezně po venkovsku přemluvit.

Nemíním tu však déle zůstat, protože o čem jsem se chtěl přesvědčit, to se mi podařilo a na nějaký proviant v tomto močůvkovém prostředí nechci ani pomyslet.
„ Ne, ne , nejde to jinak, čeká mě dnes ještě moc práce a já už opravdu musím jet! Mějte se dobře a přeji vám do budoucna všechno nejlepší, paní Sladká! A v případě potřeby víte, kde nás najdete, že ano?¨

Nečekaje na odpověď nasednu, odjíždím a ještě si naposledy zamáváme. Při zpáteční jízdě se mi definitivně ujasňují souvislosti, které mi před rokem nepřišly na mysl: rozpadávající se rakovinový kožní nádor pod sukní - žádné spodní prádlo - zápach - hnůj - mouchy - muší vajíčka - l a r v y!!

Tyto ji svou žravostí zbavily jedné rakoviny a my tím, že jsme jí otevřeli břicho a přitom do něho vnikl vzduch, jsme neúmyslně a nevědomky docílili toho, že i druhý zhoubný nádor neočekávaně ustoupil. Některé vzácné případy rakoviny vaječníků totiž příznivě reagují na vzdušný kyslík, jak jsem se později dozvěděl z nejnovější odborné literatury.

Jak dlouho naše „divná pacientka“ ještě žila a na co vůbec zemřela, na to jsem později neměl čas ani příležitost pátrat. Naše oddělení už nikdy nenavštívila...
Tipů: 38
» 22.01.12
» komentářů: 20
» čteno: 1086(40)
» posláno: 0


» 22.01.2012 - 21:14
Koukám, že Ti život připravil opravdu nezapomenutelné okamžiky, které by nás, "nemedicínské" lidi, nenapadly ani omylem :-)
» 22.01.2012 - 21:22
Tak to mne dostalo. A už jsem o tom i četl. Pěkně napsané a ze života. A jistě žije do dnes jako v pohádce.
» 22.01.2012 - 21:34
Tak tohle bylo moc husté a čtivé, snesu toho hodně ale něco takového, cos právě popsal ve svém příběhu je perlička, která se jen tak nevidí. Žel, vesnické ženy takové bývaly. Moc hezký příběh a skončil pro tu paní dobře, měla víc štěstí než rozumu, jooo taky jsem poznala pár lidí, kteří přišli se svým onemocněním pozdě a už se nedalo nic dělat.
» 22.01.2012 - 21:47
tak to je drsný příběh!
» 22.01.2012 - 21:54
brr, to musel být drsný pohled a zápach, už jsem něco cítila.. nu někdy jednoduchost vyhrává..
» 23.01.2012 - 09:21
To je šílený:(((Zatím jsem měla pocit, že není nic odpornějšího než dostávat krávě z pod kůže larvu Střečka...je!Píšeš skvěle až to člověk pomalu vydí a cítí.To upozornění jsi tam dal moooc dobře:)ST
» 23.01.2012 - 18:42
st!
» 23.01.2012 - 21:56
Tak tohle už jsem měla čest číst dříve a proto dávám supertip i bez čtení, neboť zrovna večeřím guláš. :o)))
» 23.01.2012 - 22:47
Je to neuvěřitelné a zajímavé...
» 24.01.2012 - 10:30
To je síla.. Když mohou pomáhat pijavice i červi v noze, tak proč ne tohle... Ale stejně, k neuvěření
» 24.01.2012 - 11:25
Co jsou naše povídky a básničky proti tomuto příběhu, drsnému, až krutému jako život sám.
A skloňme se před silou přírody, která s pomocí rukou svědomitého odborníka koná zázraky.
» 24.01.2012 - 12:17
Anonym
Ze začátku jsem se smála, čistota a pořádek...jsem četla o sobě, pak přišlo napětí, vzrušení, kam až to může dojít, když se stydíme, máme strach nebo to řešíme sami, nechceme nikoho otravovat a také "nemáme čas", jako paní. Nakonec zase úsměv.
Medicína to je dáma plná překvapení. A ve spojení s přírodou se podaří i "zázrak". Dobře rozepsané pasáže i ten smrad byl cítit.
» 24.01.2012 - 16:57
..wau..
» 31.01.2012 - 13:37
Život píše příběhy, které nevymyslíš. ST.
» 05.02.2012 - 07:26
Přes tu všechnu hrůzu má příběh pozitivní konec.A to jsem ho vlastně ani nechtěla číst:-)
» 05.02.2012 - 17:33
Poučná povídka-moc zajímavé ST
» 28.04.2012 - 11:02
...larvy...příroda je mocná
» 17.06.2012 - 14:58
...jsem to četl s odstupem dvakrát, ale pořád stejně silné, ufff...
» 25.09.2015 - 20:59
uff..

teda.. někteří lidé jsou fakt.. přinejmenším zvláštní :-)) to paní asi neznala ani pořádně vodu atp., když nepřišla sama na to, v jakém je stavu.. no.. jsou věci neuvěřitelné a přesto se dějí.. jak vidno..

dobře napsané.. těším se, až budu mít doma tvé knihy! skvěle se čteš..
» 18.01.2016 - 13:22
Sice budu teprve vařit oběd, ale i tak jsem se začetl. Lékařská služba je opravdu rozmanitoST sama.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: *Kořínky štěstí* | Následující: *Všem, kteří básní*
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
umělec2 [1]
narozeniny
Venuše [6]


© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.