Osm

mohli jste nalistovat na Literu; předchozí části naleznete zde:1) dk (http://www.libres.cz/dilo/101516-jedna/), 2) Hazentla (http://www.libres.cz/dilo/101707-dve/), 3) dk (http://www.libres.cz/dilo/101623-tri/), 4) Hazentla (http://www.libres.cz/dilo/101784-ctyri/), 5) Bambulka (http://www.libres.cz/dilo/102224-pet/), 6) dk (http://www.libres.cz/dilo/101789-sest/), 7) Hazentla (http://www.libres.cz/dilo/101865-sedm/)
.

Čekala tam tma.


A zde je vhodná chvíle, aby si autor postesknul, že o tmě se píše dost těžko.


Psaní o tmě v sobě zahrnuje několik obzvlášť obtěžujících problémů, z jakýchžto nejzávažnější jsou hned tři. Tak za prvé, na tmě není nic zvláštního k vidění. Tím nám hned z počátku vypadává ze hry nejpopulárnější lidský vjem. Za druhé, objevíte-li přesto zcela dokonalou tmu, vhodnou pro váš popis, bývá téměř tak nepopsatelná jako nefotogenická - tmě to prostě bez trochy světla vůbec nesluší. A v neposlední řadě si autoři, kteří se rozhodli pro zpracování tohoto neoddiskutovatelně temného tématu, bohužel často nevidí ani na špičku nosu, pod ruku sotvaže a nebývají tedy i pro svůj malý rozhled moc čteni.
Na popis tmy zkrátka musí být literát nadměrně bystrý. Navíc, zvláště nebezpečná mohou být v tomto některá přirovnání. Ta mohou čtenáře naprosto zmást. Například autoři, držící se filozofie po tmě jsme všichni černoši nebo nazývající místnost se zhasnutým světlem tvrdošíjně temnicí mohou své pokusy o seriózní příběhy vážně poznamenat.
Nezměrná je tak škoda, že skutečně zkoumavých pozorovatelů tmy je dnes již nemnoho, neboť být jich více, dozvěděli bychom se všichni už dávno, jak značně užitečná tma dokáže být. Tak například, málokdo to ví (a sociologové, ti už tedy vůbec ne, na to vezměte populační diagram), že podle tmy a pohledu na ni, lze rozdělit lidské osobnosti do tří (a tři je magické číslo) základních skupin.

První grupa, která by sama sebe pro dobrý pocit na duši nazvala například Skupina 2, by tmu popisovala až s frivolní různorodostí pohledů, téměř s anarchií ve výrazivu a často s naprostým pohrdáním k formě svého sdělení. Někteří z této platformy lidstva by hovořili o hloubce hvězd, vnitřním mrazu v zakalených očích, neviditelných slzách temnoty, beznaději, o tísni lidského osamocení, o prázdnotě a ztrátě lidskosti a identity člověka ve vše pohlcujícím nekonečnu času a prostoru.
Jiní by na to navázali teskným zpěvem vlků, stíny temnějšími než tma samotná, přelety netopýřích siluet přes vrásčité oko luny v úplňku, doteky hvězd na bílých lidských kůžích... čímž by nahráli dalším, mluvícím o děsivých šramotech za vašimi zády, o stvořeních, které se plíží jedině v tmách, o šlachovitých bytostech, které čenichají váš pach, mají horký dech a lesklé oči s jakými nechť si nikdy nepřejte stopky vašich zraků jen krátce zkřížit. O upírech, vlkodlacích, o hodinách duchů, čarodějnicích, hejkalech, čertech a démonech a tak povídaje, a tak povídaje.
Odlišně smýšlející pisatelé by nad něčím takovým pohrdlivě odfrkli pod zkříženými prsty nad tlustým nosem a jejich vyprávění by se odvíjelo jen od lidí v sametových pláštích, šplhající do vysokých neosvětlených oken barokních, renesančních nebo klasicistních budov, v hrsti jen nůž a diamant, přes rameno hrubý pytel, dole v patách s detektivem v pršiplášti s kostkovanou čapkou, fajfkou, a s mladým atleticky stavěným asistentem, vybaveným obdélným počmáraným zápisníkem, i třeba naježeným psem připjatým za pevný kožený popruh k jeho levému zápěstí.
Ty zbylé by zřejmě neuspokojilo nic z výše jmenovaného.
Jejich tma by zřejmě v plejádě sériově stavěných vět nebo v ostře odsekaných skalních útvarech veršů překypovala dlouhými pohledy, tichými slůvky a jemnými doteky, byla by horká, vášnivá, plná doširoka otevírajících se šatů, nesmírně důležitých knoflíčků, rozlitých vlasů, zmačkaných rtů, růží a polštářů, u těch odvážnějších by pak převládaly podstatná jména vyjadřující různé biologicky zajímavé tělesné partie, slovesa pohybová, vyčerpávající popis lidských zvuků, ve špičkách ledovce se škálou vzdechů, a neopomenutelně i mnoho šťavnatě rozvitých přídavných jmen a příslovečných určení, jenž by osobám tělesnou láskou málo otrlým nebo uspokojeným mohly značně zvyšovat krevní průtok nejen v profilových částech obličeje.

To uskupení druhé, ražení zcela opačného, které by se shovívavostí sobě vlastní klidně přijalo dočasné náhradní označení Skupina 1 (tedy... než by došlo k přejmenování na něco jako Akademický ústav Společnosti pro studium tmy, a pro jistotu opatřeno ještě latinským překladem v podtitulu) by mělo rovněž velmi radikálně rozdílné představy o tmě. Zde by nejvíc platilo pravidlo, že za slušný způsob vyjádření lze vzít jen ten, který je maximálně strohý a všeobjímající.
Jednotliví členové této sorty lidstva jsou samozřejmě vzájemně i všeobecně velmi tolerantní ke všem vyjádřením jakýchkoliv jiných uskupení o tmě i čemkoli jiném, a rozhodně jim nebrání. Na svém společném sezení (mají velkou tendenci se spolčovat a diskutovat tvrdě o svých názorech, dokud neprosadí nějaký, o kterém se budou hádat na sezení dalším) si však už dávno stvrdili, že "tma je pouze (toto slovo ale časem z definice vypadlo jako zbytečné) nedostatek světla", a tak tolerance k jiným názorům je v jejich podání spíše z oblasti blahosklonnosti než ze sdílení zájmu.
A protože je jejich zásadou teoreticky pochybovat o stanovené pravdě, avšak dokud se ukazuje jako dostatečně funkční jí přesto v praxi naprosto důvěřovat, jistě by vyjádřili i k výše uvedenému odstavci výraznou námitku, že o nich pojednává nepřesně a nedostatečně stručně. Ačkoli by jej pak jistě použili v několika odkazech a citacích, než by ho někdo z nich nahradil odstavcem o něco uspokojivějším.

Pohled třetí skupiny živých tvorů na tmu je následující: "Už je tma. Jdu spát.“

***

Než dvířka do místnosti zabouchl průvan a tma opustila stádium čekání, aby rovnou s radostí veselého exhibicionisty nastala, bylo by vhodné zařadit obě bdělé existence v místnosti do oněch příslušných skupin.
Tak tedy: Bartoloměj Brůha patřil k té druhé, byť byl v pečlivě udusaném podvědomí skrytě poháněn genetickými stroji té první a Augustýn suverénně k té třetí. Problém byl jen v tom, že ho zrovna probudil prudký pohyb vzduchu, kterým Bartoloměj zvířil silnou vrstvu prachu na podlaze. A taky pach dvojnožce.

Vztah psa k člověku je svým způsobem docela blízký například vztahu ženy k muži nebo kočky ke psu. Jde o to, že většina koček ke psům, psů k lidem, žen k mužům... je od přírody nastavena chovat se s počáteční různě mírnou submisivní agresivitou a dovede poměrně rychle určit, kam si psa/člověka/muže zařadit. Je to tím, že fyzicky zdatnější jedinec má poměrně bezpečnou možnost rozlišovat mezi překážkou a cílem jen podle prvotních sympatií a zpřesňovat si zdání ještě dlouho záhy po seznámení, kdežto jedinec slabší by takovým postupem riskoval minimálně velmi nepříjemný zážitek. A je tedy evolučně vybaven rychlejším a přesnějším odhadem, hranou prvotní podřízeností a méně viditelnými zuby, drápy, ostny, sklony prohledávat kontakty v mobilních telefonech, které ovšem používá o to častěji. Je to prostě způsob, jakým si příroda představuje fair-play, ať už proti němu vznášejí námitky muži, ženy, psi nebo kočky.
To všechno možná procházelo lebkou Brůhovi o den později, doma pod horkou sprchou.
Momentálně tam ale běžela hmatová analýza zdi vedle dveří, postavená na letitých zkušenostech mozku, které se navzájem sestersky utvrzovaly v názoru, že někde v oblasti pátrání by se s vysokou statistickou podporou v oboru pravděpodobnosti měl rozhodně vyskytovat vypínač.
Pochody v myslivně psa Augustýna (jak jsme si už tak hezky osvětlili pomocí teorie tmy) běžely po mnohem strmější křivce.
Říkaly mu: Potichu vstaň. Zdvihni a nastav uši lépe po směru. Pokrč oči, ať se ti nelesknou. Přesuň se tiše trochu vpravo, kde je větší tma... a tiše, tiše... velmi tiše jdi blíž k němu, dokud nebudeš tak akorát daleko, aby mu k tobě nestačil ani rychlý krok, ale tobě jeden skok s odrazem...
Pes Augustýn neměl nejmenší problém s tím, aby je poslouchal. Byly to druhé nejdůležitější hlasy po hlasu jeho pána.

Představte si teď, že vzduch má barvy. Je to sídliště skvrnek na paletě, hejno pastelových dětí, kartonová skládačka ze střapců zmrzlinového poháru. Koupací čepice na chvějící se šňůře s prádlem. Představte si, že ty barvy vstřebáváte nosem. Pořád.

Můžete mít oči. Můžete velmi jemně pociťovat doteky. Rozeznávat vibrace, teplo i chlad. Můžete slyšet pohyb každé sliny, která se jen otře mezi jazykem a dásní celé živočišné říše kolem vás... To důležité vámi ale projde čenichem přímo do hrudi, čela a spánků, jako když proudový motor strhne a vcucne voňavý kolorovaný šátek z nosníku klíčních kostí kolemjdoucí letušky. Je to jako hmota, která se vám lije ze všech částí světa tenkým tlakovým systémem kapilár bez přestání přímo do hlavy.
Všechny ostatní smysly to tupí i dráždí. Odsunuje i tříbí. Smývá i podpírá. Realitu polykáte nosem, ubezpečujete si v uších, pronikáte jí kůží a oči... oči jsou jen výstupní kontrola.
Představte si, že žijete ve světě, kde je všechno kolem vás mlhavé, ale označené pachem silnějším než květy šeříku v máji. Pachy mají škálu, bubnují ve vašich dutinách, bublají, víří se, ředí se a houstnou. Z každého dvojnožce sálá pach každé slupky jeho prádla, pach každého padlého vlasu, který skončil opřený a šednoucí ledabyle v koutě. A každá vrstevnice té škály má svou chuť, odstín. Téměř všem z těch tónů pak patří zásuvka, ve které jeho podobu nakreslily i ostatní smysly.
Ke všemu a všem, co jste stihli prozkoumat.

Dvounožec označkovaný zbytky spánku, zvýšeným tepem, pocením, pachovými květy vyvřelin na ústech, strachem a několik dní nevyměněným spodním prádlem Augustýnovým čidlem prozkoumaný ještě nebyl. Právě úchopovou tlapou (na které si pravděpodobně spal, protože na ní měl stopy vůně dásní) cvaknul něčím na stěně té lidské boudy a bylo najednou světlo. To Augustýna nepřekvapilo. Po tomhle cvaknutí vždycky byla najednou tma nebo světlo, a on oči k útoku vůbec nepotřeboval. Naopak. Něco mu říkalo, že teď ho uvidí i dvounožec a bude se víc bát. Augustýn si moc přál, aby se dvounožec víc bál. Aspoň chvíli. Bylo to součástí hry.
Augustýn miloval hry.

Zaútočil. První co Brůhovi prolétlo hlavou, bylo zděšení, které nakoplo řady jeho ospalých neuronů technikou mladého Pavla Nedvěda z přímého volného kopu ve vzdálenosti kriticky se blížící puntíku pro penaltu. Nic dalšího už prolétat nemuselo, jelikož opěrné části myšlenkového systému mladého detektiva frnkly z konstrukce jak holubi po setkání s poštolkou obecnou a následkem toho dostaly všechny jinak potlačované entity vědomí šanci uvolnit se, jednat a dát všem těm entitám Brůhou protekčně protěžovaným pořádně do těla.
Jedna jejich část stihla zahlédnout koutkem oka obrysy a rozměry něčeho, vrhajícího se po levé noze a okamžitě spustila ve svém centru detekce kořisti rekonstrukční analýzu. Další část podlomila atakovanou nohu, odrazila se od druhé a v pádu zajistila po krátkém boji zpětnou kontrolu nad centrem svěračů, které na krátký čas ovládala uskupení velmi volných myšlenek.
Než se Brůha skácel úskokem k zemi, věděl, že na jeho levé nohavici zuřivě visí velmi malý pes. Nevěděl, jak to mohl vědět, když to zvíře nestihl prozkoumat, ale ponoukán pocitem zoubků snažících se chňapnout a škubat víc než nohavici, věřil tomu.
Pokud si také správně vzpomínal, velmi malému psovi se říkalo v atlasech psů štěně a tomuhle plemeni bígl.
Dobrá. Nohavici mu žralo bíglí štěně. A co s tím?

Uvědomoval si, že snad každý volný moment v jeho životě, byl zaplněn přehráváním si různých situací z jeho budoucí hvězdné služby u ochránců práva a bezpečí. Byly to skeče z hrdinských filmů, počínající zadržením drobného kapsáře a končící sebeobětovacím skokem do cesty projektilu ostřelovače mířícího na komoru ctihodného pana policejního prezidenta, oceněným samozřejmě náležitým celostátně vysílaným pohřbem s čestnou salvou, dlouhou truchlivou řečí politiků, mokrými kapesníčky krásných vlastenek a udílením minimálně Řádu Bílého lva. Docela určitě se ve snech zbavoval holýma rukama i dotírajících psů, nejčastěji různých pitbulů a rhodézáků, smeček skoro vlčích i šelem téměř medvědovitých, jenže jak se zbavit rozlíceně agilního štěněte na nohavici, to jaksi rozplánováno ještě neměl.
Než to mohl začít vymýšlet, jal se horlivě napadenou nohu protřepávat, protože neustále překusující psík už několikrát úspěšně scvaknul i kůži pod nohavicí. Byly to sice jen takové maličké jehličky bez velkého stisku, ale Brůha neměl na akupunkturu absolutně náladu, natož názor, že by měla být aplikována přednostně nad jeho kotníkem. Překulil se na bok, zapřel v kolenou a pokusil se nohu i s agresivním pejskem zvednout do výše. Šlo to ztuha a musel si pomoct rukama.
Bígl visel, funěl a zvesela vrčel. Až teď začala Bártova analytická mysl zpracovávat detaily místnosti.

Byly tu dva pracovní stoly, dvě zašlé oděvní skříně, v jednom rohu velký kovový zahradní věšák na prádlo a v druhém obrovská psí bouda, která by zřejmě pojala, kromě v tu dobu horlivě visícího štěňátka ještě asi tak půl tuctu malamutů. Před boudou ležela velká mísa s napůl vypitou vodou a menší miska, na jejímž dně se povalovalo asi tak osm zpola rozžvýkaných granulí. Jinak byla místnost holá a hodně zaprášená. V prachu bylo množství lidských stop různých rozměrů.

Zrovna, když psisko začínalo funět tak intenzivně, že zvuk přecházel do nelibého chrčení, dostal Bárta do nohy křeč. Upustil jí i se zvířetem a rychle ji natáhl. Pes při té nečekané akci povolil, odkutálel se od Bartoloměje a postavil se znovu téměř okamžitě na všechny čtyři. Přestože teď stál čenichem téměř u Bártova obličeje, zaútočil znovu (zcela nelogicky) na stejnou oslintanou nohavici.

Čin tohoto rázu dokáže dodat sebevědomí i lidem ražení inspektora Bartoloměje.

Stáhl nohy pod sebe, přenesl se přes ně a rukama schovanýma v rukávech košile se vrhl po štěněti. Přestože uskočilo, podařilo se mu ho srazit na bok, a po-té i převrátit nohama vzhůru, ale bíglí kluk se mu mezitím úspěšně zaryl jehličkami do zápěstí. Na světle hnědém koženém obojku měl tlustými písmeny ručně (snad štětcem) napsáno AUGUSTÝN.
Chvíli zkoušeli, kdo status quo vydrží déle a Bárta to nebyl. Pustil Augustýna a mnul si zápěstí, zatímco ten s vyplazeným jazykem odhopsal na vzdálenost dvou kroků od něj.

„Augustýne, sedni!“ zkusil Bárta.

Hafík pokrčil přední nohy, nehrozivě zavrčel a pokusil se opsat místností půlkružnici do zad k Bártovým nohavicím. Detektiv kontroval otočkou v posedu na bobku, čímž se zápas člověka se psem znovu dostal do remízové pozice.
Augustýn provedl manévr poskokem vpravo, aby se záhy vrhl vlevo šikmými přískoky k policistovi. Bárta se ale snadno udržel čelem k němu, a když ještě natáhl ruce, vrátilo se psisko hbitě do svých vyměřeně vzdálených pozic.

„Augustýne!“, pohrozil mu Bárta.
„Haf!“ Pes se přikrčil, začal zrychleně dýchat a poskakovat jak na pérkách zleva doprava a zpět.

„Au-gus-tý-ne!“ pohrozil elitní detektiv policejního sboru znovu a nevědomky se usmíval.

Augustýn se znovu rozpanáčkoval a pak se se šíleným zrychlením rozběhl po místnosti. Opsal kolem Bárty tři kružnice, se štěkotem zapanáčkoval a oběhl další dvě protisměrně. Bartoloměj měl co dělat, aby se stihl otáčet.

„Aug…“ „Haf, haf!“

Bárta se začal smát.

HAF“, ozvalo se najednou odkudsi ze shora a nebyl to hlas štěněte. Byl to hlas psa, proti kterému byste nechtěli stát ani po zuby ozbrojení, řekl-li by jeho pán: „Trhej!“. Rezonoval celým podzemím.
Augustýn se zastavil, sklapl jazyk, zvedl uši a v očích mu svítilo.

HAF!
„Haf!“ odpověděl Augustýn.

„Je tam dole někdo?“


Bartoloměj Brůha se nadechl a postavil. Uvědomil si právě, jak strašně nerad se najednou cítí zase ve svém životě, nalezený lidmi.

.
Tipů: 3
» 20.01.12
» komentářů: 0
» čteno: 750(19)
» posláno: 0
Ze sbírky: Povídka


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Dunění rán | Následující: Jedenáct
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
online
1 skrytých [1]


© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.