vlečně...

návěstidlo si zlomilo vaz
do červeně
vlak prudce zastavil
a já vystoupil
snad ze sentimentu okamžiku
kdy máte dojem
že vám zbývá posledních pár hodin
jako by se něco nahromadilo
dohnat zapomenuté
povážlivě mi uniká podstata odpočinku
a pestrobarevný cizí svět okolo
je najednou mým domovem
co hodlám prozkoumat
o to víc
když pod nohama
i okolo sebe cítím
ten potenciál
jehož využití si pomalu uvědomuji…

a tak jsem vyšel
pražcovým krokem
zpustlou vlečkou
za vzdálenou tečkou
snad vratného domku
s kováním v hlavě a žárem těla
od strojních bucharů
tepajících do rozžhavených výkovků
z výhně v neexistující továrně
jejíž důkaz neexistence
ještě neznamená to samé
jako neexistence důkazů…

prošel jsem kolem ohně
ve kterém mizela matrace
a šuplíky fotek minulosti
rozhoupal křeslo sbité z prken
a nahlédl dovnitř kruhovým oknem…

na podlaze seděla dívka
v barevných minišatech s vlečkou
rozkvétajících na něžných místech
vystřihovala postavy z módního časopisu
a přichytávala je kolíčky na prádlo
na lampové stínítko…

aniž pootočila hlavou
oznámila mi
je otevřeno
jen klidně vstupte mládenče…

vešel jsem dovnitř se slovy
něco pro vás mám
a podal jí athanor
malou perníkovou pícku
se dvěma plameny
ona ji s grácií ještěrky
zavinula do deky z marcipánu
a vložila do lískového koláče
jako porcelánovou figurku dítěte
do kolíbky k utišení pláče…

víš
příroda neumí předvídat budoucnost
lépe než ty nebo já
takže myšlenka
že v životě usiluješ
o dosažení nějakého předem určeného cíle
nebo k němu směřuješ
je mylná
život můžeš jen naplnit nebo promarnit…

jestli umíš rozpustit fixované
rozpouštěnému dát vzlétnout
a nestálý poprašek potom upevnit
máš se čím potěšit…

pojďme spolu provonět smysly
a objevit prameny vášně...