Z jednoho vrhu III.: S ranním sluncem

» autorka: Eylonwai
Kapitola III.: S ranním sluncem

„Každý druhý, kdo ve Fa-enu něco znamená, si vydržuje nejmíň jednu děvku. V jejich kruzích je to odznak bohatství a vysokého postavení. A taky slabost. Proto si dávají takový pozor.“ Rothe překročil kládu spadlou přes cestu.
Vyrazili, ještě než první paprsky slunce prozářily ráno, a byli na cestě už několik dlouhých hodin. Kráčeli lesem, na zádech plátěné tlumoky se zabaleným srnčím masem, vodou a nezbytnými lahvičkami s energií.
„Jenže Slythar udělal tu chybu, že se jí v kritické chvíli nezbavil. Snad se do ní dokonce zamiloval - nebo alespoň mám ten dojem. Každopádně to byla chyba. Stala se jeho slabinou a Jezdci soumraku ji unesli a teď ho s ní vydírají.“
„Proč?“ zeptal se Kaelan a snažil se na sobě nedat znát, jak lapá po dechu. Už asi hodinu šplhali mezi stromy do kopce a upír nedával ani v nejmenším najevo, že hodlá rychlost přizpůsobit člověku.
Rothe pokrčil rameny. „Chtěli slyšení u Velekrále. Asi mají problém s tím, že se chystá obsadit Salhem. Když to Slythar odmítl, rozhodli se pro řekněme mírně radikálnější postup.“
„A my ji máme dostat zpět?“
„Pokud možno nezraněnou,“ kývl upír. „A vzít s sebou co nejvíc hlav Jezdců soumraku.“
„A kam máme tedy namířeno?“ zeptal se Kaelan a prudce oddechoval.
Rothe se místo odpovědi zastavil. Konečně se vyškrábali na vrchol kopce. Stáli na široké cestě, po které by bez problémů projel vůz tažený dvěma koňmi.
Upír kousek poodešel a našel malý plácek. Pečlivě z něj odhrnul listí a sedl si na zem. Kaelan se vděčně sesunul vedle něj. Byl příliš udýchaný, než aby se staral o pobavené pohledy, kterými ho Rothe častoval.
„Mělo mi dojít, že když se mi pověsíš na krk, bude mi cesta trvat třikrát déle.“
Kaelan ho za to odměnil podmračeným pohledem a místo odpovědi se napil vody.
Rothe prohrábl svoje zavazadlo a za pár vteřin už na zemi rozbaloval mapu, na první pohled nejméně padesát let starou.
„Tady je Fa-en,“ zabodl prst do černého puntíku při levém okraji mapy. Asi tři palce od hlavního města se černalo několik nerovných trojúhelníčků. „To jsou Ledové hory. Díky nim je Salhem ještě samostatný. Tahle úzká klikatá čára mezi nimi je Hraniční stezka. V horách kolem ní se houfují Jezdci a hlídají přechod. Snad nemusím dodávat, že kdokoli, kdo má namířeno do Salhemu, musí mít sakra dobrý důvod tudy jít.“ Pak prst přesunul kousek nad vyznačenou stezku. „Východní hláska. Náš výchozí bod. Doplníme zásoby, vyspíme se v postelích a pak obejdeme tuhle horu. Je tam cesta, o které neví ani Jezdci. Jenže pro tebe bude možná trochu náročná. To každopádně vyřešíme až na místě.“
„Za jak dlouho se do té Hlásky dostaneme?“
Rothe si zamyšleně promnul bradu. „Bylo mi řečeno, že jestli se nevrátím do pěti dnů a nebudu mít zatraceně dobrý důvod, proč se tak stalo, vyplatí mi o polovinu méně, než slíbil. Což nechceme. Takže se zastavíme tady,“ ukázal na menší bod kousek od hlavního města. „A koupíme koně. Nepočítal jsem s tebou, ale dokážu se přizpůsobit.“

*
Než jsme dorazili do města, padl soumrak. Zaplatil jsem nám nocleh ve stodole, což byla ještě přijatelná varianta. Kaelan si sedl zády ke mně a povečeřel něco ze zásob. Spořádal toho asi polovinu, přičítal jsem to celodennímu pochodu. Nebyl na to zvyklý, to bylo patrné na první pohled. Ale nehodlal jsem kvůli němu zpomalovat. Možná jsem dokonce doufal, že se ráno vzbudím a on už tam nebude.
Žel, nestalo se.
Zaplatil jsem pět oblázků za dva koně. Pět! Ve skutečnosti nestáli ani za tři, ale vybírat jsme si nemohli. A ušlechtilá plemena to sice nebyla, ale dvoudenní jízdu určitě vydrží.
Vyrazili jsme zase na cestu. Štěně navzdory očekávání neremcalo a skutečně se do posledního písmenka drželo mých pokynů. Doufal jsem, že bychom do Hlásky mohli dorazit už v noci. Tentokrát jsme se drželi dál od lesů, zdejší byli totiž pověstné tlupami drzých lupičů. Ne že bychom je spolu nedokázali zmlátit na hromádku, ale čas jsme na to neměli.
Zastavili jsme až v podvečer. Chlapec vypadal ztrhaně a já musel načerpat energii. Na rozcestí stála naprosto vyhovující chalupa.
Po uvázání koní k rozcestníku jsem zabouchal na dveře. Otevřela nám štíhlá dívka s dvěma dlouhými hnědými copy. Štěněti málem vypadly oči do jejího výstřihu.
„Dobrý večer přeji, krásná dámo. Jsme od rána na cestě a nežádáme o nic než trochu vody tuhle pro mladého a rady pro moji maličkost.“ Upřímně, byl jsem na sebe hrdý.
Dívka nás pozvala dál. Místnost vyplňovala vůně večeře linoucí se od kamen a hrubě tesaný dřevěný stůl, u kterého seděl šedivějící muž, asi otec. Zdvořile jsme pozdravili a byli pozváni ke stolu. Dostali jsme vodu a Kaelan začal vděčně pít. Za oknem obráceným k louce za domem jsem si všiml mladíka sekajícího dříví.
„Žádal jste o radu,“ začal dívčin otec.
Kývl jsem a kopl pod stolem chlapce, který dívku neustále pronásledoval očima. „Máme namířeno do Východní hlásky. Jen nevíme, kudy se dát na rozcestí.“ Samozřejmě, že jsem dokonale věděl, kterým směrem máme jet. Ale museli jsme mít nějaký důvod – jiný než ten pravý – proč tady zastavit. Zatímco mi muž zdlouhavě popisoval cestu, přemýšlel jsem, jak to nejlépe provést. Když domluvil, zvedl jsem se a omluvil s tím, že si potřebuji odskočit. Štěně ke mně vyslalo zděšený pohled, ale já jen nepatrně kývl a nechal ho napospas nutnému zlu zdvořilostní konverzace.
Obešel jsem chalupu. Mladík mezitím stihl naštípat dříví a teď se odcházel k řece umýt. Rychle jsem ho dohonil. Vrhl po mně ne zrovna důvtipem přetékající pohled a ani se nezastavil. U řeky si svlékl propocenou košili, stoupl si po kotníky do vody a začal se oplachovat. Pod kůží se mu dmuly svaly, ramena měl široká a šlachovitá. Holt venkovský život.
„Bydlíte tady sami s otcem?“ navázal jsem rozhovor.
Chlapec jen kývl.
„To musí být těžké, že?“
„Ani ne.“
Snažit se s ním mluvit bylo asi stejně tak snadné jako udržovat konverzaci s pařezem. Rozhodl jsem se, že uklidněný už je dost. Bez varování jsem po něm skočil a povalil ho do vody. Doufal jsem, že zvuky cákání nebyly tak hlasité, jak se zdály mně.
Snažil se mě ze sebe servat a přiznávám, že mi chvíli trvalo, než jsem nad ním získal kontrolu, ale nakonec se poddal. Mohl jsem ho omráčit, ale v tu chvíli jsem neměl dost trpělivosti ani sebeovládání. Ležel skoro celý potopený pod vodou, jen hlavu měl nad hladinou a snad ani nebyl překvapený, což by mě mátlo, kdybych nebyl tak hladový. V tom okamžiku jsem však měl takovou chuť na jeho energii, že jsem už na nic nečekal a přitiskl se mu na ústa. Rty měl rozpraskané, ale to, co mě v tu chvíli jediné zajímalo, byl proud energie, který z něj začal unikat do mého těla. Bylo to jako probudit se po dlouhém a vydatném spánku. Jako bych otevřel okno a zhluboka se nadechl svěžího ranního vzduchu, naplnil si jím plíce a cítil, jak se mi rozlévá všemi buňkami těla.
Po několika okamžicích jsem se od něj odpojil. Hlava mu klesla pod hladinu, ale rychle jsem ho nadzvedl. Chystal jsem se ho vytáhnout na břeh, když vtom mě napadlo trochu se rozhlédnout. Pár kroků od řeky stála dívka z chalupy, na zemi ležela převrácená ošatka se zrním. Než jsem stačil cokoli udělat, vzpamatovala se z šoku a běžela do chalupy. Sprostě jsem zaklel a hrubě vytáhl chlapce na břeh, kde jsem ho nechal ležet. Doufal jsem, že to příliš nevypadalo jako pokus o znásilnění. I když to by možná byla přijatelnější varianta. V každém případě teď byl v nebezpečí Kaelan. Byl jsem si jistý, že mají v chalupě ostré nože na maso.
Několika dlouhými skoky jsem se dostal k předním dveřím a vtrhl dovnitř právě ve chvíli, kdy se dívka překotně svěřovala otci a slzy při tom měla na krajíčku. Štěněti to ještě nedošlo, seděl u stolu jako zařezaný. Otci to bohužel docvaklo rychlostí blesku, vyskočil od stolu a v tu chvíli jsem uviděl, že ani nemusí sahat do kredence – nůž měl přímo za opaskem.
Než ho ale stačil vytáhnout, byl jsem u něj. Lehce jsem do něj strčil a on upadl zpět na lavici. V další chvíli jsem popadl Kaelana za límec a prudce ho zvedl, kdybych si nedával pozor, vyletěl by ke stropu. Chytil jsem ho za zápěstí a zvýšenou rychlostí vytáhl ven. Podle očekávání klopýtl a já ho musel popadnout do náruče a přeběhnout s ním až ke koním.
„Dělej!“ zařval jsem na něj, když jsem ho pustil, a doufal, že na koně už nasedne sám. Kupodivu mě nezklamal, zorientoval se celkem rychle. Chopil se prvního odvázaného koně, vyskočil na něj a nechal mě za sebou.
Nasedl jsem na koně a naposledy se ohlédl. Muž s nožem v ruce stál ve dveřích, za ramenem vykukovala hlava jeho dcery. Něco mi na té rodince nesedělo a měl jsem z nich zoufale špatný pocit, ale na to už nebyl čas. Pobídl jsem koně patami a dohnal Kaelana.

„Děláš si srandu?!“ řval na mě chlapec za jízdy a vítr mu rval slova od úst. Ještě než je odnesl, jsem je však bohužel stačil zaslechnout já. „To jsi vážně nepočítal s tím, že by tě u toho mohl někdo vidět?“
„Počítal, ale jak vidíš, dostali jsme se z toho.“
Náhle Kaelan bez varování koni přitáhl uzdu a prudce zastavil. Zatracené štěně, musel jsem se kvůli němu vracet.
„Co je?“
Provrtával mě pohledem, jeho kůň neklidně přešlapoval na místě. „Proč se prostě nenapiješ ze mě? Co je v tom za potíž?“
Povzdechl jsem si. To to skutečně musel řešit zrovna v té chvíli? „A jak myslíš, že bys mohl pokračovat v jízdě, kdybys byl v bezvědomí?“
„Můžeš si přece vzít jen trochu. A máš lahvičky.“
„Ty si schovávám na později, až je skutečně budu potřebovat.“
„Pořád jsi to nevysvětlil. Můžeš si přece vzít jen tolik, abych neomdlel, ne?“
Tmavě hnědé oči mu plály zlostí. I ta jizva jako by ztmavla.
„Ano, můžu.“
„Tak proč?“
„Zkrátka… potřebuji spíš tvůj meč než tvoji energii. Je to jasné?“
Na to neměl co říct. Ještě chvíli se na mě mračil, asi měl pocit, že jsem mu neřekl všechno. Měl pravdu, ale nehodlal jsem mu to vysvětlovat uprostřed noci na venkovské cestě, kde jste si nikdy nemohli být ničím jisti. Vlastně jsem mu to nehodlal vysvětlovat nikdy.
Nakonec neochotně kývl.
„Výborně. Tak už pojeď, rád bych se dostal do Hlásky ještě dnes v noci.“
Tipů: 4
» 19.01.12
» komentářů: 2
» čteno: 621(11)
» posláno: 0


» 20.01.2012 - 12:50
Píšeš moc dobře. Líbilo. Rozhodně nadprůměrné fantasy. Hlavně nespadni do kýče, jak to dnes spousta autorů v tomto žánru dělá.
» 20.01.2012 - 18:11
Supermartonátor: Děkuji, rozhodně se budu snažit :)

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
nováčci
Slib
narozeniny
Veru [9], Romana Šamanka LadyLoba [9], Noc17 [9]


© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.