Šest

četli jste na Literu; předchozí díly: 1) dk (http://www.libres.cz/dilo/101516-jedna/), 2) Hazentla (http://www.libres.cz/dilo/101707-dve/), 3) dk (http://www.libres.cz/dilo/101623-tri/), 4) Hazentla (http://www.libres.cz/dilo/101784-ctyri/), 5) Bambulka (http://www.libres.cz/dilo/102224-pet/)
.

Slečna Pája přišla do Masných krámů poměrně čerstvá, neboť bydlela řekněme poblíž. Kdyby ctěného čtenáře zajímalo, kde nejčastěji oťukávají zeměkouli podpatky hezké ženy, tak kousek odtud také pracovala - v malé literární kavárně Měsíc ve dni.
Byla to ve své podstatě velmi příjemná a hodná mladá dáma, která si čas od času ráda pořádně zesílila Nirvanu, načež se cítila fajn, i když se skladby začaly točit podruhé a potřetí, a počtvrté a popáté... A měla ráda červené víno, svíčky, Jacka Kerouace, škrábání na zádech a korálkové závěsy. Teď se ovšem cítila jako kočka, ztracená v nově objeveném sklepení vlastního domu. A dveře toho sklepení ke všemu přibouchl její kocour.

Kolem pasu jí právě objal cizí chlap, Martin u vytržení gestikuloval na toho policajta, a co horší jemně svíral za předloktí tu krásnou servírku, která byla středem naprosto všeho, co si mohlo v tento čas a na tomto místě dovolit, nazývat se pozorností. Ale, ať si! Ať si ta vyfiflená mrcha kroutící se v bocích jako káča, nosící prsa modelky jak kuře na podnosu a blikající temnýma očima jak noční Vegas, klidně těch pět chlapů, co se kolem ní mohlo zrovna přerazit, odvede dozadu, a tam ať si je k-l-i-d-n-ě obslouží (poslední slovo si myslela zvláště velkým a tučným písmem, možná i kresleným pozvolně protáhlou kurzívou, a byl to ten font, jenž vyvedený zejména v červenavých barvách obvykle blikávává na poutačích podniků, které otvírají dlouho po večeři a zavírají stejně dlouho po snídani). Ale, ať Martin tu ženskou proboha už konečně pustí a odprejskne od ní!

Celé to divadlo běželo už, když přišla. Místo toho, aby seděl u stolu, kam si sezení domluvili ještě v pondělí při rezervaci, stál už v ten moment u té "gazely", a hádal se s tím pitomým policajtem. To ještě nevěděla proč. To ještě byla ta hloupá husa, která sem vcupitala za svým milým v nejlepší naději a náladě. Mile ráda by se ty důvody nedozvěděla nikdy. Martin totiž evidentně bránil servírčinu čest.
Oh, jaký to rytíř! Jak galantní! Blbec blbá, nejapná, trapná. Když Pája do lokálu přišla a netušila zhola nic, políbila ho dokonce na tvář, vesele ho pozdravila, zkusila ho vzít za ruku. Ani se neotočil! Něco po ní houknul. Nechtěla naprosto vědět, jestli to bylo "nazdar" nebo "sedni si, zatím", nezajímalo jí, co to bylo za tón, který o ní opřel, jak zaprášenou prachovku o starou známou skříň. Důležité bylo, že jí z prstů vyklouznul jako šprot v oleji a oči nespustil z té kachny narostlé. Naprosto na ni nereagoval. Pozval jí sem snad kvůli tomu? Chtěl se jí tím vysmát? Jak jen mohl! Jak dokážou být chlapi tak tupě bez citu, taktu, zdvořilosti, slušnosti! No, ano. Pozdravit někoho, věnovat mu kapku pozornosti, to už není ani o lásce. To je pouhá jednoduchá lidská slušnost! Nechutní chlapi. Nechutní. Nechutní!
Musela sledovat, jak se zaníceně vzteká k tomu odměřenému policajtovi, jak se druží s těmi chlapy, co tu husu hájí, jak jí olizuje boky a výstřih pohledem, jak jí hledá nenápadně oči a křečovitě se usmívá. Bylo to pro ni tak ponižující. Počkej. Jen počkej, za toho budeš pykat. Já tě donutím, aby sis vzpomněl, zač to bylo, i kdyby měl ten trest přijít, teprve až budeš o holi hledat obrubník a žvatlat na vnoučata. Počkej! Pykat! To slovo jí zbrousilo hrany jazyka, že by jím mohla rozpárat ostří žiletky.

Chtělo se jí strašně odejít. Sebrat se a utéct. Zabouchnout za sebou doma dveře, hodit na postel polštář, do něj hlavu a osolit věž naplno. Nebrat mu mobily. Nečíst zprávy. Čekat, až se přiloudá pod okno a bude jí v noci na celou ulici prosit o odpuštění. Chtělo se jí, i tak mu neodpustit.
Ale, nemohla to udělat. Nemohla odejít. Když viděla tu nádherně pečovanou dlouhonohou ženskou, pro kterou bylo právě pět chlapů na samém prahu ochoty porvat se s policajtem... Jak sledovala ty známé prsty, které se jí tolikrát dotýkaly tolik, jako žádné jiné, jak jí s jemností sjíždí po té vzorově modelované ručce výstavního odstínu kůže... Někde hluboko uvnitř hrdla se velice velice hlasitě chraplavým tónem ozýval navenek neslyšný hlas, nadhazující, že se Martin vlastně pod ono okno nikdy dostavit nemusí.
Musela ho dostat pryč. A musela se rozhodně zbavit toho pobudy, co si jí dovolil zmáčknout v bocích a přitisknout k tělu. Měla všeho dost. Teď něco uvidíte!

Mělo to být výročí jednoho roku jejich vztahu. Pan Martin se na ten den těšil. Těšilo ho na něm zejména to, jak moc se na onen den těší Pája. S nadšením přivítala, když přišel s nápadem poobědvat v Masných krámech, s odpolední vyjížďkou do Krumlova i s večeří na terase u řeky pod osvětleným zámkem. A na noc po tom, samozřejmě.
Několikrát si v hlavě velmi barvitě přehrával, jak může taková horká letní noc s Pájou, po takovém dni plném vzájemných úsměvů a přetékajícím naplnění ženské duše romantikou vypadat. Mělo by to být něco lepšího, než obvykle. To rozhodně. Nechal se unášet fantazií, která se tentokrát mohla velmi vážně přiblížit realitě, a protože to teď měl všechno tak bezchybně ošéfované, cítil se lehce, sebevědomě, skvěle. Hrál na jistotu. Měl to být velice sladký den s velmi slastnou nocí. A nápis nad vchodem do Masných: "My, patroni z Budvaru, se zavazujeme, že dobré pivo vařiti budeme." ho inspiroval, aby si hned objednal jedno krásně vychlazené a dorazil ho, než dorazí Pája.

Pod lomeným stropem se sedělo skvěle, pivo mělo ideální teplotu a servírka byla - musel uznat - opravdu nádherný kus ženské. Když se točila kolem, zubila na zákazníky a ladně plula s věnci talířů a sklínek toužil, aby si s ním, alespoň trochu zažertovala, aby si ho všimla a ocenila ho. Vždyť je pořádný, dobře oblečený a vlastně vůbec skvělý chlap, čekající na dámu. Zasloužil by si trochu pozornosti bytosti opačného pohlaví, která si v životě vede právě tak dobře.
Napadlo ho vypít pivo ještě rychleji, než zamýšlel a zkusit s ní trochu zaflirtovat. Jen tak. Pro tu jiskru v oku, která to ocení. Ještě než Pája přijde.
Teď se tak krásně smála něčemu, co jí říkali ti Holanďané naproti. Žárlil na ně, chtěl také její smích. Pro něj.
Chtěl by se jí vlastně alespoň trochu dotknout. Pohladit si ty tvary, zatímco by se na něj smála a mhouřila ty zelenošedé oči, napjala trochu pokřivené plné rty...

Nadporučík Alois Peklo vstoupil do místnosti, trochu zavrávoral, pročež se nenápadně opřel o skleněné křídlo dveří. Měl už ve svém věku trochu problémy s tlakem. Pochopitelně. Nikdy by to ovšem nikomu nepřiznal, ačkoli to o něm známí dávno dobře věděli a při každé výrazné změně počasí, nebo i teplot, jako tomu bylo zrovna teď, kdy vyměnil nárazově roztavené město za klimatizovaný lokál, to na něm bylo pozorovatelné i bez slovního vyjádření všemi tvory opatřenými více než žádným orgánem zraku.
Jakmile se mu tma před očima rozplynula a znovu ucítil jistotu v nohách, sundal si čapku a předpisově ji uložil pod levou paži. Trochu se rozhlédl po hostech ve známém prostředí, otřel si obličej papírovým kapesníkem. Vybral si cíl. Nestal se nadporučíkem a elitním detektivem díky tomu, že by váhal a ztrácel čas. Na zločin se musí tvrdě, přísně, přímočaře a podle předpisů. Jinak mu to v hlavě nesedělo a vždy se tím řídil. Dobro a zlo pro něj od sebe rozděloval zákon a předpis.

"Paní Milena Vemhossebou?" oslovil rozhodně servírku nesoucí plnou náruč talířů.
"Ale, Lojzíku... Co vás sem přivádí?" usmála se na něj a nadzdvihla obočí, aby se mu podívala až s mateřkou vlídností do očí.
"Dnes inspektor Peklo, paní Vemhossebou, jsem tu služebně."
Půvabná žena přelétla rychle jeho kamennou tvář a odvrátila se, aby obsloužila hosty. Ti jediní mohli zahlédnout v její mimice slabě proběhnout představení zahrnující rozrušení, pochybnosti, hněv a snad i paniku. Byl to stín obličeje ženy, kterou přistihne její milenec na úsměvné procházce ruku v ruce s utajovaným manželem.
Když se obrátila zpět na inspektora, který jí následoval s přesným odstupem jednoho a půl kroku, měla v obličeji pobavený úsměv, vhodný snad k jeho dobré kamarádce, se kterou přišel vzpomínat na polštářovou bitvu z dávného mládí. Oči se jí pod temnou záplavou vlasů a řas jen leskly. Malý nos vytyčila šikmo proti němu.

"Nepovídejte. A co mi tak důležitého chcete. Pane inšpektór." Nenašla mu na uniformě žádné smítko, ale stejně mu zaujatě sáhla hluboko pod bradu a jedno pomyslné odhodila elegantně k zemi.
"Teď tu mám plno hostů. Přijďte večer, otevřeme s manželem víno." Vydala se napříč místností k výčepnímu pultu, kde odložila sklenice. Celou dobu se usmívala a otáčela po hostech.
"Přijdete?" zeptala se s prosebným tónem, když se na něj u pultu obrátila. Peklo stál zase jeden a polovinu kroku od ní.

"Je mi líto," odpověděl, a nepodařilo se jí najít jeho oči, "musíme to vyřešit bezodkladně."
"Kdo všechno zde dnes pracuje? Myslím fyzicky přítomen. Zde na pracovišti. Personál."

Počkala s odpovědí, dokud se na ní nezadíval. Pokrčila řasy a úzkou štěrbinou mu pohled tiše vrátila.
Chvíli tak stála, hleděla na něj, rty roztáhla do širokého úsměvu a pod ním ukázala řadu bílých zubů, která byla sice nedokonalá, ale za to pozoruhodnější k prozkoumání.
"Dneska jen já, Lojzo. Chcete mne obvinit z nějakého těžkého zločinu?" Šikmé vrásky kolem úst se jí v úsměvu zaoblily do elegantních lemů.
Mírně se zaklonila, čímž se polovině sledujícího mužského osazenstva zatočila hlava, z představy, že to neustojí a upadne.
Té druhé, lépe vidící polovině potom, z jejího vytyčeného hrudníku. Chytila se Pekla za opasek.

Peklo ovšem nereagoval jako chlap, podle představ, jaké má o chlapech většina žen. Peklo dokonce nereagoval ani jako člověk, podle toho, jaké má představy o lidech většina jiných lidí. Peklo se zachoval jako policista tak, jaké mají o policistech představy kreslíři kreslených vtipů a scénáristé humorných seriálů. Odtrhl madame Mileně ruce ze svého služebního opasku div, že skutečně neupadla, nasadil výraz Caesara kynoucího lidu a z kapsy vytáhl malý ožmoulaný papírek s devíticiferným číslem, začínajícím číslicemi tři a osm.
"Je tohle číslo vaší pevné linky? A nesnažte se prosím zapírat. Našli jsme ho v mobilním aparátu podezřelého a už na stanici jsme si jeho identitu ověřovali."

Obličej paní Mileny se naprosto přeskládal. Stala se z ní velmi zaměstnaná žena, která nemá v nejmenším čas na nějaké potrhlé šašky v uniformách, a když jsme u toho, s panem Peklem by se jí nechtělo povídat, ani kdyby čas měla. V šedozelených očích jí trochu prosvítala zlost.
"Je... to naše číslo," řekla. "Telefon je vzadu. Teď vážně nemám čas." Vzala dva jídelní lístky a vydala se zpět mezi hosty.
Inspektor Peklo ji následoval. Jeden a půl kroku za ní.

Pan Martin sledoval servírku s policistou už delší dobu. Měl dopito. Žralo ho to, poněvadž tím, jak se situace vyvršila už si druhou rezatou bělošku do Pájina příchodu vypít asi nestihne a servírka si ho pořádně ani nevšimla. Jak se navíc měla k tomu starému poldovi... To ho žralo možná ještě víc. Zprvu si myslel, že jsou to otec s dcerou. Potom snad dobří známí nebo dokonce (a teď to v něm vzplálo) milenci. Ten polda si jí chováním naprosto nezasloužil, buran jeden. Když jí teď pronásledoval po sále a zvyšoval na ní hlas, pokrčil Martin rty rostoucím znechucením z té scény.
Zastavili kus od něj.

"To mi chcete tvrdit, že si nepamatujete, co jste ráno dělala? Mám vám věřit, že nevíte, jestli jste z toho aparátu volala, či nikoliv?" osočoval ji polda ostrým hlasem.
"No, to si děláte legraci," vrátila mu přísně, "mám si kvůli vám snad psát deník?"
"Nechte mě být." Řekla to polohlasně a zamířila pohledem k Martinovi. Úplně v něm četl zoufalství z toho člověka.
Vedle od stolu vstal břichatý starší muž a nečekaně se zapojil do konverzace. Mluvil k policistovi.

"Prosím vás, pane strážníku, slečna je tu na to sama. Přijďte jindy. Já potřebuju zaplatit. Spousta lidí tu na ní čeká a vy tu slečnu obtěžujete."
"Do toho vám nic není. Posaďte se laskavě a naučte se číst výložky. Tohle," ukázal si na sako, "znamená nadporučík, pane." "Kriminální policie, vyšetřujeme tu pravděpodobnou vraždu. Takže si laskavě sedněte a hleďte si piva."
"A vy to tu třeba zavřete, dokud si nevzpomenete, jak dlouho jste dneska telefonovala a kam," blýskl pohledem na servírku, která upírala významný milý pohled na břicháče, jenž přišel na záchranu.
Martin vstal. Tohle už bylo moc. Sledoval pohled servírky, kterou zaujal a zřejmě okouzlil. Došel až k ní. Na intonaci hlasu si dal záležet.
"Pane nadporučíku, to že jste šarže a kriminální polda, neznamená, že nejste sprostej buran!"

Kolem Pekla atmosféra houstla. Najednou po boku manželky inspektora Vemhossebou stálo pět chlapů a všichni mu mařili vyšetřování. Celá restaurace přihlížela. Ve větší vzdálenosti od hloučku postávalo ještě několik jiných lidí, váhajících, zda se zapojit, či nikoliv.
Inspektor Peklo byl ovšem - aniž by to publikum tušilo - naprosto ve svém živlu. Pokud hrozívaly emoce v okolí explodovat, byl Peklo přesně ten typ vyšetřovatele, který pro jistotu přihazuje ještě pár lopat ekrazitu a v hořících ruinách pak prohledává ty tajné místnosti ducha, ke kterým si jiní detektivové propátrávají cestu úsměvem diamantu u vyříznutých zadních okének (Neratovická), důmyslnou technologií vymodelovanými paklíči (Brůha) a klíči s rozhodnou samozřejmostí vytaženými ze zakázaných úžin korzetů po tanci a hlubokých mámivých pohledech do očí (Vemhossebou). K takovým zdlouhavostem se ovšem Peklo nehodlal nikdy obtěžovat (což byl mimochodem důvod, proč jej komisař Škarpa, neměl-li zrovna pro takovou partii vhodného protihráče, nasazoval nejraději na vyřizování svačinových objednávek, kde Peklovo rychlé a úderné jednání přinášelo celému detektivnímu týmu užitek nesrovnatelně nejvyšší).

Zatímco paní Milena měla slzy na krajíčku a vrhala smutné pohledy po mužích na její straně pomyslné barikády, Peklo kamenným výrazem, kovovými pouty a vysílačkou v jedné a odznakem v druhé ruce, rozrážel všechny námitky davu. Začaly létat argumenty týkající se právníků, soudů, povolení k domovní prohlídce, vyšetřovací vazby, maření úředního výkonu, napadení veřejného činitele ve výkonu služby nebo dokonce diskriminace a hanobení státu, národa a přesvědčení.
Nezávislý matematik by v tento moment napočítal jednu zoufalou ženu, jednoho zaníceného policistu, pět nepříčetných mužů a plnou restauraci prázdných talířů před netrpělivými cizinci s vyschlými hrdly. Dobrý nezávislý matematik by přičetl i jeden pár mladých lidí, tisknoucích se k sobě opodál inkriminovaného hloučku.
Dámská polovina páru se právě zuřivě odtrhla od té pánské a pokusila se jí vrazit facku. Pánská polovice se zachovala přesně tak, jakoby to zrovna tušila. Vyhnula se dámské paži obloukem a zamířila si to přesně doprostřed hloučku. Chvíli po-té, dostal inspektor Peklo od nově příchozího muže ránu velkou pěstí zprava na kořen nosu.

Chvíle naprostého ticha vydržela jen do té doby, než se nadporučík začal zdvihat z podlahy v ruce se zbraní. Pak nastala chvíle nedefinovatelného lidského hluku.

***

Chvíli běželi Krajinskou. Potom dlouho Hradební. Peklovi se dělalo zle z toho náhlého slunce, takže se snažil jen držet dech skrze tmu, která mu halila většinu vidění. Litoval toho. Podle předpisů měl nyní volat výstražné pokyny před použitím donucovacích prostředků. Byl v tom skvělý a dlouho neměl takovou příležitost. Navíc byl i skvělý střelec. Loni vyhrál stříbrnou medaili na městském přeboru policistů jeho věkové kategorie. Chodil každé odpoledne po službě na pár ran na střelnici, k tomu se pravidelně zúčastňoval všech akcí týkajících se zbraní. Nikdo z jejich týmu nebyl tak poctivý. A ani nebyl tak dobrý, pokud věděl. Možná Neratovická, ale to byla ženská a ty mezi plnohodnotnou konkurenci nepočítal.
V duchu si přehrával všechny pokyny pro stíhání podezřelého v městském prostředí. Držel se u zdí a podloubí, snažil se gestikulovat na občany, aby se vyhýbali jeho dráze dřív, než mu prodlouží trasu běhu.
Cítil, jak už nemůže, jak mu vynechávají svaly v nohách a nestačí polykat kyslík.

Konečně.

Podezřelý proběhl tím podivným špinavým prostranstvím, ve které ústí ulice Hradební, než se zleva vlévá do Kanovnické. Je to takový vykousnutý mnohoúhelník za humny Kněžské ulice. Jakoby tady jedna řada domů chyběla. Je tu spoustu špatně udržovaných domů, neplacené parkoviště, na které se ovšem nedá dostat bez povolení k parkování v centru, shluky popelnic a... taky jeden nevábný malý bar s hernou, do kterého podezřelý vlétl jako střela.
Jakmile Peklo doběhl k jeho rohu, zhroutil se do dřepu. Plaval v potu. Hlava mu pulzovala ze světla zase do tmy. Slunce ho vařilo. Nemohl chytit dech. Pokoušel se vybavit si přesné instrukce pro vniknutí do místnosti s ozbrojeným násilníkem z časopisu o speciálních jednotkách, který roky odebíral.

Ten kluk měl zbraň.

Stačil jí zahlédnout, než přiletěla ta ruka. Měl jí ve vnitřní kapse letní bundy, což byl pravděpodobně důvod, proč v téhle výhni bundu vůbec nosil. Mohla to být jen plynovka. I tak...
Když si na ránu pěstí vzpomněl, rozbolel ho teď i obličej.
Pokusil se vstát, protože oči mu začínaly znovu fungovat. Stínu, který ho strhl zpět k zemi, si všiml až teď...
Někdo řekl: "Tak, co?" a kopl ho do žeber. Znovu dostal ránu do obličeje, tentokrát už na zemi. Pak dostal další.
Poslední, na co myslel, než ucítil vodu, byla trestní sazba, kterou tomu lumpovi, za napadení policisty přišijí, až ho dostanou.

***

Velký odpolední stín ve tvaru koule se brumlavě zavrtěl.
"Odmítáte tedy dál vypovídat, dokud vám nepřidělíme obhájce?" řekl jeho majitel.
Malý snědý mužík za cedulkou Podezřelý 2 se zatetelil. Cenil zuby nadšením.
"Přesně tak. Na všechno ostatní vám odpoví můj právník."
"Výborně," řekl komisař Gejza Škarpa do hromady papírů před sebou.
Ozvalo se zaklepání na kliku dveří a zároveň se rozhlučel telefon.
"Dále," křikl Škarpa, přestože zrovna zvedal sluchátko.
Do místnosti se protáhla Nela Neratovická, zdravou rukou za sebou zavřela, načež obhlédla situaci.
Mužík se zubil. Škarpa zabrumlal do sluchátka: "Ano, to jsem já, slečno nadstrážmistře."
Obešla tedy stůl, položila složku vedle komisaře a posadila se u kraje stolu, na Peklovo místo.

Komisař Škarpa téměř nic neříkal. Čas od času pronesl pomalé "Ano?", ale za to stále intenzivněji funěl a ryl nehtem do desky stolu.
"Dobře," řekl nakonec příkrým tónem, "a teď chvilku počkejte na drátě, a zopakujete to celé detektivovi, který to zaprotokoluje."
Kývl na Neratovickou.
"Pojďte si to vzít. Našli Pekla. Chválabohu jen potlučeného. V Mlýnské stoce."
Snědý mužík se divoce rozchechtal.

"Než to půjdete zaprotokolovat i s výpovědí podezřelého, tak ho vezměte službě, ať ho dají do chládku. A donesete mi kafe," dodal k policistce hrnoucí se k telefonu.
"A pak si vezmete dole hlídku, dva chlapy přes dva metry - to je rozkaz, Neratovická! - a pojedete Pekla vyslechnout do nemocnice. Dál je jeho stopa vaše."

Podezřelý dvě chtěl něco říct. Vyskočil, jakmile ho komisař pustil ke slovu.
"Jak jako, do chládku? Nemáte právo mě tu držet! Chci toho právníka."

Škarpa pomalu vstal, zvednul donesenou složku a vydal se ke dveřím. Teprve, když se jich lemem pasu skoro dotýkal, obrátil se na rozčileného človíčka.
"Tohle je soudní příkaz pro uvalení vazby," zvednul složku do výše očí.

"Sjednanej za těch pár hodin, co tu jsem? A za co?"

"O tom se budeme bavit, až s tím vaším právníkem," usmál se Gejza Škarpa a opustil místnost.

***

Chodba byla studená, pálily ho oči ze sucha v kanceláři a telefonu v konferenční místnosti trvalo příšerně dlouho, než se signál prokličkoval k mobilu inspektora Vemhossebou.
Někde o patro níž se z rádia ozývaly zprávy, které slyšel už dopoledne.
Tohle byl hodně špatný den.

.
Tipů: 8
» 18.01.12
» komentářů: 2
» čteno: 690(26)
» posláno: 0
Ze sbírky: Povídka


» 19.01.2012 - 08:00
tedyk vy jste se do toho dali:-)
» 19.01.2012 - 10:33
ST

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Tři | Následující: Dunění rán

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.