...

Zabouchl jsem za sebou dveře. Slyšel jsem to tiché vrzání postele, ten zvuk mnou prostupoval, vzrušoval mě. Klepala se, spolu s postelí. Měl jsem ji za tohle rád, moc rád. Vždycky věděla jak se chovat, aby se mi to líbilo. Prošel jsem šedivým skladištěm až na konec a vstoupil do boční místnosti s vyraženými dveřmi. Ležela tam v celé své kráse a nevinnosti. Ten pohled mě spaloval. Přistoupil jsem blíž, až teď jsem si všiml, že spinká. Klepala se ze spaní, po tváři mi proplul úsměv, jako žádostivá vlnka, jež v moři hned zanikne. Lehce jsem rukou vnikl pod přikrývku a pohladil její chladné stehno. Cukla sebou, vytřeštila oči a pokusila se posadit, ale řetěz na rukou a okolo krku ji to nedovolil a strhl ji zpátky na lůžko. ,,Ale, ale pšššš, nechtěl jsem tě vzbudit, vílo" Pronesl jsem co nejmilejším tónem. S téměř otcovskou láskou, má láska však byla mnohem větší. Ani má slova plné útěchy, ji očividně nezklidnily. Měla oči rozšířené strachem, pokožku nádherně bledou. Pohladil jsem ji po vlasech. Byly to vlásky zlatovlásky, mé malé princezničky. Chytil jsem ji za ruku a políbil na čelo. Zase sebou škubla. Sundal jsem si sako a opět si sedl na okraj postele. Vzrušení mi už tlačilo na mozek, zvláště na kalhoty. Toužil jsem se po ní co nejrychleji vrhnout, vzít si ji bez jakýchkoliv okolků, ale také jsem věděl, že když budu trpělivý bude to lepší pro oba. Ale přece, necítil jsem její dotek tak dlouho, až mučivě dlouho. Bylo ticho, ticho elektrizující napětím a očekáváním. Nebylo třeba nic říkat. Pořádně jsem se nadechl a odkryl sněhově bílou deku....