Prach na mých křídlech

Z ustřihnutých knoflíků teď skládám tahle slova.
Až foukneš na mě něžně, řeknu: "Prosím, foukni znova."
Vítr nese na křídlech můj sněhobílý prach.
Já ze života s "ní" mám přeukrutný strach.

Zas zastavil se písek v mých přesýpacích hodinách...


Když sešeří se dny a nebe se zabalí do posmutnělých mráčků.
Přijdou mé bezedné sny a na křídlech motýlů já v tmavomodrém sáčku.
Budu zdráv.


S prachem na svých křídlech zas začínám se třást.
Víc než malé množství já nemohu si klást.
A zarývaj se do kůže ty drápy silou vlčí.
Má ústa plná bolesti jen teskně suše mlčí.

Zas jsem jedním z těch, co v koutě se krčí...


Když sešeří se dny a nebe se zabalí do posmutnělých mráčků.
Přijdou mé bezedné sny a na křídlech motýlů já v tmavomodrém sáčku.
Budu zdráv.


Chtít posadit se zlehka na rozkvetlý mech.
Zhoupnout se do výšky až to bere dech.
Býti jedním z mnoha a nebýt jedním z "těch".
Ustrnout na chvíli a zastavit života běh.

Zas být prach co leží jen tak někde na schodech...


Když sešeří se dny a nebe se zabalí do posmutnělých mráčků.
Přijdou mé bezedné sny a na křídlech motýlů já v tmavomodrém sáčku.
Budu zdráv.