Povodeň roku 1997

Těžko se dýchá, parný je den,
zlověstné mraky plují nad městem.
Přejem si trochu ochlazení,
úmorné vedro není k vydržení.

Konečně večer déšť už přichází,
však co se děje, dech všem vyráží.
Blesk stíhá blesk a rána za ranou,
nás děsí hrůzou dosud neznámou.

To není sprška k ochlazení,
to se snad v pekle čerti žení.
Noc zmatena tím náhlým zvratem,
přikryla město černým šatem.

Dědina, říčka líná,pomalá,
najednou sílu, rychlost získala.
Hučí, kypí, vzdouvá se a sténá,
vysoko nad břehy tvoří se pěna.

Voda je živel, zkrotit se nedá,
v kruté své pýše oběti si hledá.
potrestá špatné hospodáře,
co šetřili a nezpevnili hráze.

Smutné je město rozbahněné,
ulice, domy vodou zatopené.
Pohled tak žalostný, až běda,
vlna bolesti a soucitu se zvedá.

Nejhorší je to však na Tvrzi,
člověk jen stěží slzy zadrží.
Lednice, mrazáky přestaly sloužit,
nábytek, který se nedá již použit.

V hloubce se topí vzácné piano,
svou píseň má již navždy dohranou.
Tu leží knížka celá promáčená,
vedle panenka, co ručičky již nemá.

Obrazy, fotky tváře vidět není,
co voda objala, je k zahození.
Třebechovice proslavené betlémem,
kroniku píši černým písmenem.