*„Pohádkový" příchod na svět...*

Jednoho dne musel náš primář náhle služebně odjet a pro mne to bylo nemilé překvapení. Byl jsem totiž po mé nedávné promoci přidělen na jeho porodnické oddělení teprve před několika dny, ale ty stačily k tomu, abych pocítil jeho otcovsky přátelský vztah ku mně. Avšak jeho zástupkyně, staropanenská menší osůbka, asi pětačtyřicetiletá a tak trochu mužatka, mi dává už od prvního dne zřetelně najevo, že vzhledem ke své odborné i služební nadřízenosti mě považuje za někoho, kdo zdaleka nedosahuje její úrovně. To mi pochopitelně vůbec nebylo po chuti. Takže jsem byl docela rád, že jsme v den primářova odjezdu neměli naplánovanou žádnou operaci, kde bych jí musel asistovat.
Onoho dne nikdo z nás obou netušil, že se přihodí něco neobvyklého, naprosto nečekaného...
Z čista jasna příjem prvorodičky ke konci druhé doby porodní. Žena už skoro na pokraji vyčerpání, neschopna tlačením spolupracovat.
Stírám jí z čela pot a snažím se dodat jí trošku optimismu: „Už to nebude dlouho trvat, maminko. Za chvilku tu bude paní doktorka, která vám pomůže. Trochu vás uspíme, aby vás to nebolelo.¨
Vnitřní nález totiž splňuje podmínky pro ukončení porodu východovými kleštěmi, což potvrdila i moje nadřízená a mně je jasné, že vyřeší nastalou situaci tím, že mi názorně předvede co a jak to umí!
„A co mi budete dělat, že musím dostat narkózu?¨, ptá se mě nevěřícně ustrašená rodička. Vzahuje ke mně obě ruce jakoby prosila. Přemýšlím jak bych jí uspokojivě odpověděl. Pronést nahlas slovo kleště, vyvolává na porodním sále u postižených jenom negativní představy.
„To už nechte na nás, maminko, hlavní je, že až se probudíte, budete mít v náručí svoje miminko. Císařský řez to však nebude¨, dodávám důrazně a tisknu jí pevně obě ruce. Zdá se, že je s mou odpovědí spokojena.
Doktorka v zápětí přichází a při oblékání do sterilního pláště nám dává znamení, že můžeme začít: porodní asistentka s přípravou potřebých nástrojů na sterilně zarouškovaném operačním stolku a já s narkózou. Obrácená k rodičce, prohodí tak trochu nežensky: „Žádný strach, matko, není to vůbec problém, abychom vám pomohli. A na tu chvilku, co to bude trvat, dostanete pár kapek éteru. Nebude vás nic bolet.¨
„Předem mockrát děkuji!¨, odpovídá už znatelně uklidněná rodička.
Nevím kolikáté kleště to dnes budou, které má představená dosud samostatně provedla, ale jistě jich u primáře taky už několik viděla, takže jako jeho zástupkyně je zřejmě musí perfektně ovládat, myslím si. Tento zákrok se totiž neprovádí každodenně a trochu to trvá, než za dohledu zkušenějšího se takový výkon svěří někomu mladšímu.
Porodnické kleště jsou nástroj v principu podobný nůžkám, kde však oba díly nejsou spojeny žádným nýtem, nýbrž se ve střední části zasouvají do sebe. Ke spojení obou kleštin musí dojít až po jejich postupném zavedení do rodidel a to ve správném sledu po sobě, jinak se je totiž nepodaří uzavřít!
Začínám tedy s narkózou, ale současně k mému velikému údivu vidím, že si moje nadřízená připravuje na stolku kleštiny přesně naopak!
Sedím za hlavou rodičky a nejsem si tedy docela jist, zda to z mého zorného úhlu vidím správně. Ale třeba je to nějaká nová metoda, mně ještě neznámá, myslím si.
Po zavedení kleštin se pochopitelně jejich spojení nedaří. Stejně tak i při znovu opakovaném pokusu! A situace se v zápětí stává ještě napjatější, když nám porodní asistentka pohybem ukazováčku signalizuje, že se ozvy plodu nebezpečně zpomalují ! Přidávám tedy k éteru aspoň bohatě kyslík, když už nic jiného nemohu dělat. Přece si nemohu dovolit, abych mé kvalifikované nadřízené radil, jak si má ten nástroj na stolku spávně připravit!?
Ale konečně po třetí: jako by četla moje myšlenky, doktorka kleště vyjímá a na stolku znovu skládá, tentokrát správně. Takže je po jejich zavedení přece jenom spojí. S úlevou vysazuji narkózu, neboť očekavám, že se porod v krátkosti ukončí.
Pokusný tah se podařil, kleště nesjely. Doktorka táhne, až jí krční žíly nabíhají a oči vystupují z jamek. Pomáhám citlivým tlakem shora na dělohu, avšak dítě vězí v rodidlech jako by je tam někdo naschvál držel. Opakovaný pokus našeho společného úsilí zase nevede k ničemu. V zoufalém pohledu doktorky čtu otázku: co teď ?
Zřejmě už nemá sílu, říkám si. Je po noční službě a asi dobře nespala. Navíc tíha zodpovědnosti bez primáře a k tomu ještě ta blamáž přede mnou při skládání a zavedení kleští !
Co se však stane, jestli je už opravdu tak vysílená, že .....? Nechci ani domyslet!
Ozvy plodu stále nejsou ideální a situace začíná být pro nového světoobčánka, vězícího pevně v porodních cestách, akutně nebezpečnou! V těchto kritických vteřinách se přece něco musí stát, ale proboha co!?
Vtom jako bleskem se mi vybaví vzpomínka z dětství: ano, jak to bylo v té pohádce? Dědeček za řepu, bába za dědka, vnučka za babku... Mám? Nemám??
Skočím za bezradnou doktorku, obejmu ji pevně v pase a táhnu. Táhneme oba dva. Nahlédnu jí přes rameno a...chválabohu hlavička už začíná prořezávat.
Sevřu mou nadřízenou ještě pevněji, táhnu s pocitem nadlidského úsilí a s vědomím, že jedině tak lze porod ukončit. Sám se divím, kde se ve mně bere tolik síly! Konečně nastává vhodný okamžik, aby nastřihla hráz. Přestanu ji táhnout i svírat, aby mohla uchopit nůžky, které v zápětí cvaknou a pak už jen snímá kleštiny. Vybavit raménka a celé tělíčko je pro ni pouhou rutinou.
Oba si s úlevou oddechujeme. Uznale se na mě podívá: „Už jsem to začla vidět černě, ale jseš chlapík ! Děkuji !¨ a poklepe mi na rameno.
Nevím jak konkrétně potom primářovi referovala o naší společné akci, nicméně jsem od tohoto dne zřetelně pocítil, že jsem u ní povyrostl aspoň o několik desítek centimetrů!
Z čehož všeho plyne humorné poučení: vzpomenout si ještě na některé pohádky z dětství, není pro naše povolání tak bezvýznamné, jak by se na první pohled zdálo!