uprostřed

probíhá tudy vítr.
skrz zádumčivé lidi
rozhazuje svá moudra
do šedivé oblohy
nekonečně měšťáckýho světa
.
v mlčení křičíme tolik let
že stromy na mých cestách
už bych bezmála nepoznával.
neměl bych vhodná slova
k početí intimního rozhovoru

proto chodím ulicemi jak ti lidi
a každého soudím po zraku
jako poraněný pták
co má žalostivý strach.
o sebe a svá křídla

den co den mám chuť na oheň
na vznícenou slámu v srpnové noci
bezpáteřní rituál hledání
ve stoce halucinacemi sršících vzpomínek.
žít zamčený v jedné minutě času
.
fouká a zkoumá naše tváře
každý záhyb oděvu na nás
utíká pořád pryč
dál po ulicích
až do širých polí krajin.
kde mlčí bláto
a mlékem je cítit les