Mimo realitu

Do pokoje
se mi nastěhovala mlha.
Má osobní oblaka,
možná kus nebe.
Voní po ovoci
a taky něhou,
to aroma setmění.
Narůstá,
nabývá tvaru.
Úponky kouře
rýsují měkkou linii.
Snad najednou zhmotní se
a uprostřed
začouzené místnosti
snese se víc,
než obraz tebe.
A vloudí se mi pod kůži
bude škrábat.
Je to obraz,
ale kromě měkkého úsměvu,
má hrany
a rámy ze střepů a kovu.

Kouř se rozplynul
a nakonec
ze všeho zůstala jen malá piha
znaménko.
Je večer
tma
ticho.
Už jen realita čeká, číhá.

Obraz je pryč.