Sestřenice

Něco ze života
» autorka: Maura
Povídka ze života. Osoby i prostředí jsou pozměněny. Psáno v ich- formě. Kdysi jako děti si hrály a prožívaly svá malá dětská dobrodružství v malebném kraji Brd. Pak je život rozdělil. Nyní se scházejí už jako dospělí lidé, aby si vyřešili svůj problém. Ale ještě to potrvá, než dojdou na konec svých cest ... http://www.youtube.com/watch?v=WiJim_Tt7ms&feature=fvsr
Když mi zemřeli oba rodiče, zůstala jsem sama. Maminčina sestra, teta Jana, mne začala zvát na návštěvy a já jsem se s ni časem sblížila. Na pokraji Prahy měla dům, který koupila se strýcem po válce a ten v něm praktikoval lékařskou praxi. Jejich syn, Ota, také vystudoval medicínu, ale z nechutí a odporem... Jako děti jsme si hrávali a prožívali krásné prázdninové chvíle. A tam někde, na lodičkách, které jsme proháněli po Berounce, začala vznikat dětská láska. Ota se mi líbil, byl to takový živý, tmavovlasý, kluk, s hnědýma očima a i když se mi často posmíval pro mou neobratnost, neměla jsem mu to za zlé. Jednou se však stalo, že se pro nějakou maličkost popral s kamarády, ti ho chytili a přivázali ke stromu. Házeli po něm hrsti hlíny a nadávali mu. Našla jsem ho až v podvečer, když mne teta pro něho poslala. Stál u toho stromu, celý špinavý, úplně sám a měl poraněnou nohu a čelo. Neměla jsem nic jiného u sebe, než krajkový kapesníček, který mi maminka dávala do kapsy, když jsem odcházela z domu. A tak jsem Otu odvázala, šla jsem namočit kapesníček do řeky a ošetřila mu jeho rány. Celou dobu na mne nepromluvil a když jsem mu chtěla pomoci vstát, vytrhl se mi a utíkal tím šerem k domovu. Od té doby se nějak naše kamarádství i i ten tajemný vztah přerušil. Ota se mi ztratil ...

Když jsem to odpoledne zvonila na zvonek u tetina domu, netušila jsem, co mi ten den přinese. Teta mi šla otevřít a zvala mne dál. Ten dům mám ráda, protože se v něm cítím bezpečná, podobá se domu mých rodičů. A na zdech visí i jejich fotografie. Teta se měla mou maminku ráda a nikdy nezapomněla položit na její hrob milované žluté růže ...

"To je dobře, že jdeš," řekla mi hned, jakmile jsme se usadily v pokoji pro hosty, "představ si, jsem z toho celá zničená. Ten Ota se zase rozvádí. A já jsem říkala tvému strýci - daruj mu dům před svatbou, ať při té jeho povaze o něho nepřijde při dělení majetku. Ta jeho první žena ho prohlásila za barabiznu, představ si, naštěstí se finančně vyrovnali. Ta druhá, to byla moc hodná holka, ta od něho odešla kvůli nevěře, s děckem, které jsem od té doby neviděla a teď se hádá s tou třetí. Ještě, že se toho František nedožil. Tady chátrá taková ordinace! Ale ne, náš Ota musí být ve špitále. Ale já vím, proč! Ty ženské, ty ho tam drží."
Teta se rozplakala.
"Neplač," povídám ji, "však se to všechno vyřeší. Neboj, jen ne žádné hádky".
"Ty jsi, Sárinko, tak hodná holka. Ještě, že tě mám. Já se z toho kluka asi zblázním."
Vstala s povzdechem a šla vařit kávu. Dívala jsem se kolem sebe. Všechno bylo na svém místě. Porcelánové figurky, šálky na kávu i čaj. Originální porcelán.
"Tak, tady si vezmi kávu a kremroli. Tak," řekla a dala mi zákusek na talířek. Ticho přerušil telefon. Teta se zvedla a já jsem slyšela, jak se zlobí. Určitě volal Ota. Vrátila se celá rozrušená.
"Za půl hodiny sem přijede. Zůstaň tady, prosím tě. Určitě budeme řešit ty jeho problémy a ty jsi právník, třeba budeš nápomocná. I když on nikoho neposlouchá, nemá k nikomu žádný respekt."
Tak po létech se s ním uvidím. Neměla jsem do této doby důvod se s ním stýkat. Jak jsem říkala, náš vztah byl od té příhody spíš chladný a ne zrovna, z jeho strany, zdvořilý. Popíjely jsme kávu, za okny byl podzim a hodiny měkkým tikotem rušily klid. Teta se dívala do okna a zřejmě, podle toho, jak se měnila její tvář, plánovala, jak mu to nandá. A já jsem cítila vnitřní chvění, zrovna takové, když někdo čeká na někoho, koho má dávno rád. Najednou bylo slyšet, jak někdo prudce zabrzdil před domem a já, proti své vůli, jsem ztratila nadobro klid. Teta šla odemknout bránu a já rychle vklouzla do koupelny, abych se upravila a pak se vrátila zpět do pokoje. Bylo je slyšet, jak se hádají už po písčité cestě k domu.
"Á, tak jsi si už na mne zavolala advokáty, co?" řekl místo pozdravu.
Od té doby, co jsem ho neviděla, se změnil v muže. Jen vlasy měl trochu prošedivělé, jinak mu zůstal ten výraz, který se mi vždycky líbil. Umíněný, odbojný, jen v těch očích bylo něco, co dřív neměl, stopy let svého života.
"Ahoj," řekla jsem, vstala a podala mu ruku. Nedbale ji stiskl, sedl si ke stolu.
"Dal bych si kafe," řekl. Teta mu připravila šálek a nalila mu, pak mu dala na talířek zákusek a sedla si proti němu.
"Mami, já chci ten barák prodat. Potřebuji prachy, Sylvie bude chtít taky nějaké peníze po rozvodu a tak..."
"To nepřipadá v úvahu," začala na něho křičet, "kvůli tvým avantýrám nebudeme rozprodávat rodinný majetek. To snad v naší rodině nikdy nebylo. Taková Sodoma Gomora. Ještě ti není čtyřicet a už se po třetí rozvádíš. Můžeš mi říci proč? Eva byla hodná holka, nevydržela s tebou ani rok, Zuzka byla tak milá, ta s tebou taky nevydržela, co se tady nabrečela a teď ta Sylva a já jsem ti říkala, nežeň se. Ne, ty jsi musel a já věděla, že to zase bude špatně. Já už mám toho dost."
"Neboj mami, to je naposled."
Nebylo mi z té hádky dobře a tak jsem raději od nich odvrátila oči.
"Tak co, Sáro, jak se vede?"
Najednou mne oslovil.
"Tak, normálně," odpověděla jsem a naše oči se setkaly.
"Dlouho jsem tě neviděl. Proč?" zeptal se.
"Asi jsme neměli potřebu se scházet," usmála jsem se.
Teta nás chvíli pozorovala a já jsem uviděla na malý okamžik, jak ji přeběhl přes rty úsměv.
"Na promoci jsi měla šaty, jako bys vyšla z kláštera a teď to není o moc lepší. Ale měla jsi pěknou slavnost. To je asi pět, šest let."
Netušila jsem, že tam byl. Vůbec jsem ho neviděla.
"A proč jsi se ke mně nepřihlásil?"
"Někam jsem spěchal, jo, vzpomínám si, měl jsem rande. A ty jsi si toho kluka, co jsi s ním chodila, nakonec nevzala? Radši jsi se uklidila do advokátní kanceláře. No, to jsi teda ten život vyřešila."
"Ty radši mlč," napomenula ho teta mírně. Oto, když zjistil, že je po bouřce, se nějak uklidnil.
"Tebe to nepohoršuje? Rozvody, milenky, náhodné kočky..."
"Každý žije podle svého," odpověděla jsem s úsměvem.
"Asi dělám dojem maniaka. Ale ve skutečnosti to tak není," řekl, "vždycky nakonec pochopím, že v tom vztahu chybí něco, co bych rád měl. A co mi uniká."
"Oto, nechceš chleba s medem?" zeptala se najednou teta, jakoby chtěla přerušit náš rozhovor.
Přikývl a zatímco teta šla do kuchyně, sedl si ke klavíru. Zamyšleně přejížděl po klávesnici.
"Vzpomínáš si na tuhle písničku?" řekl a začal hrát píseň, kterou jsem kdysi hrála sama, když jsem se učila na klavír.
"Vždycky, když jsi hrála, tak jsem stál pod oknem a poslouchal."
"Já vím, viděla jsem tě."
Sedla jsem si k němu a hrála s ním na čtyři ruce. Ani jsme si nevšimli, že teta stojí ve dveřích, drží v ruce talířek s chlebem a má oči plné slz. Naše ruce se vzdalovaly a přibližovaly k sobě, jako kdysi, když jsme byly malé děti.
"Jednou jsi měla na sobě takové krásné růžové šaty a já jsem si myslel, že tak musí vypadat nějaká princezna. To je všechno pryč."
Chtěla jsem říci, že není, že kdyby chtěl, může se to vrátit, ale nebyla jsem schopná říci ani slovo. Blížil se večer.
"Už budu muset jít," řekla jsem.
"No, nedá se nic dělat. Tak se měj a zase někdy," řekl mi a šel mne doprovodit do předsíně. Pomohl mi do kabátu a přitom mi sáhl do kapsy.
"Krajkový kapesníček," řekl, "vzpomínám si na jeden. Nech mi ho, prosím tě."
"A na co by ti byl?"
Schoval si ho do kapsy a doprovodil mne k bráně.

A čas běžel. Měla jsem dost práce a tak jsem neměla čas o Otovi moc přemýšlet. Teta mezitím odjela do Německa k příbuzným a já jsem zase osaměla. Až koncem května k večeru někdo zvonil jak na poplach. Otevřela jsem okno a vyklonila se z okna.
"Sáro. musím s tebou mluvit. Hoď mi klíče."
Udivilo mne, že mne našel. Ani teta pořádně nevěděla kde bydlím. I když v domě byl výtah, slyšela jsem, jak běží po schodech nahoru.
"Musím ti něco říci, Sáro. Je to důležité, nezlob se, že jsem tě přepadl tak nevhod."
Pustila jsem ho dál. Vytáhl z náprsní kapsy složený arch papíru a rozložil ho předemnou.
"Co to je?"
"Rodokmen. Náš rodokmen."
"A k čemu?" podivila jsem se.
"Koukni, my dva nejsme příbuzní. Chápeš?"
Tužkou mi ukazoval větvení rodin a skutečně jsem zjistila, že má pravdu.
"Ale máma se to nesmí dozvědět, že to vím. Za žádnou cenu. To je jen pro nás dva."
Chytl mne za ruku.
"Nerozumím ti."
"Nerozumíš? Po celé roky jsem se na tebe díval z dálky. Sestřenice, říkal jsem si. Copak můžu milovat svou sestřenici? A tak jsem pořád hledal za tebe náhradu. Až jsme se zase potkali a já to pochopil. Víš, tenkrát, jak jsi mne odvázala od toho stromu ..."
"Ty si na to pamatuješ?"
"No bylo mi třináct a tobě osm. Já jsem věděl, že tě mám rád, Sáro, ale bál jsem se. Zařekl jsem se, že se ti budu vyhýbat, ale nešlo to."
"A zjistil jsi, kdo byli tví rodiče?"
"Ano, ale nemluvme o nich. "
"A ty jsi vyhrabal ten rodokmen jen proto, abys zjistil ..."
"Něco jsem tušil, už dávno, něco jsem i zaslechl, chtěl jsem mít jistotu, ale máme nic neřekneme. Ona to musí říci sama. Víš, tenkrát, když mne přivázali k tomu stromu, se mi posmívali, že jsem nalezenec. Já jsem si myslel, že si dělají legraci. Po nějaké době jsem slyšel, jak se máma s tátou kvůli mně hádají, protože jsem udělal nějaký průšvih. Máma brečela a táta řekl: musíš si zvyknout, není náš. Až pak jsem to pochopil, ale mlčel jsem. "
"A to ji postavíš před takovou věc, z ničeho nic? Není to kruté?"
Neodpověděl.

Nic jsem mu neslibovala, nic. Jeho rozháraný život mne děsil. Neuměla jsem si představit, že bych se najednou vdala, změnila své zaběhnuté pořádky a spojila život s takovým divochem. Dívala jsem se za ním z okna za záclonou, jak spěchá k autu a ještě se otáčí do mých oken. Cítila jsem velkou lítost, neboť i on byl mou jedinou láskou, ale vůbec mi nepomáhalo, co mi řekl. Měla jsem velký strach, že bych nedokázala žít s takovými problémy, které si přivodil a ani s jeho návykem na střídání žen, sňatky, rozvody. To všechno bylo z té jeho vnitřní opuštěnosti, z pocitu, že je na světě sám, protože ho opustili rodiče. Ještě v něm pořád bylo to dítě, které putovalo k cizím lidem jako překážka na nějaké cestě. Nechtěla jsem být tím, v němž on seskupí všechny ty problémy, které má už hodně dlouho. Váhala jsem. Přemýšlela jsem o tom. A asi za měsíc jsem zvedla telefon a zavolala jsem mu do nemocnice.
"Pan doktor operuje, můžete mu zavolat později?" řekl někdo. Oblékla jsem se a jela do nemocnice. Sedla jsem si do čekárny a čekala jsem. Z ambulance vyšla sestra, změřila si mne pohledem.
"Chtěla bych mluvit s doktorem Zavadilem."
"Zavolám ho."
Chvíli jsem čekala, než přišel. Byl unavený.
"Stalo se něco Sáro?" zeptal se mne a stiskl mi ruku.
"Ano, stalo."
"Něco s matkou?"ulekl se.
"Ne, to ne, neboj se. Přišla jsem to říci, že jsem ráda, že nejsem tvá sestřenice."
Díval se mi do očí, a pak vzal mou ruku do své.
"To je dobře Sáro. Alespoň mi budeš moci psát dopisy. Za měsíc odjíždím do Afganistánu."
"Oto, to ne, to nemůžeš," zašeptala jsem a sevřela mne nevýslovná bolest. Objal mne.
"Rozvedl jsem, prodal jsem dům a bydlím v hotelu. Čekám až dostanu papíry k odjezdu. Sáro, není to tvá vina. Neboj se, nedělám to kvůli tobě nebo kvůli těm věcem."
"A kvůli čemu? Abys viděl utrpení, které je větší, než to tvoje? Ale to s tím nemá nic společného."
"Udělal jsem to, co považuji za nejlepší. Budeš mi psát?"

Naše cesty se znovu zkřížily po dvou letech , když se vrátil. Vyprávěl mi všechno, co tam zažil a co dělal, přivezl mi kobereček. A když tam tak seděl, ve svých věčných proměnách, ne šťastný, ale také ne nešťastný, cítila jsem z jeho pohledu, že je už vyrovnaný ze svým životem.
"Je květen," řekla jsem a otevřela okno. "přála bych si mít svatební kytku z konvalinek."
"A ty se budeš vdávat?" zeptal se mne s tím svým starým tónem a vstal, objal mne a políbil do vlasů.
"Jistě, vezmu si svého bratrance," zasmála jsem se.

Jsme spolu dva roky. Naše manželství zůstane bezdětné. Starám se o něho a pracuji dál ve své advokátní kanceláři. Náš vztah je víc přátelský, než milenecký. Ale já vím, že je to láska, o které se nedá mluvit. A proto o ni mlčíme. Někdy cítím, že to bolí ...
Tipů: 20
» 07.01.12
» komentářů: 15
» čteno: 1147(31)
» posláno: 0


» 08.01.2012 - 00:04
Pěkná, hezky se četla.
» 08.01.2012 - 00:06
carodejka: díky
» 08.01.2012 - 00:15
Souhlas s carodejkou...
» 08.01.2012 - 00:20
Bíša: díky
» 08.01.2012 - 00:40
Četla jsem ten příběh, že jsem skoro nedýchala.Hluboce to na mě zapůsobilo a dojalo mě to.ST*****
» 08.01.2012 - 01:53
...bezvadně psáno, jak jsem se začetl, tak až do konce...jinak si dlouhé povídky dávám do záložek...
» 08.01.2012 - 02:13
Píšeš opravdu čtivě! *
» 08.01.2012 - 19:36
dobrá povídka
» 09.01.2012 - 21:12
Zajímavý příběh, poutavě napsaný a šaťasný konec jakoby byl samozřejmostí.
**
» 15.01.2012 - 17:20
vava
Někdy si člověk musí prostě počkat-- Pěkné.
» 22.01.2012 - 22:12
... je to láska, o které se nedá mluvit ... a proto o ní mlčíme ...

... vím, že k tomuto příběhu se vrátím ... protože ...

Nečetla jsem, ale odžila s Tvými postavami ...
***
» 22.01.2012 - 22:26
jc senior: Děkuji.
» 10.03.2012 - 12:02
Je to dobrý příběh, silné hnutí mysli, ale žádná "Červená knihovna".A ten konec není "šťastný", je vyrovnaný. Gratuluju***
» 10.03.2012 - 20:17
Velmi hezky a dobře čtivě napsaná povídka ze života.
S chutí a zvědavostí jsem četla každou větu. Až dokonce.
» 07.07.2012 - 13:55
...mrknul jsem do záložek a četl s potěšením znovu...

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Stará řeka | Následující: Zůstaň tu se mnou!

© 2011 - 2020 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Ceske-casino-online.cz

Online hry zdarma.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.