Ohlédnutí s vůní cukroví

Na svatojakubské cestě

Ohlédnutí s vůní cukroví

* Svatojakubská cesta * Jakobsweg * Chemin de Saint Jacques de Compostelle *
* Camino de Santiago * Caminhos de Santiago * The Way of Saint James *
• Cammino di Santiago di Compostela *

„ není cesty natolik dlouhé,
jenž by nebylo možné ujít“

516 dnů na cestě a 10 300 ušlapaných kilometrů mezi Dvorem Králové nad Labem a Janovským přístavem v Itálii. 10 států a daleko větší počet jazyků a různých
jazykových dialektů. Samoty, že bych ji mohl rozdávat po hrstech. Na nedostatek bolesti jsem si též nemohl stěžovat. To vše ovšem bylo a je převáženo Boží
přítomností, láskou přírody, lidí, které jsem na cestě potkal. Bez lidské pomoci bych nemohl dojít a být tam kde jsem nyní.

Cesta mě naučila přijímat, věřím, že tím se učím i dávat. Paradox, který tato pouť přináší – fyzickou svobodu, mohu jít kam chci, ovšem díky rozhodnutí nevyužívat
placených ubytování – hotelů či penziónů jsem byl závislý na pohostinnosti druhých. Lidí v cizích zemích, lidí hovořící cizím jazykem. V okamžicích špatného počasí,
zaklepat na dveře či okno neznámého stavení a pokusit se nějakou řečí požádat o pomoc. Zkušenost na kterou se nezapomíná. Odmítnutí, ano i těch se dostalo.
Vzpomínám, jak mě velmi hluboce ranila reakce jednoho vesničana v jižní Francii, kdy jsem se otázal, kde bych mohl nalézt fontánu s pitnou vodou. Reakcí mi byla záda,
žádná odpověď a pouze se vzdalující postava. V daný okamžik jsem nedokázal pochopit proč. Jenom jsem cítil bolest, duševní. Pozastavil jsem se nad mou zranitelností.
Nakonec jsem vodu našel po čichu, našel místo na spaní a životní pouť pokračovala dál. Bolest pominula, přišlo přijetí. Ovšem tyto okamžiky odmítnutí pomoci jsou minoritní a daleko přesahují pozitivní reakce a pomoc lidiček všech národností. Během třech dnů putování jižní Francií, oblastí Provence jsem nejprve první den obdržel v obchodě zásobu jídla na další dva dny zdarma. Ve chvíli kdy jsem dokončil večeři a ulehl ke spánku na autobusové zastávce mě majitel obchodu vyhledal autem a pozval do jeho domu k druhé večeři a přespání. Týž den jsem obdržel pozvání následujícího rána na snídani od belgické dívky, která zaslechla můj rozhovor s prodavačem. Snídaně byla výborná. Téhož večera, kdy jsem se prošlapal do obrovského kempu, kde přebývají i
rezidenti v mobilních domovech, jsem oslovil jednoho pána s prosbou vody a zda neví o nějakém nekonfliktním místě k přespání. Švýcarský pár, který vlastní jeden z
mobilních domovů blízko přístavního městečka Fréjus se ukázali jako velmi galantní hostitelé. Večeře, sprcha a teplá postel byla vřelou odměnou za celodenní putování.

Prosince 2010, po 6ti měsících a 24 dnech putování jsem se ocitl před katedrálou Svatého Jakuba. 4 000 km v nohách. O Vánoční atmosféře jsem neměl ani tucha.
Klečíc před katedrálou jsem hledal nějaký pocit. Několik minut, marně. Nic, žádná přehnaná radost, žádný smutek, emoce .. nic. Byl jsem prvně trochu zklamaný. Až o
několik měsíců později jsem pochopil. Při sdílení tohoto necítění, této prázdnoty s jedním Němcem v ubytovně pro mladé v Seville jsem byl zaskočen jeho zájmem až
údivem nad mým prožitkem této jak já říkám nicoty. O pár hodin později mi říká, že touží něco podobného též prožít. Nyní vím, byla to součást cesty. Žádné vánoční
cukroví, trochu dekorace po městě. Následný telefonát s mámou. „Jsem na Tebe pyšná“, slova, která mi sem tam zazní jako ozvěna, slova, která jsem na své cestě
životem potřeboval od člověka, který mi dal život, slyšet. Děkuji Ti mami. A druhá věta: „A kdy se vrátíš domu?“ Pět dní v Santiagu, poslední noc v centru města na
veřejných záchodech, společně s poutníkem Davidem, který přebral a díky chrápání jsem zamhouřil oka pouze na půl. Nu což, ráno, nový den, sil nic moc, ale na
pokračování v cestě to stačilo.
Rok 2010 byl pro mě cestou bolesti (Way of pain), bolesti duševní, která s každým krokem byla menší a menší a menší. Postupně plíživým krokem přicházelo přijetí.
Přijetí skutečnosti, reality takové jaká skutečně je.

„ když nevíš kam jít,
jdi domů a když nevíš co doma
tak prostě jdi“

Povětšinou lidé žijí život s tím, že vědí co žijí, kam kráčí. Horší, když člověk neví co vlastně chce. Na konci roku, na konci světa, na konci poutě, tedy pro mnoho poutníků.
Ovšem já, co chci a k tomu velký, velký otazník. Mnohdy pro život stačí, alespoň vědět co tedy nechci. A já nechtěl vrátit se do stejného kolotoče, stereotypu z kterého
jsem udělal krok stranou. Nevnímal jsem, že to co podnikám je něco lepšího. Ve chvílích kdy jsem začal pochybovat či otázka proč, proč to děláš začala být častější. Zeptal jsem se jednoduše, chceš se vrátit domů? Ne, odpověď vždy přišla rychle. Tedy dál. Jdi dál. Rozhodl jsem se vydat po stopách Svatého Jakuba směr Santiago a jelikož mi tato cesta dala mnoho krásy a poznání, rozhodl jsem se křesťanskou historii sledovat na své pouti dál ve stopách přítomnosti. Fátima, Portugalské zastavení. Silná víra dětí, jejichž sebe obětování za obrácení hříšníků pro mne byla zarážející, inspirativní. A mnohdy až tvrdé. Mé překvapení, že jsem zde, několik tisíc kilometrů od české republiky mohl zakoupit knihu v českém jazyce a celou historii Fátimy si tak hezky vychutnat na další cestě. Gibraltar, geograficky mystické místo, svojí polohou.
Místo plné turistů a opic. Opic velmi přítulných až drzých. Setkání s místní policií i s místní pohostinností v Berniho hospůdce.
Celkem 3000 km Španělskem, způsobilo, že jsem si tuto zemi, mentalitu, jazyk zamiloval. Sluníčko zde svítí, hory se vztyčují k nebesům nepříliš vzdálené od pobřeží.
Sierra Nevada se svojí nejvyšší horou Mulhacén, která je zároveň nejvyšší pevninskou horou Španělska mě přivítala v oblačné náladě a se sněhovou peřinou. Netušil jsem, že krajina této země je takovou krásou. Bylo teplo, sluníčko svítilo, v noci obtěžovali komáři. Někdy do dvou, do třech do rána bez možnosti zamhouřit oko. Ovšem po této
zkušenosti vím, že i komáři chodí spát. :-) Španělsko je křižovatkou pro lidé hovořící španělsky. Na setkání s Argentínksou komunitou, žijící v Conilu určitě dlouho
nezapomenu. Nejen veselé okamžiky mě na cestě potkali, setkání se smrtí, několik dnů s Hansem z Holandska, který s manželkou koupil dům v Andalusii s tím si splnit sen o
poskytování ubytovacích služeb. Jeho paní po měsíci ve Španělsku zemřela. Já ho potkal přibližně dva měsíce po této smutné události. Cesta mi připravila i několik
českých setkání. Cádiz, kdy sedím s počítačem na klíně před kostelem Svatého Jakuba, davy lidí procházejí sem a tam. A náhle na mě někdo česky promluví: „Nejseš
ty Čech?“ pár vteřin němý, vzhlédnu, muž. Po odmlce vykoktám: „jo“ dodnes nechápu jak to Martin poznal. Seznámení s Alenou, jeho partnerkou a dvěma dětmi a následné pozvání k zastávce u nich na pobřeží bylo velmi nápomocné při mé dlouhé pouti Španělskem. Z významných duchovních či spirituálních center zmíním Caravaca de la Cruz, místo, kde se mi dostalo skutečně niterného, hlubokého spříznění a procítění Boží přítomnosti v místech, kde se to „očekává“. Místo kde je uctívána relikvie – ostatek ze skutečného dřevěného kříže na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus. Santes Creus, jeden z mnoha cisterciáckých klášterů. Krásné, poklidné místo. A v neposlední řadě Montserrat, místo, zjevení Panny Marie, kde je nyní uctívána socha Černé Madony. Barcelona a návštěva přátel, se kterými jsem se seznámil v Portugalsku. Zvláštní pocit, do jejich domu se prošlapat po 6ti měsících od pozvání. Španělsko mi dalo též setkání s dvěma Němci, kteří mi ukázali jednu z možných cest mým budoucím životem. Aneb chůze jako pomoc mladým lidem, kteří bloudí na křižovatce dospělosti.

Andorra, velké hory, střevní potíže a skok do Francie. Země, která poutníky nikdy nezklame. Krásná příroda, pěkné cesty. Velmi bohatá síť turistických značení. Mé
cesta mě vedla přes Carcassone a dále do Arles, Montpelier. Opětovné otestování chuti poutě, neb jsem šlapal v opačném gardu proti poutníkům, kteří směřovali směr Santiago. Maté, nečekané, krátké setkání. Odkud seš se mě téže a ve chvíli kdy odpovím, že z Čech, začal na mě hovořit plynule česky. Milé překvapení. Jeho cesta je
kuriozitou. Kluk z Maďarska, pár let pobýval na Slovensku. V Praxe zmeškal let do Toulouse, kde plánoval zahájit své camino. Rozhodl se nezměnit datum odletu, zkusil
stopovat směr Německo. Nikdo nezastavil a tak se rozhodl vyrazit na svoji pouť z Prahy. Hledím mu do očí, ptám se a on odpovídá. Směji se, neb v jeho očích vidím
sebe, sebe rok nazpět. Dorazil do Santiaga a nyní je na cestě Portugalskem.
Mé kilometry do Říma se pomalu ukrajují, cesta má konkrétní obrys neb existuje spojené mezi Římem a Santiagem. Nyní poutníci mohou volit mezi pobřežní variantou nebo přes hory. Mé rozhodnutí jít po pobřeží bylo ovlivněno únavou a lenivostí překonávat další velké hory. Jednoho dne ve Francii, otevírám elektronickou poštu a v doručených zprávách nacházím vzkaz od kamarádky ze Švýcarska, že klučina s kterým
jsem se seznámil minulý rok na cestě měl autonehodu a nyní je v rehabilitačním centru blízko Luzernu. Prošlapal jsem se do Janovského přístavu a 29.10.2011, po 516 dnech fyzické cesty jsem putování přerušil abych se přesunul do Švýcarska navštívit přátele.

Bez očekávání, bez plánování. Jsem tu již přes dva měsíce. Druhé Vánoce, tentokráte s vůní cukroví, mnou udělaným bramborovým salátem. Kapra nahradil Salmon v
provensálském koření. Společná štědrovečerní večeře a rozbalování dárku v rehabilitačním centru pro paraplegiky byl nevšední zážitek. Jsem rád, že jsem tu, že
mohu být trochu nápomocný v náročné životní situaci člověka, kterému se změnil život v jediné vteřině.
Rok 2011 byl pro mě cestou víry a odvahy (Camino del valor y fe). Za deset měsíců jsem ušlapal něco přes 6000 km.

„ za posledního 1,5 roku sem mohl vydělat více než půl miliónu Kč,
ovšem díky putování jsem vnitřně zbohatl nevyčíslitelně“

Rok 2012 je rokem přítomnosti. Je tu, nikdo ho nesmaže, běží. Jeho vteřinovka s úderem půlnoci začala svojí pravidelností sprintovat po kružnici náramkových hodinek.
Myslíte, že musíte sprintovat s ní. Čas, vzali jsme den a rozsekali ho na miniaturní dílečky a na základě nich se řídíme. Ba co, mnohdy se jimi necháváme ovládat. Vnímání
změny, tedy času bylo vždy pro lidstvo důležité. Zajisté už v době kamenné, lidé věděli, že po létu a podzimu přijde zima a že je nezbytné připravit zásoby na toto
období. Farmáři ve středověku, kdy zaset, kdy sklízet. A dnes? Respektuji pohyb, pohyb je život. Ovšem nenechám se ovládat vteřinovou ručičkou. Já po 17ti měsících téměř denního šlapání, zjišťuji, že jsem adaptabilní, přizpůsobivý. Sám, čas od času pocítím vnitřní neklid, chtění stihnout víc a víc. Nadechnu se a vydechnu. Dech je důležitý, to je život, to je síla a energie. Napiji se vody. Poděkuji a pokračuji v klidu
dál.

Téměř mi došli peněžní prostředky, dva měsíce se snažím sehnat práci, zatím bez většího úspěchu. Mám radost, neb mi přátelé zde pomohli a jedna z prací je výroba
narozeninových přání z mých fotografií, neb tématem pro tento rok se rozhodli zvolit putování. Dá mi to prostředky na pár týdnů na jídlo. Ovšem na celou cestu to zdaleka
nestačí. Nemám strach, či velkou obavu. Věřím, že cesta, byť o žebrotě má svůj smysl.
Vše by pomalu naznačovalo, že je čas k usazení se. Zvolnit, nalézt si práci a začít žít normální, pravidelný a spořádaný život. Ovšem ne, ještě není čas.

Rok 2012 je pro mě cestou lásky (Chemin de l´amour). Lásky k sobě samotnému, lásky k Bohu, k partnerovi, k druhým lidem. Nechat si čas k prozkoumání pramene a
odčerpávat a sdílet tuto nádhernou energii pozvolně tak, aby nikdy nevyschl.

Nyní není stanoven přesný termín v pokračování cesty. Pravděpodobně v druhé polovině únoru návrat s Florine – ženou, která se rozhodla pokračovat na cestě po mém
boku a já po jejím, do Janova a pokračování v putování směr Řím a dále po pevnině do Svaté země Jeruzalému. Cesta to bude ještě dlouhá. Hrubým odhadem něco kolem
6000 km. Časově, mno naše společné přání je dojít do konce světa, který je aktuálně stanoven na 21. prosince 2012. Hezké toť datum, nejsem mesiáš, tedy nevím, zda bude či nebude, sám za sebe jsem rozhodnutý čas, který mi je vyměřen k BYTÍ zde plně využít bez zbytečného zkoumání a bádání co je či není pravda. Jen přítomnost ukáže.

„ 1.6.2010 jsem zabouchl dveře od svého domova,
po 17ti měsících na pěší pouti jsem pocítil,
že můj skutečný domov se ukrývá v mém srdci “

Proč? Protože. A nebo taky jednoduše, že chci. Zájem, který toto putování vyvolává je příjemný. Je to fajn pocit, být zajímavý. Je to jedna ze stránek, jedna z vlastností,
kterou jsem nechtěl dlouhou dobu u sebe vidět a přijmout ji. Až cesta, dlouhá cesta mi ukázala jednu z mnoha pravd o mě samotném.

Cítím, že tři svatá místa
* Santiago de Compostel * Řím * Jeruzalém *
mají být propojena chůzí, člověkem, který se dobu označoval za ateistu, tedy nevěřícího a který se rozhodl přijmout víru v Boha, jako jeden z pilířů jeho vlastní
osobnosti pro cestu životem.

Děkuji za Vaši přízeň a přeji Vám šťastnou cestu v zatáčkách rokem 2 0 1 2.

S láskou a přátelstvím

P o U t N í K
Petr