Srdce bojovnice II - 18. kapitola

Mlčela jsem a zarytě zírala na své boty. Neměla jsem ponětí, co jí na to odpovědět. Úplnou pravdu jsem říct nemohla a lhaní mi nikdy příliš nešlo. Jistě, královo rozhodnutí by toho samo o sobě na mne až tolik neprozradilo, jenže jsem se obávala, že jakmile s tou svou zpovědí začnu, zanedlouho se do toho zamotám docela a než se naději, svěřím se Nimloth snad úplně se vším.
Možná jsem raději měla vyklidit pole hned za Mithrellas, pak bych se do této svízelné situace nikdy nedostala. Jenže na to už nyní bylo pozdě. Jako ostatně vždy.
„Riel?“ Nimloth se jemně dotkla mé paže. „Čím ses králi tak znelíbila?“ zopakovala svou otázku.
„Nu, znáš to... Některým ellyn stačí málo...“ mlžila jsem. „Zřejmě usoudil, že je můj lukostřelecký um až příliš chabý pro jeho armádu.“
Jenže ona se tak lehce obalamutit nedala. „Nedělej ze mě hlupačku, Riel, buď tak dobrá!“ pronesla dotčeně. „Či snad opravdu věříš, že nevím, že tohle řeší přímo velitelé? Panovníci mívají obvykle na starosti záležitosti mnohem závažnějšího charakteru.“
„Ale já hovořím pravdu!“ povzdechla jsem si a rozhodla se aspoň v případě krále pro naprostou upřímnost. „Nezamlouvalo se mu, že by v jeho armádě měla sloužit elleth! Prý že by byl ostatním akorát tak pro smích! Můj... velitel si aspoň vymínil, abych směla i nadále vést výuku lukostřelby.“
„Ale to je také výborné, ne? Stále bys byla poblíž něho! Navíc... tady máš důkaz, že mu na tobě opravdu záleží! Vždyť se kvůli tobě dohadoval se samotným králem!“ vykřikla Nimloth radostně, než ji můj zachmuřený výraz poněkud zklidnil. „To není vše, že?“ otázala se mě podezíravě.
„Nechme to raději být, ano?“ požádala jsem ji tiše. „Beztak už musím jít... Potřebuji si trochu procvičit lukostřelbu.“
„Jak si přeješ,“ vyhověla mi bez zaváhání. „Můžu tě aspoň doprovodit?“
To, jak rychle obrátila, mne sice mírně znepokojilo, ale přikývla jsem. Pokud touží jít se mnou jen proto, že se chce dostat do kapitánovy blízkosti, pak ji čeká trpké zklamání, protože právě teď jsem se mu hodlala velmi důsledně vyhýbat. O další lekci jsem rozhodně nestála!
Ať už byly její pohnutky jakékoli, měla Nimloth během chvilky vše uloženo v košíku a zatímco si s ním rozverně pohupovala, vedla mě na cvičiště. Zaznamenala jsem, že Mithrellas náš odchod sleduje zpod přimhouřených víček, ale Nimloth si toho buď nepovšimla a nebo jí na tom nezáleželo.
„Ještě jsem ti ani nestihla říct, že sis v aréně počínala obdivuhodně obratně,“ spustila opět další ze svých ód, tentokrát na mě. „Já bych měla hrozný strach, kdyby se na mě někdo vyřítil s tak obrovským mečem!“
„Nu, také mi z toho nebylo právě nejlépe,“ přiznala jsem jí, aniž bych vlastně věděla proč. „Nejsem dosud zvyklá na boj takhle nablízko.“
„Ale Glorfindel vypadal, že je s tebou spokojen,“ ubezpečovala mne ihned.
„Tos ho ale neviděla později, když jsem minula ten jeho terč...“ poznamenala jsem trpce, čímž jsem samozřejmě vzbudila Nimlothinu už takhle velkou zvědavost.
„Povídej, co bylo?“ vyzvídala a já jí to velice stručně vylíčila. I tak to pro mě bylo dost potupné.
„Nesmíš si všechno tak brát, Riel,“ konejšila mne, když jsem své malé vyprávění dokončila. „Myslíš si snad, že třeba on nikdy nic nepokazil? Vždyť už jen to, že při tom svém souboji s Balrogem přišel o život, dokládá, že ani on není dokonalý.“
Hořce jsem se pousmála. „To je sice hezké, jenže ten Balrog nebyl jeho kapitánem!“
Nimloth se tlumeně zasmála. „Ty jsi opravdu zvláštní elleth, víš to? Ale stejně je mi toho tvého milého líto! Určitě se kvůli tobě trápí! Tos mu ani nezanechala žádný list, kde bys mu vysvětlila, proč odjíždíš?“
„To by bylo zcela zbytečné. Já věřím, že si to uvědomil až příliš dobře. Tenkrát se mě zeptal, jestli mám dostatek kuráže přijmout jeho nabídku... A já ji prostě nemám. Protože se bojím, že bych mu nepřinesla nic jiného než zármutek.“
Nimloth mě spontánně objala. „Moc o všem přemýšlíš. Ne všechno se ale dá vyřešit rozumem. Někdy prostě musíš následovat hlas srdce...“
„Slepě?“ navrhla jsem ne bez jisté dávky opovržení.
„S vírou, Riel.“