Sluneční smích

Chtěl jsem zachytit Lunu,
kterak ze svého trůnu,
hlídá svou čarokrásnou noc.
Chtěl jsem ji zachytit,
tak strašně moc.

Noci hluboká,
když osvítí tě vládkyně,Luna....

Jakoby na dlani
hvězdy,tví poddaní,
tak blízko
a přitom daleko,
vůbec nemám zdání,
jak oddálit svítání.

Ještě stále chci se laskat
pohledem,
nechat se vlákat,
zmrazen stát údivem.

Svítá,
Hellios už vyráží ve svém kočáře,
hvězdy pomaličku se ztrácejí.
Kam asi?
To na zemi padají,
stávají se rosou,
a já brouzdám lukami potají,
jen s jednou nohou bosou.
ať rozdíl jen mé nohy znají.

Za rozbřesku vidí i slunce,
tu krásu hvězdné oblohy,
odrazem luk a strání,
v slzách rosných,
co pohledem Hellia viděl nemnohý.

Potom je možné zaslechnout slunce se smát.