Pohádka

Dalo by se říci, že mu byl přáno. Jen jedno ne: Nepřitahuje lásku, ale chamtivost. Nepřitahuje lásku, protože ztratil v sobě její světlo, teplo, záři. Je trochu jiný, než ostatní. Je odpudivého vzhledu. A tak, rozloučil se s tím jediným, co nelze získat penězi a jeho energie přitahuje stejné lidi, jako je sám. Chamtivé a bezskrupolózní, protože co nelze získat výsostnými dary ducha a tělesnými dary, to přeci lze koupit! A vlivní lidé, kteří ho obklopují, jsou též názoru. Vždyť za peníze mohu mít i přízeň, i nevšední tělesné zážitky, mohu si všechno dovolit, i odstraňovat dobré lidi, kteří jim už svým výrazem v tváři připomínají to, co ztratili. Odstraňují je z podvědomého strachu a úzkosti ze svého stavu duše.

Velký omyl takových lidí spočívá v tom, že to vyšší, ustavené k životu, k jeho ochraně a k jeho růstu, funguje nepřetržitě. Kdysi to tak přeci bylo, když se narodil. Mohl pohlížet do jasu, který pulsuje stejně jako milující srdce, ale nyní se od něho ten jas odvrací, už nemá právo do něho pohlížet a těšit se z něho. Existuje přeci prostor pro zavržené, kteří se poklonili temnotě a nechtějí se vrátit zpět. Tam je totiž nyní jejich zdroj naplnění, zdroj síly a odvahy, protože je tu dovoleno všechno! Ne, nepotřebuje poslouchat tlachy o morálce, tu přeci diktuje on sám a má v hrsti i kdysi slušné a pracovité lidi, kteří neodolali síle temnoty, která se zdá stejně věčná, stejně plodná a stejně štědrá, ale slovo „štědrá“ není ten správný pojem, je rozhazovačná, nemyslí na budoucnost, nemyslí na minulost, ale na přítomnost z jednoho prostého důvodu, totiž, že se najednou čas zastavil. Zatím to nepoznává. Neví, že se bude, až do zahlcení opakovat stále stejná scenérie. Zlo je statické, jen roste, nevyvíjí se, nerozpadá se, bobtná, protože pohlcuje všechno, co je mu příznivé. A čas se stočil do uzavřeného válce, v němž se s úpornou vůlí pohybují vzájemně se přitahující síly chamtivosti, nenávisti k sobě samotnému, bezcitnosti, sebeklamu, lhostejnosti, krutosti a jedinečného pocitu – jak je snadné být bohem …

Festival uspořádaný k jedné příležitosti demonstruje jeho kosmickou osamělost a současně vlastní pocit, že i tak se dá žít. Potlesk, sláva a cinkot zlaťáků. Leží na zemi, nikdo si jich nevšímá, nesbírá je, neplánuje, co by si za ně koupil, protože v tuto chvíli nikdo z těch lidí nemá hlad, ani žízeň, ani jiné pocity, které směřují do budoucnosti - napiji se vody, abych neměl potom žízeň, sním chlebíček, abych neměl potom hlad.. Protože to … „abych neměl“ .. sahá do budoucnosti, a ta tu není. Stejně jako světla lampiónů, když zhasnou, byť mají tvář slunce, květin, bohyň, neodolají tmě.

Vyprázdněná duše i mysl se rozhodne k poslednímu činu. Vyhledá jednoho člověka, sice dobrého, ale zaslepeného, slušného, ale bázlivého, aby ho svedl z cesty. Z jednoho důvodu. Potřebuje, aby ho doprovodil za bránu života. Dobře chápe, že v něm ještě to světlo přebývá, že není zcela odvrácený od jasu a záře a je tu naděje, že bude vrácen temnotou ke světlu, protože do ní nepatří. Brána se zavírá. U velkého stromu, před ní, který tu stojí od nepaměti, stojí anděl v převleku žebráka a dívá se za nimi. Ani jeden se neohlédne, když na ně volá, aby mu dali almužnu, že má hlad. Vrata té brány se zavírají s takovým hlomozem, že lidé daleko široko cítí, jak se jim chvěje zem pod nohama. Jenže, zatím neví proč.