kontrastní...

seděla v bordó klerice
za stolem horské pláně
ruce zkřížené
s pruhovaným ubrusem
a vánoční hvězdou
do vánočky
ušima jí prosvítalo
padající slunce
zbarvovalo je do ruda
a pavouk štístko ve vlasech
znehybněl...

já stál proti vzedmuté vlně
zima vrásnila nahé tělo
a přesto
že nebyl čas na koupání
skočil a potopil se
do hlubin tůně...

pomalu došla k vodě
odložila háv
na hladině se odrazilo kolečko v citeře
zpodobněného měsíce
jakoby škráblého kočičí prackou
hrábla do strun
a vyloudila spršku jiskřivé melodie...

bloudil jsem v hloubce
se zatajeným dechem
aniž bych došlápl na zem
cítil stoupající žár
světla tónů
co se šířilo kamením po dně
jako plamen
mé nenechavé ruce
se toulaly hebkým tělem
a zatímco jí zářila aura
talíře řízků
nad hlavou
já konečně nahmatal tepající srdce...

vynořil jsem se u jejích kotníků
jako zhmotnělá domněnka
ve skutečnosti
s touhou po sjednocení...

sklonila se ke mně
polovinu její tváře
stínil houf nepoddajných kadeří
jako hejno divokých špačků
zpola zakrývající slunce
a já četl v jejích očích
příteli
vesmír není tím čím býval
ani tím čím se jeví být
tenhle svět má také co říci
a jsou to věci
mnohdy důležité a překvapující
aby obohatil naše chápání
toho v čem se nalézáme..

moudrá rádkyně snivce
přítelkyně zmateného muže
a průvodkyně v lehkosti bytí...

já už dávno svůj dárek vybalil...

tobě jsem život zasvětil...