Vánoční střípky čekání ...

....................
....................


Starý hotel ...



Stával opuštěný
na konci dlouhé ulice
Připadalo mi / jak jsem ho uviděl/
že podobně musí končit svět
Strmý sráz do nicoty
až ze tmy se rozbolí očekávající duše
hloubkou té nekonečné závrati
Kdy se v vyšeplalých špinavých oknech
zjeví silueta nahé ženy
Slibující stín plný snů a rozkoší
jako by už dával tušit
vrcholnou závrať
v podřeknutí ...


Jazyka i duše ...


V zlovojaké předtuše
toho co se může tak náhle ztratit
Jako láska a nebo sen
v ubývající promodlené noci ...


Tak zaplněné úlisností slov
jako opožděný padající list
v sladkosti teplého větru ...


A opožděné počasí
se zadrhává samo v sobě
v půlnoční kakofonii kapek deště


Kdy na konci ulice se začal rozsvěcet maják
tvého nahého těla

Z oken co měsíc srpen zapomenul
zavřít ...




.........................
.........................





Most pouště a vody ...




Vedl jsem si tě
přes most pouště a vody
Tak vyprahlou jako odpolední sen
fata morgány
S rozpraskalými rty
a tělem změněným sálajícím žárem
pouštního slunce
Ke studním a oázám bylo ještě daleko
Přes celý most tvé nekonečné žízně
Přes písek a duny ... zábrany a
opuštěné kříže
Bez mučitelů a mistrů
ztracených v mlhách odešlých časů ...


Snad jen milenci mohou uvidět
na konci mostu rozsvícená světla
pohřebního vozu ...


Snad jen milenci dovedou pochopit
to stále nekončící sucho duše
Která touží po naplnění
tvým čirým pramenem ...


Ale , co sochy ?
Potkávané s aurou svatých poutníků
na cestách za snem a vírou ?
Dávají tušit naději ?
Mohou předurčit spásu těch
kteří milují svá těla v závrati vášně ?



Chvěješ se zimou jako osikový list
zapomenutý nocí na hanbálkách
blízkých stromů
I hrachovitá dlažba
kostřících kamenů zní do ticha
klapotem lopatek
vyhořelého mlýna ...


Stačí se na chvíli zapomenout
Stačí pouze zavřít oči
a napřímit přeražené kopí
k zbytečnému boji ...


Ale zbloudilý vítr
má ještě v sobě tolik síly
Aby zastavil to roztočené soukolí
Smrti ...


A svatí ... ?
Shlížející na nás s piedestalů své svátosti
začnou konečně chápat
Naše problémy a starosti
znějící z pohledu vzdáleného nebe
jaksi banálně a do ztracena



Možná ...


Lucerna tvé duše
rozprostře své karmínové světlo
do dlažeb chodníků
A kaluže zbytečně prolité krve
začnou vysychat



Kdy nestačí jen sklonit hlavu
a zavřít oči
Naprotiv větru a všemu co potkáváš ...


Musíš pochopit ...


Musíš stále jít ...


Až na druhý břeh lásky ...



......................
......................