Tajemství Eavinu - 2. kapitola

...
» autorka: Theresa
2. kapitola
Večeře vlastně byla pauza na sehnání nějaké potravy. V případě zdejších obyvatel se jednalo o ulovení nějaké veverky, zajíce nebo jiného zvířete.
Něco takového mi připadalo naprosto nechutné.
Zatímco ostatní večeřeli, já seděla v pokoji. Měla jsem hlad, ale odmítala jsem něco lovit a pít krev.
Seděla jsem na své posteli a dívala se z okna.
Z okna bylo vidět na zahradu a samozřejmě k mé nezměrné radosti, jsem viděla zrovna tu sochu.S povzdechem jsem se odvrátila od okna a zadívala se na kamennou podlahu.
Bylo mi smutno a připadala jsem si hrozně opuštěná, ale to nebylo nic nového. Celý můj život byl osamělý.
Jsem jediné dítě nejmocnějšího, nutno podotknout, že také nejkrutějšího, čaroděje všech dob, Artura. Svou matku jsem nikdy nepoznala a na otce si vlastně už také nepamatuji, protože ho zabili upíři, když mi bylo pět.
Vychovávala mne jeho sestra Melinda na svém hradě obklopeném hlubokými lesy. Tak jsem byla naprosto izolovaná od okolního světa.
Trávila jsem celé hodiny nad tlustými knihami kouzel a učila se každé z nich použít, vařila jsem lektvary. Teta jezdila po světě a když se jednou za čas vrátila, opravila moje chyby v kouzlení a opět odjela.
Tak jsem byla vlastně pořád sama.
Z knih jsem se dozvěděla, jaký byl můj otec a začala obdivovat upíry. Vždyť zabili nejmocnějšího čaroděje všech dob! Ano, byl to můj otec, ale… zabil mnoho lidí a za to jsem ho nesnášela.
Tetina představa, že jednou jeho smrt pomstím, tedy vzala za své, jenže ona o tom ještě nevěděla a já měla strach jí to říct.
Kdykoli jsem jen nadhodila, že můj otec možná nebyl tak úžasný, jak si myslí, začala zuřit.
Krátce před mými sedmnáctými narozeninami, teta zrovna trávila Vánoce někde na horách a lyžovala, jsem utekla z jejího hradu.
Pamatuji si, že jsem utíkala tmavým lesem, v duchu se přesvědčovala, že se mi nemůže nic stát, že přeci umím kouzlit, ale strach mi svíral hrudník pořád. Za sebou jsem slyšela něčí kroky a otočila se a potom….
Potom jsem se probudila na ošetřovně tady ve škole Eavin. Nade mnou se skláněla žena středního věku s neuvěřitelně bledou pletí, krátkými černými vlasy a hnědýma očima.
Cítila jsem se zesláblá, bolela mne hlava a krk. Na něm jsem měla obvaz a žena mi šetrně sdělila, že jsem upírka.
Vrátila jsem se zpátky do přítomnosti.
Oknem do pokoje právě vstoupila Danielle. Vlasy měla rozcuchané, oči jí zářily a v koutku úst měla kapku krve.
„Vážně nechceš něco jíst?“ zeptala se mne a já jen zavrtěla hlavou a zhluboka dýchala, abych zahnala nevolnost, která mi svírala žaludek.
Promnula jsem si čelo.
Obdivovala jsem upíry, ale rozhodně jsem nechtěla být jedním z nich.
„Jak jsi se vlastně stala upírkou?“ zeptala se Danielle a sedla si na svou postel do tureckého sedu.
„Já nevím,“ zavrtěla jsem hlavou. „Nepamatuji si to.“
„Nepamatuješ?“ zeptala se překvapeně.
„Ne,“ pokrčila jsem rameny a cítila se divná. Bylo jasné, že ona si rozhodně pamatuje, co se jí stalo.
„Já se rozhodla, že jí chci být,“ zavzpomínala.
„Rozhodla?“ povytáhla jsem překvapeně obočí. Ona se dobrovolně rozhodla, že chce být upírkou? Pít krev, žít věčně, ale většinou jen v noci…
„Do našeho města se přistěhoval nový kluk,“ začala vyprávět. „Byl zvláštní, tichý, držel se stranou ostatních a jeho pleť byla hrozně bledá. Ostatní se ho stranili, ale mě něčím přitahoval. Začali jsme se scházet a nakonec z něj vypadlo, že je upír. V první chvíli jsem byla vážně ohromená, bála jsem se ho, ale…“ pokrčila rameny, „nakonec jsem si uvědomila, že mně neublíží. Nějaký čas mi to ještě trvalo, ale nakonec jsem ho poprosila, jestli by mě taky proměnil. Nechal se přemluvit a nakonec to udělal. Společně jsme nastoupili sem. On ani nemusel, ale nechtěl mne nechat samotnou. Tohle místo je pro nové upíry. Učí se tu přežít a vše ostatní. Vlastně… on je profesor.“
„Takže ty máš něco se zdejším profesorem?“ zeptala jsem se.
„Ano. Až tu dokončím studium, vezmeme se,“ usmála se zářivě.
„Aha, tak to se máte,“ oplatila jsem jí prkenně úsměv.
„Já tu jsem půl roku. Co máš zítra za hodiny?“ zeptala se.
„Já se ještě nepodívala,“ zavrtěla jsem hlavou a vyndala rozvrh zpod polštáře, kam jsem ho hodila.
„První hodinu mám… Upíří dějiny.“
„To je úžasný předmět!“ vyhrkla Danielle. „Je vážně hrozně zajímavý! Učí ho profesorka Woodisová. Co máš potom?“
„Hm… Literaturu.“
„Au,“ povzdechla si Danielle. „Tu učí profesor Darwood. Je hrozně přísný a tu hodinu vůbec nemám ráda! A dál máš co?“
„Hm… Nauku o životě. Co to je?“
„Jak přežít. Co nám může ublížit, čemu se vyvarovat a tak dále.“
„Aha. Potom mám Coulturlive.“
„To je docela dobrý předmět. Máme ho spolu a učí ho mladý profesor Maisters, ne že po něm budeš pokukovat!. Je to… učíme se o městech, vesnicích, všechno o lidském prostředí, abychom tam jednou zapadli. Což není úplně nutné, když všichni byli lidé. Jenže jistota je jistota.“
„Aha. Potom mám Hudebku.“
„Tu učí profesor Dališkov, je suprovej. Je s ním vážně sranda. Potom je oběd a potom dvouhodinovka čeho?“
„Jezdectví,“ polkla jsem.
„Já mám šerm. Jezdectví učí profesorka Dritiová, je fajn.“
„Já nikdy na koni neseděla. Vlastně jsem ho neviděla jinde, než na obrázku!“ vyhrkla jsem vylekaně.
„To je v pohodě,“ mávla rukou. „Nemáš se čeho bát. Já na koni jezdila dřív a vážně jsou to fajn zvířata. Nejlepší je, že k nim můžeme jít ve svém volnu, když to samozřejmě oznámíme profesorům.“
„Aha,“ pokývla jsem hlavou.
„Teď pojď spát, ať zítra vstaneš,“ usmála se Danielle. „Koupelna je na konci chodby.“
„Dobře, díky.“
Vstala jsem a otevřela svůj kufr, ve kterém byly mé věci (je mi záhadou, jak se sem dostaly) a vyndala si ručník, kartáček na zuby a věci na spaní.
Vyšla jsem z pokoje a zamířila na konec chodby do koupelny.
Velká místnost po jejímž obvodu bylo několik umyvadel a dveře do sprch. Nad umyvadly visely, na zdi pokryté bílými dlaždicemi, zrcadla.
Osprchovala jsem se, umyla si pečlivě hlavu a oblečená v bílé košili nad kolena jsem si začala čistit zuby.
Kachličky na zemi mne studily do nohou, ticho v podivně prázdné koupelně mne trochu děsilo.
Pohlédla jsem na sebe do zrcadla.
Můj oválný obličej byl ještě bělejší než dříve, oči jsem měla velké a černé lemované dlouhými černými řasami, které vrhaly stíny na mé bledé tváře.
Vlasy jsem měla kousek pod lopatky sestříhané do véčka, takže prameny vepředu mi sahaly k bradě.
Na pravé straně krku jsem měla dvě rudé jizvičky, které mi zatím ještě nezmizely a stále mi připomínaly, že mě kousl upír a já si na to vůbec nepamatuji.
Opláchla jsem si obličej studenou vodou a zamířila zpátky do pokoje.
Danielle už spala, tak jsem si v tichosti také lehla do postele, pořádně se přikryla dekou a zavřela oči.

Běžela jsem a proplétala se mezi stromy, rostoucími blízko u sebe a znesnadňujícími cestu.
Byla hrozná tma a srdce mi bušilo v hrudi jako splašené.
Ticho, které bylo rušené jen mými kroky a občasnou zlomenou větvičkou, přerušil dusot něčích nohou.
Někdo za mnou běžel.
Polekaně jsem se otočila, ale nikoho neviděla.
„Klid Angelico, umíš přeci kouzlit,“ pomyslela jsem si a rozeběhla se dál.
Kroky se ozvaly znovu a já se opět prudce otočila. Tentokrát jsem spatřila tmavou postavu.
Chtěla jsem vykřiknout, dát se znovu na útěk nebo zvolat nějaké kouzlo, ale nezmohla jsem se na nic. Byla jsem tak hrozně vyděšená, že jsem ani nemohla promluvit, ani se pohnout.
Postava se ke mně přibližovala…


S výkřikem jsem se posadila na posteli.
„Angelico, jsi v pořádku?“ sedla si Danielle ustaraně na mou postel.
Venku už byla opět tma, Danielle byla už oblečená a učesaná.
„Ano,“ vydechla jsem roztřeseně. „Něco se mi zdálo.“
„Tak se rychle vyprav,“ usmála se na mne a stoupla si před zrcátko na jejím nočním stolku, aby si dokončila malování.
Vylezla jsem z postele, zamířila do koupelny.
Za patnáct minut už jsem byla připravená na svůj první školní den v upíří škole Eavin.
Na sobě jsem měla černé úzké džíny, bílé triko s úzkými rukávy a vysokým rolákem, aby nebyly vidět stopy po zubech neznámého upíra a černou mikinu. Vlasy jsem nechala rozpuštěné a oči si jen obtáhla černou tužkou a trochu namalovala řasy.
Potom jsem s Danielle zamířila do prvního patra, kde, jak mi vysvětlila, je učebna Upířích dějin.
„Tak si to užij,“ usmála se na mne a zamířila do učebny vedle.
„Díky,“ zamumlala jsem a vešla do třídy.
Tipů: 5
» 21.12.11
» komentářů: 0
» čteno: 470(7)
» posláno: 0
Ze sbírky: Tajemství Eavinu


Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.

© 2017 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Sportka výsledky

Výsledky Sportky - nejpopulárnější sázkové hry v Česku.

Spodní prádlo

Krasnepradlo.cz Spodní prádlo pro všechny

České Casino Online

České kasino hry online.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

OK Florbal

Florbalové hole a vybavení pro amatéry i profesionály.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.