Páteční…

.

Není větší potěšení, jak zakončit perný den,
nežli obout „adýdasky“ a vyrazit chvíli ven…

Unavené tělo vzpruží pobyt v lůně přírody,
zvadlá mysl pookřeje v tichém stínu u vody…

A tak lesem vykračuji, v duši sídlí pohoda,
když tu – vida!? Známá alej a na konci – hospoda!

Stavení jak malované otvírá své veřeje,
jak by zvalo „brzdi přece! sem otoč své kročeje!“

Operativně plán měním, na zápraží co by dup
z botek bláto oklepávám, na topinku brousím chrup…

Známé vůně už se linou z kuchyně až do pater,
Lojza řádí kolem plotny, nůž vnořený do jater…

Jeho žena – paní Míla – bdí svým zrakem sokolím
nad spokojeností hostí z širokého okolí…

Sem tam po lokále kmitá, hbitě krmi podává,
jen dosednu, už přede mnou štíhlá sklenka přistává…

Pravda, jsem tu častým hostem, předem známá jsou má přání,
tak i Lojzík v kuchyni hned chleba, sýr a maso shání…

Topinka je za minutku, na stole už hoří svíčka,
k tomu ještě „na zahřátí“ nějaká ta slivovička…

Tváře blahem jen mi planou, času však utekla fůra!
Volám – „platím, domů musím, čeká mě zpáteční túra!“

„Sama v noci temným lesem? Nesmysl!“ dí paní Míla.
„Ještě by sis o kameny končetiny poranila!“

Než se zmůžu k odpovědi, Lojzík už je dávno venku,
k noční jízdě připravuje svoji starou škodověnku…

Za chvíli vůz spolehlivý přes výmoly poskakuje,
před chalupou na dvorečku elegantně zastavuje…

„Díky, Alois, za svezení“ – upřímně mu tisknu dlaně.
„Nashle zítra…“ – říká, i když tváří se už vyčerpaně…

Také mne únava zmáhá… Však přijde den sobotní
a pak zase vyrazím si na procházku zdravotní…

.