Páteční…
Tak ještě jednu rozvernou...
» autorka: TetaKazi |
.
Není větší potěšení, jak zakončit perný den,
nežli obout „adýdasky“ a vyrazit chvíli ven…
Unavené tělo vzpruží pobyt v lůně přírody,
zvadlá mysl pookřeje v tichém stínu u vody…
A tak lesem vykračuji, v duši sídlí pohoda,
když tu – vida!? Známá alej a na konci – hospoda!
Stavení jak malované otvírá své veřeje,
jak by zvalo „brzdi přece! sem otoč své kročeje!“
Operativně plán měním, na zápraží co by dup
z botek bláto oklepávám, na topinku brousím chrup…
Známé vůně už se linou z kuchyně až do pater,
Lojza řádí kolem plotny, nůž vnořený do jater…
Jeho žena – paní Míla – bdí svým zrakem sokolím
nad spokojeností hostí z širokého okolí…
Sem tam po lokále kmitá, hbitě krmi podává,
jen dosednu, už přede mnou štíhlá sklenka přistává…
Pravda, jsem tu častým hostem, předem známá jsou má přání,
tak i Lojzík v kuchyni hned chleba, sýr a maso shání…
Topinka je za minutku, na stole už hoří svíčka,
k tomu ještě „na zahřátí“ nějaká ta slivovička…
Tváře blahem jen mi planou, času však utekla fůra!
Volám – „platím, domů musím, čeká mě zpáteční túra!“
„Sama v noci temným lesem? Nesmysl!“ dí paní Míla.
„Ještě by sis o kameny končetiny poranila!“
Než se zmůžu k odpovědi, Lojzík už je dávno venku,
k noční jízdě připravuje svoji starou škodověnku…
Za chvíli vůz spolehlivý přes výmoly poskakuje,
před chalupou na dvorečku elegantně zastavuje…
„Díky, Alois, za svezení“ – upřímně mu tisknu dlaně.
„Nashle zítra…“ – říká, i když tváří se už vyčerpaně…
Také mne únava zmáhá… Však přijde den sobotní
a pak zase vyrazím si na procházku zdravotní…
.
Není větší potěšení, jak zakončit perný den,
nežli obout „adýdasky“ a vyrazit chvíli ven…
Unavené tělo vzpruží pobyt v lůně přírody,
zvadlá mysl pookřeje v tichém stínu u vody…
A tak lesem vykračuji, v duši sídlí pohoda,
když tu – vida!? Známá alej a na konci – hospoda!
Stavení jak malované otvírá své veřeje,
jak by zvalo „brzdi přece! sem otoč své kročeje!“
Operativně plán měním, na zápraží co by dup
z botek bláto oklepávám, na topinku brousím chrup…
Známé vůně už se linou z kuchyně až do pater,
Lojza řádí kolem plotny, nůž vnořený do jater…
Jeho žena – paní Míla – bdí svým zrakem sokolím
nad spokojeností hostí z širokého okolí…
Sem tam po lokále kmitá, hbitě krmi podává,
jen dosednu, už přede mnou štíhlá sklenka přistává…
Pravda, jsem tu častým hostem, předem známá jsou má přání,
tak i Lojzík v kuchyni hned chleba, sýr a maso shání…
Topinka je za minutku, na stole už hoří svíčka,
k tomu ještě „na zahřátí“ nějaká ta slivovička…
Tváře blahem jen mi planou, času však utekla fůra!
Volám – „platím, domů musím, čeká mě zpáteční túra!“
„Sama v noci temným lesem? Nesmysl!“ dí paní Míla.
„Ještě by sis o kameny končetiny poranila!“
Než se zmůžu k odpovědi, Lojzík už je dávno venku,
k noční jízdě připravuje svoji starou škodověnku…
Za chvíli vůz spolehlivý přes výmoly poskakuje,
před chalupou na dvorečku elegantně zastavuje…
„Díky, Alois, za svezení“ – upřímně mu tisknu dlaně.
„Nashle zítra…“ – říká, i když tváří se už vyčerpaně…
Také mne únava zmáhá… Však přijde den sobotní
a pak zase vyrazím si na procházku zdravotní…
.
Tipů: 15
» 18.12.11
» komentářů: 7
» čteno: 902(19)
» posláno: 0
» nahlásit
» 18.12.2011 - 21:32

V té hospodě v každém čase
sejdeme se na terase
máme úsměv na líci
pijem pivo pěnící :-)
sejdeme se na terase
máme úsměv na líci
pijem pivo pěnící :-)
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Předchozí: Momentka z MHD | Následující: Jen tak…