odlehlá...

Jistou dobu pobývám
v takovém zapadlém koutě
kde téměř nikdo nebydlí
v napohled strohém sídle
co však ve svahu ukrývá
pestrý interiér
a krásné výhledy
v drsné Arktidě
tak daleko na severu
že proti mně
je grónský Inuita
choulostivá jižanská slečinka…

přemítal jsem o čemsi u krbu
když někdo zaklepal
a vzápětí vpadla dovnitř dívka…

okamžitě jsem si uvědomil
že je dějinně přelomová
a mohla by vyplnit
smysl mé existence..

přešla můj zasněný výraz
a pravila
prý umíte opravit cokoli
třeba klidně svařovat za bouře
palivovou nádrž s hromosvodem
a nahodit spadlý řetěz na kole
zrovna tak zlehka
jako transplantovat srdce raněné včele..


mohl by jste se podívat na tohle
a podala mi zařízení
k přípravě kávy
s hromadou funkcí
co měly jediný úkol
zabránit kávě v uvaření...

hned mě napadlo
že lidé mají tak nějak podvědomě za to
je-li něco složité a obtížné
musí to být lepší
než jednoduché a přímočaré…

kupříkladu Čajkovského předehra 1812
je považována za hodnotnější
než Pec nám spadla
a to platí i pro umění
třeba Turnerova technika štětce
či Constablův důraz na detail
spolehlivě ohromí víc
než dětské čmáranice
a co nějaké mistrovské jídlo
vykostěná holoubata na šalvěji
či krab se zaječími těstovinami
jistě gurmánům chutnají líp
než slanina a vejce…

kdybych ale měl určit
co mám nejraději
nejlepší umělecká díla jsou
podle mého právě od dětí
pár klikyháků tužkou
a jsem před takovým obrázkem
schopen stát věky
přemýšlet jestli je to podobné psovi
skříni nebo kytce
ukusovat hemenex
a vydupávat si rytmus od pece..

doufám že chvíli zůstanete
strojek jsem hodil do koše
vyšel ven
nabral jiskřivý sníh
do plechového hrnku
položil jej na plotnu
z rozpáleného kamene
umlel pár kávových zrnek
a teď vám udělám pořádné kafé…

má Nunavut…