jak překabátit čas...

to bylo tenkrát
v roce plameňáka
století dvacátém pátem
svět byl nudný
jako kýbl tapetového lepidla
kdy čas byl formou platidla
co se vyvažovalo zlatem...

život byl jako fontána
které se hned tak nedočkáte
kradly se minuty
chudí umírali na ulicích
a bohatí nežili
skrytí za ostnatým drátem...

vypadl jsem
z jednoho podniku
vybaveného luxusem
asi jako hala uhelného skladu
a bloumal smutně černým městem...

jen občas kolem přeletěl
jeden z fialových taxíků
bez řidiče
s utajeným pasažérem...

zabočil jsem za roh
když tu náhle noční slunce
ozářilo zapadlou uličku
ve které pár maníků
hodlalo okrást dívku...

nejsem zrovna bedna
spíš připomínám jezevce
ovšem s chrupem rottweilera
a umím se prát
takže jsem to vyřídil celkem rychle...

Ona si upravila šaty
a když vzhlédla
myslím že se mi na pár minut
zastavilo srdce...

usmála se a řekla
děkuji pane
ráda bych vám to nějak vynahradila...

popravdě nevím čím
víte
nejradši bych vypadl z tohoto světa
ale to dost dobře nejde...

promiňte
ale to se pletete
vzala kabelku
tak titěrnou
že Bůh ještě nevymyslel věc
která by se do ní vešla
ale když ji otevřela
bylo v ní víc místa
než v koncertní síni...

vím o jednom vesmíru
kde čas neexistuje
jen potřebuji někoho
kdo umí vyřešit pár problémů
svým důvtipem
a vymyslet pomocí nějaké technologie
jak se tam dostanem...

teď jsem se usmál já
tak to máte štěstí
že jste kápla na mě
vešli jsme do kabelky
říznul jsem do prostoru
rozšířil trhlinu v kontinuitě
a ona mne vzala za ruku se slovy
pak tedy pojďme
společně novým životem...

má Ascárie...