Z Pirátského deníku I.

Jak tak člověku přijde na mysl stát se pirátem? Či snad dokonce pirátkou? Jednoduše. Už ve třetí třídě, kdy jsme ve škole probírali téma povolání a řemesla , jsem si vymyslela stát se buď pirátem nebo kominíkem. Já totiž nechtěla být ženská, přišly mi ty stvoření takový moc měkký, uječený, užalovaný. Nevěděla jsem sice přesně, jak toho dosáhnout , důležité bylo, stát se tím pirátem nebo kominíkem a přeměna v muže by se už nějak vymyslela...
Vlastně ...stačilo jen to rozhodnutí....bavilo mě si přemýšlet o tom, že piráti se nemusí umývat, česat, dělat úkoly a vysvětlovat, proč nechci pozdravit nějakou uječenou zlou sousedku, která nemá ráda děti. Dokonce jsem si složila pro sebe svůj námořnickej šlágr, který hrán pouze na jednu strunu kytary zdál se být něčím vyjímečným...:-)
Začínal asi takto:
"Kdysi jsem býval kapitánem na lodi Ortephea, jezdil po mořích , oceánech a zpíval ,lalalála.. "
Refrén byl něco jako:...."Jáaááá ,jáaááá na souši už nikdy nebudu..."
Jednoduše jsem chtěla zdrhnout do svých mořských fantasiíí, kde bych se mohla rozprostírat po vzdouvajících vlnách a na palubě rozhoupané lodi snít o životě na souši....
Jenže...postupem času se člověk snadno zamotá do řečí dospělých, že to není ani vhodné, ani povolání, naletí na nesmysle přízemních pančtelek, že je hezký být třeba učitelkou, sestřičkou nebo doktorkou, že právě tohle má smysl a že je to užitečné a v člověku to vyvolává pocit divoké šelmy lákané do klece pod záminkou náramných dobrot (pocitu užitečnosti ) ,bezpečí a jistoty ohraničeného výběhu ( zařazení se do uniformního stáda, nikterak nevyčnívajícího, nelačnícího, spokojeně přijímajícího připravené plány a programy). Až pak v přemíře těch kliček a kudrlinek zapomene na to, že si chtěl nechat useknout ruku na hák a taky vypíchnout oko...a jde si vystudovat třeba průmyslovku.

Sem tam ho v pubertě a i v vzdálenější pubertě napadne nějaký sen o plavbě pod zkříženými hnáty, ale už je zkrocen - ne snad, že by úplně poslušný, ale ne tak divoký a osvobozený dopřát si svůj dávný dětský sen....

Až pak jednou...potká někoho, kdo na pirátské lodi plul. Kdo napínal a skasával plachty. Kdo se mohl pochlubit, že podléhal rozkazům kapitána a kdo se rval s vojáky o ukradené zlato...a kdo si celou tu nádheru zdokumentoval, aby na ni jako na vějičku nachytával ty, co své sny ještě nezaprodali za UŽ NIKDY...
Zrzavej, živelnej týpeček na jednom nevinném kurzu hliněných omítek. Patrik. Dělá si co chce, co má rád. Nahodil udičku...a ona se tam někde v paměti zasekla. A myšlenka-myš Lenka byla tam a stále hlodala..dovolit si to? Jet a zažít svoje poprvé? Houpat se na vlnách, šplhat po stěžních a gasketovat plachty, drhnout palubu , pomáhat kuchařovi škrábat brambory, prolévat hrdlo rumem a nechat si své dojmy a pocity pohánět větrem a rozprostírat po zvlněném prostoru v nekonečném slaném láku...
...a pak v jedné rozhodné chvilce se stačilo prostě zeptat:
"Vzal by jsi mě sebou?"
"Moc rád."
A bylo to. Od nápadu k činu krátký kabel. Jako já. Bezva. Zrzavej pirát a zrzavá budoucí pirátka.
Cesty za mořem se většinou odehrávají už drahnou dobu před jejím skutečným započetím. V mysli šumí vlny, lákají osamělé písčité pláže, do chřípí se ještě dokáže z pravěké studnice vonné paměti vkrást vůně vyhřátých kamenů zkrápěných slanou vodou. Snivec v bdělém stavu mentálně teleportovaný do vzdálených exotických představ se většinou přihlouple usmívá, v očích mlhu, ve vlasech vítr, není boha jej uvést k soustředěnému konání...
Stačilo tedy vyřídit pár formalit, na které padly jeden až dva stromy, nechat si sejmout otisky prstů, kvůli snadné eurorozpoznatelnosti (pro tyto případy mám po vzoru Fantomase falešnou rukavici s papilárami největších hledaných zločinců všech dob) , pojistit se na život a na smrt , pár krámů do batohu - co já vím,co můžu potřebovat a jelo se. Směr severo severovýchod .
Do Olomouce. Vyzvednout ještě jednu pirátku.
Lucie, Patrikova kamarádka, žena znalá paragrafů, taktéž na vějičku ladnosti a půvabu pirátské plachetnice chycená, rozhodla se jet s námi na úplně poslední chvíli . Stihla si vybavit vše potřebné se štěstěnou v zádech v neuvěřitelně krátké době. Naskočila skoro za jízdy - posádka byla tedy úplná, pak už tedy jen nepřiměřenou rychlostí pílit do Bratislavy na letiště.
Přebalovala jsem naše batohy, aby byly co nejméně objemné a při té ďábelské jízdě se mi neudělalo zrovna dobře. Lehla jsem na zem (velká auta mají tu výhodu, že se na zemi dá uhnízdit) a s mokrým šátkem na hlavě se pokoušela probudit svoji obrazotvornost a fantasii, která by ukonejšila mé nitro zvířené přemírou intenzivních zrychlených příprav na týdenní plavbu a též zvědavostí z nastálých událostí. Hlava i žaludek zas přišly ke mně a hlavně k sobě, takže.. pri prvom nádychu fajného bratislavského sviežieho vetríku na letisku sa mi už nič vo vnútri netrepotalo ani som sa nepogrckala.

Aj, šli zme si vyzvednou letenky, poukládat batožiny určené do zavazadlového prostoru (oproti očekávání byly všechny podměrné (tak se přece zúročila má péče dát si práci s přebalením a vyházením zbytečných nesmyslů) a pak se ještě jít vyvalit na sluníčko, protože hala byla odporně klimatizovaná - tedy to už jen my dvě s Luckou. Patrik jel zaparkovat auto kamsi na doporučené místo kousek do nějakého sídliště. A jak se mi mé, do té doby dosti napjaté neurotransmitéry uvolnily, vytanulo mi na mysli několik detailů, které jsme mohli pro neuskutečnitelnost nápravy pouze okomentovat cimrmanovským..."no ,nemá talent" ...nechala jsem v autě na sedadle v tašce z plastu jakési potraviny biologického původu, chleba, sýr a zeleninu a Páťa už se nám vracel....
Ohó, hnedle jsme se bavily vymýšlením různých budoucích tvarů a barev plísní, které po návratu jistě potěší oko i čich zkušeného mykologa, neposlouží-li dokonce jako výtečný materiál k výzkumu pro disertační práci studenta biochemie...mé srdce radostně plálo tím krásným setkáním dvou vcelku blízko sebe žijících, však o sobě netušících děv, se stejně zvrhlým smyslem pro humor. Stačil jen malý okamžit k tomu, aby jakákoli událost kolem nás byla nežbysřeklšvec okomentována cimrmanovským bonmotem...

Dalším pobavením byla namátková prohlídka mého příručního zavazadla ještě před skutečnou kontrolou letištního personálu tolik žádaná beze zbraní a na vývěsní tabuli přesně stanovených nežádoucích kovových předmětů. I přesto že jsem s sebou neměla svoji oblíbenou příruční hippie tašku, plnou různorodých užitečných předmětů, něco nářadí se v mém batůžku přecejen našlo. Jmenovitě: Nůž, imbus a lžíce (kleštičky a metr mi kupodivu někde vypadly už doma). Typická výbava kabelky mladé ženy. Nože s vlastnoručně zdobenou rukovětí jsem se za cenu žádnou nehodlala vzdát - již několikrát mi zachránil život a hlad, vymysleli jsme tedy schovávačku v blízkém lesíku, kde by se daly pohledat velmi zajímavé věci - ostatně když se člověk porozhlédl, nebyla jsem v tom sama-na stromech byly semtam uvázány různé části oděvů a pozorný slídil by jistě vypátral leccos užitečného právě v tom řídkém stromoví odvážně zvaného lesík. Ale snad tam panovala jakási nepsaná dohoda, že skrývající ,navrátivše, zas se se svým nerozlučným předmětem či oděvem setká.
Nůž dostal týdenní dovolenou a ostatní nalezené kovové, zdánlivě nevinné předměty imbus a lžíci jsme prostě riskli - nebyla v seznamu přeškrtnutých obrázků. Vlastně to byl test, jestli náhodou po našem odletu tam nějaké další nepřibydou.

Kontrolou jsme prošli bez zadržení. Procházeje rentgenem mně napadla další zvrhlost a to, že až si nějaká starostlivá lidskoststerilizující unie usmyslí, že nás lidi očipuje (což už se samosebou děje - máme svá dohledadla v kartách, telefonech, navigacích a jiných nesmyslech), ale až nám je budou chtít dát pod kůži, jak se to už snaží uzákonit našim čtyřnohým (ale i těm invalidním trojnohým:-)) miláčkům, tak se tady upípáme k totální hluchotě..to akorát prodavačky v potravinových řetězcích budou mít navrch. Já se teda upejpat nebudu. Jestli to někdo prosadí, okamžitě si stopuju nějakou marťanskou flotilu-kliďo i Wogony ( můžem pak soutěžit kdo má hrůznější poezii:-))
Ale to jsem odbočila (to bude ještě asi milionkrát, jsem mistryně odboček:-)).

Zkrátka, letištní kontrola se všemi svými pinkačkami a pípadly ani nemohla tušit, jak nebezpečným zločincem se může stát kupříkladu vyhladovělá žena s imbusem a lžící! Téma nadhozeno veřejně a opět naše kumpanie s neřiditelnou fantasijní výbavou vymýšlela mnoho verzí, co všechno lze s imbusem a lžící napáchati..a některé verze se věru nevzdalovaly od příkladných terroristických útoků. Já tedy za sebe můžu prohlásit , že jsem blíž k terárismu než k terrorismu, ale to by myslím stejně nikoho nezajímalo, jestli bych si omotala kolem těla krajtu tygrovanou namísto pásu s výbušninami. (Každopádně bombítka nám při vstupu do letadla zabavili…:-))
K všeobecnému veselí obou mých spolucestovatelů jsem byla prvničkou, co se týče letu přenašedlem. (Takhle v myšlenkách , to já jsem stále někde v oblacích, ale v opravdickým letadlisku nikdy, namoutě.) U vstupu do té obrovské modrožluté nádhery honosící se značkou RYANAIR mi zatím vše připomínalo o kapánek větší cestovní mumraj v autobuse Student Agency a toho pocitu jsem se držela vcelku dlouho. Místo vytuněných hostesek tu pobíhali vyšampónovaní, ale velmi sympatičtí stewardi a kolkolem babylonský hlahol všech spoluletících do Palma de Mallorca. Když se všichni pokojně uspořádali do sedadel, zavřely se vstupy a letadlo bylo taženo jakýmsi obrovitánským náklaďákem na ranvej. Ranveje v Bratislavě - připomínaly drncající panelku na 40-60 km dálnice D1. Docela nuda, vůbec to nevypadalo, že by tahle obr plechovka byla schopna vynést a udržet tu hordu lidí ve výšce 10.000 metrů nad mořem. Skepse . Lehké chvění z neznáma. Pak se náklaďák odpojil a letadlo se rozjelo...říkali ( zdroj JPP-jedna pani povidala), že jedeme 300 km/h...mně to přišlo jako 30. Dost nezáživné ...až do té doby....dokud se to doopravdicky neodlepilo od země a nezačalo to stoupat. Žjóva! Ta rachotina (pardon , od této chvíle pouze Boeing 737),to fakt dala.

Seděli jsme u pravého křídla a tak efekt vzdalování se od země byl o to zřetelnější. Sama pro sebe jsem si vytvářela svoje vlastní logická odůvodnění, jako například, že nás nejdřív musí do sedadel pořádně vlastní vahou napasovat, aby nás nenapadlo ,jestě si to na poslední chvíli rozmyslet a utéct a pak se zvedla i ta nemožně přetížená zadní část (jestli těch lidí tam nějak bylo víc nebo co) a už se fakt všechno propadalo dolů a zřejmě letos nastal uherský rok, protože mi právě v tuto časovou jednotku pravidelně padá brada a tak jsem k ní ještě přidala vykulené oči, protože to byl ještě lepší pocit , než jet poprvé výtahem nebo lanovkou na vysoký kopec a mí spolupiráti se náramně bavili a vysvětlovali mi má neúnavná proč, jelikož oni byli už zběhlí (nebo spíš slétlí) cestovatelé...

Svět viditelný se menšil a měnil v mikrokosmos k pobavení protkaný klikatícími zářícími nitkami propajícími se do hloubky. Odlétali jsme před 8 hodinou a ve výšce nad 7000 m nad mořem byl krásně nasvícený horizont právě zapadnuvšího slunce a po celé šíři nebeského jeviště se odehrávaly barevné impresionistické reje..žluto oranžovo červení tanečníci versus světlounce tyrkysoví postupně se vpíjeli do sebe , byl to harmonizující akvarelový děj a mě k tomu duhovění v tu chvíli procházel hlavou čaroděj Yan Tiersen se svým La Corde po boku...
http://www.youtube.com/watchv=S62DU_rsso0&feature=related)
Jak je svět úžasně zařízen...i když naše těla nejsou stavěna do výšek, jinak řečeno - dostáváme tolik, kolik snesem a překračujeme -li přirozeno ,jsme často trestání za nerespektování těch jasně nastavených hranic....přesto však můžeme díky technice, alespoň na chvíli překročit meze a proletět se - třeba nad skvostným vrcholem Himalájí Everestem...
Pozorovala jsem to představení pouze z kokpitu své ulity - svět se mi vzdálil, bylo to zajímavé lítání na druhou, létat si v čase i prostoru fantasií a přitom se pohybovat v čase i prostoru REÁLné uliTY.
Svět zindigověl, tančící pestrobarevníci zpomalovali své divoké víry a ustupovali do pozadí mlžné a tmavnoucí opony...
http://www.youtube.com/watchv=7wc9jRXksuA&feature=related
A pak se v letadle zase rozsvítilo a zavládl tu čilý ruch opět jako v hromadné dopravě, mezi sedadly čile pobíhali stewardi s jídlem a pitím a tendenčními Ryanair časopisy a to byl pravý čas si zdřímnout. Let trval 2,5 hodiny a prý obvyklé turbulence byly znát jen při průletu z pevniny nad ostrovy . Byly to takové drobné otřesy , jako když auto najede na výmoly v silnici II. třídy po zimě . Neměla jsem už obavy. Ta žlutomodrá šikovná kráska mne přesvědčila, že umí. Před přistáním ještě pár záchvěvů a pak měkké dosednutí s hladkým dorolováním k přistavenému tunelu vedoucímu do letištní haly na Palma de Mallorca. Pilotovi jsme zatleskali (byl to kvalitně odvedený kus) a můj děj původně vysněné představy do právě se plnícího pirátského snu se v tuto chvíli začal odehrávat naplno.

Letištní hala nebyla nijak odlišná od všech ostatních,které jsem kdy navštívila, krom všech nápisů ve španělštině tu nebyly žádné exotické výstřednosti. Šli jsme si odebrat z běžících pásů svá zavazadla a v jednom z nich...jejdanánky, naše tekutá „vstupenka“ na La Grace, převoz a netušeně neopatrné zacházení nepřežila..
Moravské zlato, slivověnka drahocenná, nedokonale zapečetěná v lahvi v Patrikově batohu, stala se nedílnou součástí všech vláken oděvů dotýkajících se jí byť jen nepatrně. Lítostivými pohledy jsme provázeli poslední zbylé kapky vsakující se do nenávratna a z radostné vidiny budoucího nasávání nám zbyl jen nos na nasávání...V okamžiku jsme roznesli tu nezaměnitelnou vůni po celé hale a mně se hlavou mihla vzpomínka na obálku pohádkové knížky Ludvíka Aškenazyho - Putování za švestkovou vůní, kterou ilustrovala Helena Zmatlíková - člověk byl vlastně vybaven odmala neotřesitelnou životní moudrostí - Švestky nad zlato.
Ještě před odletem jsme se od styčného důstojníka Dana Roseckého, toho času na souši, navigátora tápajících suchozemců na správnou brázdu plující La Grace dozvěděli, že na nás posádka nebude čekat na Mallorce , nýbrž na vedlejším ostrově Menorca , a že si za ní musíme doplout či doletět.
Čas se zastavil nebo jsme mu přelétli jeho pozornost, ani nám najednou nepřišlo, že je vlastně již dost pozdě a tak jsme v naivní víře poptávali nějaké spoje, které by nás dopravily na sousední Menorcu. Vyšli jsme tedy před halu a k vůni slivovice , lahodně se usadivší v našich chřípích se přidal dusný, předbouřný vzduch. Však se taky okolo již blýskalo a my, osiřelí poutníčci, si v hloubi duší přáli, aby to byla jen uvítací očistná ceremonie, rychlá a intenzívní jak mladé víno.
Našli jsme si na informační tabuli místo , kde kotví trajekty, neboť to byl jeden ze záchytných bodů našeho plánu právě se končícího dne. Hodlali jsme dosíci svého cíle důsledně a důstojně zakončiti svoji suchozemskou pouť naloděním se na palubu pirátské lodi. Však nebylo nám tuto noc již přáno. Další variantou bylo tedy zkusit najít nějaký cenově zajímavý hotel či hostel , kde bychom složili své utrmácené schránky a tak jsme po žhavých gestikulacích s místními taxikáři nakonec vybrali jednoho přísně se tvářícího, anglicky komunikujícího barda vybrali a dali se mu všanc. Jakkoli se tvářil stroze a nepřístupně, byl v skrytu duše laskavým a celou cestu nám obvolával hotely a hostely a koleje, zdali by neměli pro nás někde místečko k spánku, chleba a slánku, teplo a klid. Neměli - tedy ne v těch pro naše kapsy příznivých. Nechali jsme tedy vše na osudu a panu Setovi ( ono SeTo nějak...) a nechali se zavézt ke stanovišti trajektů. V jeho autě po nás zbyl rázný moravský buket a na rozloučenou jsme ho k dýšku za ochotu a vlídnost naučili i jedno slovo, bez kterého prostě nemůže žít - slivovice- no napotřetí to už řekl moc hezky, tak jsme si řekli Adiós a slivovice.

Jak jsme předpokládali, i budova, odkud se koordinovala trajektová doprava, se na noc zamykala, a žádné, ani společensky a sociálně přizpůsobilé pobudy tam netrpěli . Vyvzpomněla jsem na své poutnické perné chvilky, kdy tělo se již chýlilo k odpočinku a vlídného místa stále ne a ne najít a taky na to, že tváří v tvář únavě člověk ze svých požadavků sleví na nejminimálnější minimum. I vyslaly jsme zdatného pátrače Patrika na výzvědy a my, strážkyně batohů jsme trpělivě vyčkávaly s jakou se vrátí. Netrvalo dlouho a jeho tajemný úsměv sliboval bud nějaké čiré bláznovství či nebývalý objev. Vytasil se krásným parčíkem před celkem luxusním činžovním domem, obehnaným nízkou betonovou zídkou a vzrostlými křovinami a až nepřirozeně měkkou a načechranou trávou - Sen mallorské noci bezdomovců:-). Jedinou vadou na kráse tohoto poutníkova důstojného lože byla hlučící klimatizace nedaleko odstaveného kamionu.
To byla ale skutečně nepatrná pižka - převážila únava. Batohy jsme natlačili k zídce, svalili se do spacáků a za chvíli se spokojeně ubírali do Krajiny snů.