Dar z blat

První věc kterou sem dávám, je tato povídka o nezvyklém daru a mateřské lásce.
Pamatuji si, jak se všednost obyčejného dne změnila v nejhorší období mého života. Vše se zamotalo během pár chvil. Seděl jsem v křesle a četl si. Zazvonil zvonek a následovalo několik rychle po sobě jdoucích úderů do dveří. Leknutím jsem vyhodil knihu z klína a vyskočil z křesla. Rychle jsem přispěchal ke dveřím a otevřel. Stála za nimi Šárka. Vypadala ustaraně a vyděšeně. Tedy úplně jinak než jí znám. Krásná štíhlá žena s ořechovými vlasy a krásným úsměvem. V očích měla trápení. Pustil jsem jí dovnitř a uvařil jí kávu. Seděla na gauči a nervózně si rukama mnula spánky a neustále se klimbala. Když jsem vešel do obývacího pokoje, přestala s tím a já věděl, že mi řekne něco špatného.
„ Co se stalo?“ zněla má prostá otázka.
„ Jde o Pavla,“ to je její jedenáctiletý syn. „ Zase byl v blatech.“
Pohled, kterým se na mě potom podívala, byl výmluvný. Něco se mu stalo. Bál jsem se zeptat. Vím, že kluka to stále táhlo do bažin za městem, kde rostou stromy a keře podivných tvarů, močálem se potuluje divoká zvěř a vzduch je prosycen výpary z hlubin země. Nevím, proč ho to tam tak lákalo, ale nejspíš tam hledal dobrodružství.
„ Zranil se? Je v pořádku?“
Šárka si srkla kávy a řekla: „ Není zraněný, ale v pořádku také není.“
Tomu jsem nerozuměl, ale samozřejmě jsem se chtěl dozvědět více.
„ Víš, musím ti to povědět celé od začátku.“


Ráno Šárce volala učitelka ze školy, že Pavel nepřišel. Ihned jí to došlo a vydala se do blat. Měla vztek i starost. Poslední dva týdny tam Pavel chodí velmi často. Vůbec nechápe, co ho tam táhne. Chodí tam sám a vždy je po návratu velmi tichý. Zakázala mu ty výlety, ale jak se zdá, Pavla to tam táhne čím dál silněji.
Když projdete zahradnickou kolonií a „Zalužanským parkem“, ocitnete se na prašné cestě, kolem které rostou zakrslé keře, které se nikdy nezazelenají. Po pár desítkách metrů, ale cesta končí a začínají blata. Člověku se zdá, jakoby vstoupil do fantaskního světa nebo do jiné reality. Přeci není možné, aby tak blízko poměrně velkého města byla taková krajina. Na Šárku dýchl zdejší vzduch nasycený plyny z rozkládajících se přírodních materiálů. V bažinách se po miliony let rozpadají stromy a mění se na uhlí. Zároveň tu na vás dýchne podivná aura, která vás láká hlouběji do močálů. Možná proto sem Pavel chodí. Člověk se tu může velmi lehko ztratit a pár lidem ročně se to i „povede“. Pavlova máma cestu, kam chodí její syn, zná.
Mezi jednotlivými bažinami jsou úzké pruhy pevné země a musíte si dávat velký pozor, abyste nešlápli vedle. Jeden krok mimo a nemusíte se už odsud dostat. Blaty prorůstají zkřivené stromy bez listí a přes stojatou mlhu nejde vidět dále než pět metrů. Divné pazvuky ještě podivnější zvěře se rozléhá po krajině tak, že nevíte, odkud zvuk přichází. Musíte být stále ostražití. Šárka by na tohle místo nikdy nešla a kdyby se k němu náhodou přiblížila, ihned by utekla zpět do města. Jen blázni, uprchlíci před zákonem a další pochybní jedinci se snaží blata přejít. Láska k synovi však matku žene dál. S lehkostí srnky překračuje bažinu a míří k největšímu stromu, jaký je v blatech ke spatření. Prastarý dub roste do třicetimetrové výše a tloušťka kmenu je čtyři metry. U jeho kmenů obvykle Pavel sedává. Z mlhy se už vynořil obrys stromu a Šárce se rozbušilo srdce. Pak zahlédla syna. Seděl k ní zády na jednom z kořenů, které prorůstaly na povrch. Chtěla na něj zavolat, ale hlas jí selhal. Jen tak tam seděl a ani se nehnul. Měla vztek, chtěla mu vynadat, přesto se ten pocit přeměnil v lítost. Došla na třímetrovou vzdálenost a Pavel stále seděl bez hnutí. Vypadalo to, že má něco v ruce.
„ Pavle, pojď domů,“ řekla tichým hlasem Šárka a doufala, že se kluk hned zvedne a oni zmizí z té odpudivé bažiny.
Pavel s sebou leknutím trhl a otočil hlavu směrem k mámě. Šárka spatřila vyděšený pohled, ve kterém byl vidět i stud. Kluk to něco, co měl v ruce, ještě více schoval. Šárka šla blíž.
„ Co tam máš schovaného?“
Kluk to rozhodně nechtěl ukazovat a nakláněl se stále víc, až byl stočen do klubíčka.
„ No tak Pavle, ukaž mi to. Nemusíš se bát.“
Nic.
„ Nebudu tě trestat za to, že jsi nebyl ve škole. Jenom pojď domů. Prosím.“
Pavlovi ukápla slza a nešťastně se na matku díval. Přitom pomalu rozevíral ruce a věc, kterou schovával, se objevila. Šárka byla ohromena. Nechápala to. Pavel měl v rukou mrtvého havrana.
„ Já nechtěl, já nechtěl,“ vzlykal chlapec.
Matka mu vzala havrana z rukou a odhodila do bažinného jezírka. Poté vyzvala chlapce, aby šel s ní domů. Pavel šel a při cestě stále opakoval, „ já se ho jenom dotkl.“
„ Proč si sem chodil?“ ptala se ho máma.
„ Nevím,“ zněla neuspokojivá odpověď.
Šárka vzala syna za ruku a okamžitě jí s leknutím odtáhla. Zároveň se zastyděla, protože chlapec se okamžitě rozplakal. Ten dotek byl ale nevýslovně nepříjemný, až se Šárce zvedal žaludek. Také se rozplakala. Při doteku ucítila, jak se jí negativní energie dostává do těla a zároveň přichází o energii životní. Byla v okamžiku unavená a nechápala to.
„ To nic, to nic. Nic se neděje, všechno bude v pořádku,“ konejšila syna a chtěla ho obejmout, ale vnitřní pocit jí v tom bránil.
Kluk se ani se nesnažil k matce více přiblížit. Bylo vidět, že si je vědom své nebezpečnosti. Domů šli se slzami a zmatení.

„ Je to strašné,“ povídala mi Šárka a srkala kávu, třásly se jí ruce a tak sem tam trochu kávy rozlila. „ Bojím se vlastního syna. Nevím, jak s ním mám teď mluvit.“
Byla zoufalá a já pořádně nevěděl, jak si to mám přebrat.
„ Říkáš, že se havrana jen dotkl a zabil ho. A ty ses ho chytila za ruku a cítila si, jak bere život i z tebe.“
Podívala se na mně docela zle a já si uvědomil, že jsem to neřekl moc dobře.
„ Promiň. Nevím, mám z toho nafouklou hlavu. Možná by pomohl psychiatr.“
„ Ne, nepomohl. Nevěřím jim.“
„ Já myslím, že by si to měla zkusit.“
„ A co se stane? Dá mu prášky? Nebo ho pošle do blázince?,“ křičela Pavlova máma a pak opět zklidnila hlas. „ Nechci, aby skončil v nějakém ústavu.“

Dopila kávu a vstala. Chystala se k odchodu a já nebyl schopen slova. U dveří se zastavila.
„ Petře, prosím přijď zítra k nám.“
Snažil jsem se o úsměv. „ Přijdu, neboj.“
„ Bojím se.“
Zavřela za sebou dveře a já zůstal stát v chodbě.

Druhý den jsem měl ráno práci v knihovně, kde občas pomáhám, ale odpoledne jsem už spěchal k Šárce a Pavlovi.
Byl jsem zvyklý na její vřelý a radostný úsměv, dnes to byl jen plachý pokus o pozitivnější grimasu v jejím obličeji.
„ Jak ti je?“, zeptal jsem se v naději, že třeba řekne, že je lépe.
„ Žádná změna. Před půl hodinou se vrátil ze školy. Je zamlklý a nechce mi stále říct, co dělal v těch bažinách.“
Vešel jsem dovnitř a poté se na mne Šárka pověsila. Potřebovala obejmout. Říkal jsem jí klasická slova, že to bude dobré a vše se vyřeší. Jist jsem si však nebyl.
„ Půjdu se za ním podívat,“ řekl jsem a vystoupal do prvního patra, kde měl Pavel pokoj.
Jen jsem do něj vstoupil, zmocnil se mě úzkostný pocit. Jako když čekáte, že se vám něco stane. Na levé straně byla jeho postel a vedle ní skříň, napravo stolek s televizí a dřevěný regál s knihami. Pavel seděl naproti mně u svého pracovního stolu s počítačem. Zaujaly mne květiny u oken. Šárka tu měla tři truhlíky. Všechny kytky však byly nyní zvadlé. Na zemi u zdí se válelo pár mrtvých pavouků a much. Pavel se ke mně otočil a já měl co dělat, abych z místnosti neutekl. Šel z něj strach. Nevypadal nějak divně. Jen se kolem mě vznášela aura něčeho nadpřirozeného. Pavel to měl v sobě.
„ Ahoj chlapče.“
„ Ahoj strejdo,“ pozdravil tiše chlapec. Tak mi říkal, strejdo. Už od dob, kdy tu žil i jeho otec.
„ Pověz mi, jak se cítíš?“
Podíval se na mě modrýma očima, ve kterých jsem poznal jeho matku a spatřil jsem slzy. Ten kluk prožíval něco, co sám neumí vysvětlit a nerozumí tomu.
„ Bojím se.“
„ Nemusíš se bát. Je tu tvá máma a já.“
„ Bojím se sebe. Toho co umím.“
Mýlil jsem se. On tomu rozumí. Až příliš dobře.
„ My tě z toho dostaneme,“ řekl jsem přesvědčivě.
Pavel vstal od stolu a zakřičel na mně: „ Nedostanete! Tohle je navždy, já to cítím.“
Zkusil jsem to jinak.
„ Jak se ti to stalo?“
Pavel znovu usedl a vzal si do ruky tužku. Klepal s ní do stolu a upřeně před sebe hleděl.
„ Tak jak?“, naléhal jsem.
„ Neřeknu ti to.“
„ Proč ne?“
Pavel se na mně podíval jako bych někdo hrozně hloupý.
„ Protože nechci.“
„ A co chceš?“
„ Abys odešel.“
Kluk se dál díval před sebe a mlátil tužkou do stolu. Byl jsem poněkud vykolejený z toho rozhovoru a tak jsem opravdu odešel.
Dole čekala Šárka. Její oči vyzařovaly otázku, jak to vše probíhalo.
„ Já nevím. Ten kluk si to všechno uvědomuje, ale nechce s tím nic dělat.“
Šárka smutně sklopila zrak.
„ Co mám dělat?“
„ Zkusil bych toho psychiatra.“
„ Dobře, zítra k němu po škole zajdeme. Řekl ti, jak k tomu přišel?“
„ Nechce mi to říct.“
Chvilku bylo ticho a já se cítil strašně. Moc jsem nepomohl.
„ Raději půjdu,“ řekl jsem a směřoval ke dveřím.

Večer jsem nemohl nic dělat. Myšlenky se stále stáčely k Pavlovi. V noci jsem ani neusnul. Furt jsem viděl ty jeho oči a tvář, ze které zmizelo dětství. Bylo mi smutno, že jsem nedokázal nic. Kolotoč myšlenek se točil a zastavil se po svítání.

Ranní otupělost jsem se snažil zahnat velkým šálkem kávy a běháním kolem sousedního městského bloku. Po běhání jsem se chystal jít k panu Kočařovi, což je psychiatr, který bydlí dvě ulice ode mne. Než jsem však vyšel ven, zazvonil telefon. Byla to Šárka. Do telefonu plakala a říkala, že Pavel zranil spolužáka. Ihned jsem spěchal k nim.

V jejich domě byl klid. Ticho. Kluk byl ve svém pokoji a Šárka na mě čekala v obývacím pokoji. Vypadala velmi unaveně. Události posledních tří dní jí sebraly několik let života. Musela vyplakat několik litrů slaných slz. Snažil jsem se být ohleduplný a duševně jí podpořit, přesto jsem se musel zeptat na nutnou otázku, co se stalo.
„ Co vím, tak vím od učitelky. Prý napadl spolužáka a ten málem zemřel. Málem ho udusil. Tak mi to řekla.“
V duchu jsem si říkal, že to muselo přijít. Zároveň jsem si oddychl, že nikoho nezabil.
„ Mají ho teď za zrůdu, za násilníka,“ říkala nešťastná Šárka. „ Můj syn je vyvrhel.“
„ Co ti řekl?“
„ Že ho to mrzí, že nechtěl. Pak už jen brečel.“
„ Byla jsi u psychiatra?“
„ Jo, ale ne u Kočaře. Byli jsme u Novotného, přivezla nás tam policie i s třídní učitelkou. Mluvili s ním jak se zločincem.“
Schovala hlavu v dlaních a pak mluvila dál.
„ Zítra ho odvezou do psychiatrické léčebny pro mladistvé v Darlíně.“
Úplně jsem to viděl před očima. Jak to vše probíhalo. Bylo to rychlé. Psychiatr se ani neobtěžoval o nějakou hlubší analýzu. Prostě napsal papír o tom, že je kluk psychopat a je nutná ústavní péče. Bum prásk, razítko a běžte pryč. Vlastně ani jinak dopadnout nemohlo. Jeho dar je nebezpečný a nemůže ho před nikým donekonečna skrývat.
Šel jsem za Pavlem, ještě si trochu popovídat.
Seděl u stolu a byl zahleděný kamsi do dálky.
„ Ahoj chlapče.“
Kluk neodpověděl.
„ Hej, Pavle, mluv se mnou.“
„ Já jsem nechtěl, strejdo, opravdu ne.“
Pavel se narovnal a otočil ke mně. Nevypadal jako jedenáctiletý kluk. Spíš jako stařec v těle dítěte.
„ Já vím, že ne. Jak to tedy bylo?“
„ Pořád mně někdo provokoval. Já si jich snažil nevšímat, ale ten kluk po mně vystartoval.“ Pavel se na chvíli odmlčel a pak mnohem rázněji dodal: „ Tak jsem odvrátil jeho útok a shodil ho na zem. Chvíli jsem hod držel a on se začal dusit. Bylo to rychlé a já cítil, jak mu beru život. Kdybych ho držel o chvilku dýl, zabil bych ho.“
„ Ale ovládl ses a to je výborné.“
„ Jsem zrůda. Příště už se neovládnu, vím to.“
Z jeho řeči mi šel mráz po zádech. Co mu mám říkat? Nevím.
„ Strejdo, zítra mě dají do blázince a už nikdy neuvidím mamku.“
„ Uvidíš, bude za tebou jezdit a já taky.“
„ Až zjistí, co umím, nikoho ke mně nepustí.“
Viděl dopředu a já taky. Nebyl to hezký pohled. Zkažený život.
Chtěl jsem ho pohladit po vlasech. Bral jsem skoro jak svého syna a to co prožíval, mě bolelo. Jakmile jsem se ho dotkl, projela mým tělem dosud nepoznaná energie. Byl to šok a já se nemohl odtáhnout pryč. Cítil jsem, jak mi ta energie bere sílu a můj tep se zpomaluje. Bral mi život.
Pak jsem viděl v jeho očích, jak mne pustil. Jak uzavřel tok té zhoubné energie. Styděl se a já zhluboka oddechoval. Byl jsem vyčerpaný a připadal si o něco starší. Musel jsem dostat odpovědi. Teď už ano.
„ Řekni mi prosím, jak si dostal ten dar.“
Kluk chvíli mlčel, ale pak to řekl.
„ Strejdo, slíbil jsem mu, že to nepovím.“
„ Komu?“
„ Tomu dědovi v blatech.“
„ Zaveď mně k němu.“
„ Slíbil jsem, že nevyzradím, kde bydlí.“
„ Je to tvá jediná šance, třeba si ten svůj dar vezme zpátky.“

Kluk nakonec kývl na souhlas a tak jsme i se Šárkou vyrazili k blatům.
Šárka chtěla Pavla držet za ruku, ale ten nesouhlasil a ona se málem opět rozplakala, protože věděla, co by to znamenalo. Cesta k blatům tedy byla tichá a smutná. Pár lidí si nás všimlo a bylo znát, že o událostech ve škole už věděli. Pavlovi muselo být hrozně. Ty nenávistné pohledy. Starých babek, mužů s plnovousy, puberťáků bez názoru. Dívali se na něj jak na vraha.
Za prašnou cestou, která dnes byla spíš blátivá, protože začalo vydatně pršet, začínaly močály. Bláto pod námi bylo čím dál hlubší a kluzčí. Kluk i Šárka znali cestičky mezi blaty, ale já si musel dávat velký pozor. Navíc déšť udělal i z cestiček součást bažiny. Brzy jsme měli bahno po lýtka. Ani po dešti nedokázali okolní keře a stromy rozkvést nebo se zazelenat. Nad bažinou se vznášela těžká mlha. Zkroucené větve stromů připomínaly nestvůry a skřeky zvěře ve mně vyvolávaly vztek, protože jsem je neviděl a proto mě tak děsily. Šárce to bylo jedno a Pavel vypadal spokojeně. Jako když se po dlouhém výletu vrací domů. Smrad všude kolem byl téměř mrtvolný, krajina vypadala jako konec světa. Takový malý očistec za městem. Nechápal jsem úplně, co sem Pavla tak vábilo, ale on se skoro usmíval. Minuli jsme strom, u kterého Šárka našla svého syna s havranem v ruce. Snažil jsem se dohlédnout na jeho vrchol, ale místo toho jsem zakopl o jeden z kořenů a natáhl se do bláta. Na hlavu mi dopadali těžké kapky a já se těžce sápal zpět na nohy. Pořád jsem prokluzoval. Pomohla mi Šárka. Byl jsem celý od bahna a snažil se jej alespoň z obličeje dostat pryč.
„ Musíš dávat pozor, jinak se tu utopíš v nějaké z těch bažin,“ kárala mne Šárka.
„ Jo, to budu,“ souhlasil jsem. „ To je sajrajt. To není obyčejné bláto.“
Pavel se na mne podíval a ledově řekl, „to je bahno z pradávna, z dob kdy tu lidé ještě nebyli. Příště už nemusíš vstát.“
Pak se jeho pohled změnil a byl sám překvapen, co řekl. Měl jsem pocit, že blata mají na něj silný vliv. Nejen co se týče jeho daru, ale i psychicky je na jiné úrovni.
Šli jsme dál a já si opravdu dával pozor.
Každý krok blátem byl čím dál náročnější a kapky deště bodavější. Bahno po kolena a v zádech podivná zvěř. Celou dobu cesty se za našimi zády ozývaly jejich skřeky nebo vytí. Vždy, když jsem se otočil, byli schovaní za některým z keřů. Porost houstl a přibývalo stromů. Dostaly jsme se velmi hluboko do bažin. Kdoví, jestli tudy vůbec někdo někdy kráčel.
„ Jak víš, kam jít?“ zeptal jsem se Pavla.
„ Cítím to,“ odpověděl opět ledovým hlasem a zaujatě sledoval krajinu před sebou.
Brzy se blata pro měnila v blátivý les vysokých stromů, mezi kterými byly natažené sítě pavučin. Ze země stoupala mlha, jak se les vypařoval, a povšiml jsem si, že nás sleduje ještě někdo další. Zvíře nebo něco jiného, nevím. Mezi stromy jsem viděl vždy jen obrys postav a následný pohyb pryč z mého zorného pole. Alespoň že bláto takřka vymizelo a my se v něm nemuseli bořit. Brzy jsme zahlédli cíl naší cesty. Mezi stromy stál srub. Okny prosvítalo slabé světlo, obyvatel srubu byl doma. Šárka se na svého syna podívala, jakoby doufala, že se s ní vrátí zpět. Kluk však vyšel směrem ke stavení a otevřel dveře. Musím přiznat, že mi tlouklo srdce čím dál rychleji a má zvědavost dosahovala maxima.
Srub měl jednu místnost. Stůl s jednou židlí a talířem, na kterém bylo cosi plesnivého, působil surrealisticky. Místnost osvětloval malý ohýnek v krbu na pravé straně domu. Jedna velká skříň a postel, ve které ležel starý muž. Ihned mne napadlo, že je to smrtelná postel. Stařec v ní měl nejvíc vrásek, co jsem kdy viděl. Jakoby žil celá staletí. Díval se na nás velmi unaveně a zároveň i pobaveně, věděl, že přijdeme. Podlaha při každém kroku nepříjemně vrzala a ten zvuk se zařezával do uší tak mocně, že jsem chtěl rychle odejít. Stařec se usmíval. Byl to ošklivý úsměv. Plný škodolibosti. Na stěnách bylo pár obrazů. Všechny černé jak noc. Nic na nich nebylo, jen ta barva. Barva smrti a nekonečnosti. Na Šárce jsem viděl strach, na Pavlovi respekt.
„ Tak jste přišli“, řekl chraplavě stařec. „ Čekám tu na vás, abych už mohl umřít.“
Díval se na Pavla a oči mu planuly radostí.
„ Přišli jsme s prosbou,“ pravil jsem důrazně avšak rozklepaně. Ve srubu se vznášela mně cizí moc a ten muž jí nepochybně vládl.
„ Povídejte.“
Přišlo mi, že stejně věděl, co chceme.
„ Zbavte toho kluka té schopnosti. Ať je zase normální.“
Stařec se rozesmál. Smál se hlasitě a mocně. Smích sílil až tak, že oheň v krbu se mocně rozhořel a na stěnách se objevili dosud skryté rytiny podivných tvorů, jež mohly být kýmkoliv.
Šárka si klekla na kolena. „ Prosím, udělejte to pro mého syna, zbavte ho toho břímě.“
Dědek se skoro odhodlal zvednout, ale nešlo mu to. Vyvalil oči a teatrálně pravil: „ Vy to asi nechápete! To není břímě, trest nebo schopnost. To je DAR!“
Zamrazilo mi v zádech, když řekl to slovo a oheň v krbu se zmítal ze strany na stranu a rytiny na stěnách se tak rozpohybovaly.
„ Nejde to vzít zpět. Je to dar, který dostávají jen výjimeční.“
Šárka se opět rozplakala a vstala.
„ Sakra vrať mi mého syna! Vrať mu jeho život!“, rozkřičela se na něj a já jí musel chytit, aby se na starce v posteli nevrhla.
Opět se dědek smál.
„ A co ty kluku, chceš být zase jako dřív?“
Pavlovi se rozzářili oči. „ Ano, chci, moc si to přeju.“
Děd chvilku mlčel, jakoby přemýšlel.
„ Ne, už není cesty zpět, to sis měl rozmyslet, když jsi dar přijímal.“
To už naštvalo i mně. Dělal si z nás srandu.
„ Tak hele dědku, vidím, že umíráš, tak bys mohl udělat ještě ve svém životě něco dobrého. Není to prosba, já ti to přikazuju. Udělej z něho zase normálního kluka!“
Dědek zvážněl.
„ Bohužel, ale opravdu to není možné. Víte, problém je v tom, že toho daru se může zbavit jen tak, že ho předá dál.“
„ Tak ať vám ho vrátí nebo ho tedy předá někomu jinému,“ řekla Šárka a kapesníkem si utírala slzy.
„ Mně ho nemůže vrátit a předat to může jen jako stařec a zase jen dítěti, tak jako jsem to udělal já.“
Naděje na úspěch se rozplývaly. Pavel si sedl na židli a smiřoval se s osudem.
„ Co to je za blbost?“
„ Mladý muži, to je prastaré pravidlo. Staré jak je lidstvo samotné. Tak staré jako jsou tyhle blata. Nemůže to být jinak. Strážci bažin, určitě jste je cestou viděli, by to nedovolili.“ Dědek si odkašlal a díval se na mě šedýma očima, které nevyzařovaly nic než negaci.
„ Není žádná naděje?,“ ptala se matka hocha. „ Proč?“
„ Chápu, co to pro vás znamená, sám jsem to zažil. Bylo mi deset, když jsem se potloukal po blatech a potkal starce podobného mě. Byl na mně milý a nabídl mi zázrak. Vyprávěl o tom, co budu umět, co budu moc dokázat. Tak jako já vašemu synovi. Ptal se, jestli chci mít moc jako nikdo jiný a já mu řekl, že ano. Dotkl se mě a cítil jsem energetický výboj. Byla to jen chvilka a já věděl, že jsem jiný. Ten muž měl očividně radost. A pak mne požádal, abych se ho dotkl podruhé. Cítil jsem, jak mu beru dotekem život. Zemřel a já zůstal na blatech v této chalupě, která patřila i jemu a jeho předchůdcům. Teprve po letech jsem pochopil proč zrovna já a k čemu mi ten dar je. A váš syn to taky jednou pochopí a až potká toho pravého, předá zase štafetu dál.“
Měl jsem z toho hlavu kolem. Bylo obtížné to poslouchat. Dědek chraptěl, Šárka brečela a slova, která říkal, se zdála neuvěřitelná.
„ Jakého pravého myslíte?“
„ Ten dar nemůže dostat každý, musí k tomu mít předpoklady. Jsou to chlapci, co se vyhýbají lidem a něco je táhne do blat. Prostě to mají v krvi. Poznám to a váš syn to také pozná.“
„ A co bude teď s vámi?“
„ Já už konečně umřu. Přišel jsem o dar a tak si mne bude moci smrt vzít. Taková je spravedlnost. Kluka jsem svedl na tuhle cestu, tak musím zemřít.“

Následovalo ticho. Pavel přemýšlel asi o své budoucnosti zde a jeho matka byla zdrcena žalem.
„Jaký má tohle smysl?“ vyslovil jsem do ticha.
„ Je v tom smysl života,“ říkal dědek a mohutně oddechoval, jeho chvíle se krátili.
„ Život je koloběh, neustále se opakující rytmus smrti. A na světě musí být někdo, kdo bude ten koloběh pomáhat udržovat,“ pokračoval stařec a díval se na Pavla. Ten ho pozorně poslouchal.
„ Na světě jsou rovněž lidé, kteří se koloběhu vyhýbají. Většinou jsou to vrazi, zloději, zvrhlíci a podobná individua. Já i mí předchůdci jsme tu byli, abychom je vycítili a vrátili je do koloběhu, proto se také tihle lapkové snažili před zákonem utéci přes blata. Mysleli si, že utečou spravedlnosti a tím i smrti, jenomže já si je tu našel a sprovodil ze světa. Pomocí daru jsem konal spravedlnost, tak to je.“
Stařec dýchal čím dál hůře a jeho pleť téměř zšedla.
„ Kluku, musíš pokračovat, není jiná možnost. Rovnováha světa…“
Větu nedořekl a zemřel.
Možná se mi to zdálo, ale cítil jsem kolem sebe závan větru. Myslím, že to byla jeho duše. Mířila dolů.

„ Je mrtvý, jdeme pryč,“ řekla Šárka.
Pavel se nezvedal. „ Mami já zůstanu.“
„ Pavle, jsem tvoje máma, pojď se mnou.“
„ Šárko, je mi to líto, nech ho tu,“ řekl jsem jí a vzal za ruku. Klukovo místo bylo zde, pro matku to však bylo těžké. Vytrhla svou ruku z mého stisku a zle se na mně podívala.
„ Já bez tebe nemůžu žít.“
Pavel brečel, nechtěl matce ublížit. Měl jsem v hlavě několik věcí, co jsem mohl říci, ale nedokázal jsem vyslovit nic. Ta tíha na mé hrudi byla veliká a tak jsem jen sledoval jejich slzy. Kluk se nezvedal ze svého místa a Šárka to už také asi chápala.
„ Tak mě alespoň naposledy obejmi synu.“
V první chvíli mi to nedošlo a Pavlovi také ne. Objali se a mozek mi chtěl vybuchnout.
„ Nee! Pusť se!“ křičel jsem já, ale i Pavel.
Učinila to zcela vědomě a synovi šeptala do ucha, že ho miluje. Chtěl jí pustit, ale nešlo to. Nedokázala by žít bez něho a tak raději zemřela v jeho objetí.

Bylo těžké potom pohřbít jí a následně i toho starce. Jeho hrob byl sto metrů jižním směrem mezi mladými smrky a v pevné půdě. Šárka byla pohřbena pár metrů od chalupy a udělali jsme jí malý náhrobek.
Se smutkem jsem odcházel a málem jsem se utopil v bažinách, protože mé myšlenky stále směřovali k Šárce. Nikdy jsem jí neřekl, co jsem říci měl.
V průběhu let jsem za Pavlem párkrát zašel, ale změnil se a já měl z něho strach. Už tam nechodím, jen někdy se dozvím, že se zase někdo ztratil nebo, že bylo u bažin nalezeno tělo hledaného zločince.
Tipů: 11
» 06.12.11
» komentářů: 14
» čteno: 500(33)
» posláno: 0


» 06.12.2011 - 15:01
Poprvé i po sté..krása..VÍTEJ DRACO MEZI DOBRÉ MODRÉ STARÉ ZNÁMÉ I NEZNÁMÉ..Hurááááá!!!!!!!!!!!
» 06.12.2011 - 15:06
Liška76: Děkuji, zpočátku budu přidávat starší dílka.
» 06.12.2011 - 20:29
wuaaaw

spadla mi sanka
» 09.12.2011 - 11:27
Romana Šamanka LadyLoba: Děkuji Romane!
» 09.12.2011 - 11:49
Nedalo se nedočíst. . . ST.
» 12.12.2011 - 16:20
Fakt pěkný a tolik slov vět a písmen co jsi musel použít. Tak to bych nezvládl. Mají pravdu ti nade mnou, je to čtivě pojato až sem dojato.
» 13.12.2011 - 12:00
umělec2: Díky moc. I když jsem si zpočátku myslel, že tvůj komentář je ironický...no snad není:-)
» 19.01.2012 - 23:01
...strhující dílo s atmosférou, čteno jedním dechem...
» 20.01.2012 - 12:46
čubík: Díky moc, mám radost!
» 20.01.2012 - 15:57
Supermartonátor: ...kdyby nechytlo, tak nedočtu, na to se mám moc rád...:)
» 24.01.2012 - 19:25
Asi neřeknu nic objevného, ale lepší, než mlčet, předpokládám. Je to skvělé :) ...
» 23.05.2012 - 20:37
Přečteno jedním dechem... ST
» 08.04.2014 - 10:46
děkuji, četlo se to výborně, musím říci že je to vskutku mistrovský výkon, dechberoucí závěr asi jedna z nej co jsem kdy četl ;-)
» 08.04.2014 - 11:23
Kerberus88: Fakt? To moc děkuji:-) Vážím si toho...je to docela vzpruha po nedávných neúspěších. Díky a vložím nový příběh.

Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
« jméno
« heslo
» Registrace
» Zapomenuté heslo?
narozeniny
LUKiO [6], Paulmatthiole [6], gabkin [6], čubík [6], Siorak [6], Zee [4]


© 2017 libres.cz | Webdesign & Programming || PREMIUM účet za povídku
Sportka výsledky

Výsledky Sportky - nejpopulárnější sázkové hry v Česku.

Spodní prádlo

Krasnepradlo.cz Spodní prádlo pro všechny

České Casino Online

České kasino hry online.

Ostružina

Zábavný blog plný fotek nejen o bydlení, dekoracích, zahradě.

OK Florbal

Florbalové hole a vybavení pro amatéry i profesionály.

Apple iPhone a iPad

Proč si koupit iPhone nebo iPad? Zkušenosti z první ruky.