Nouzové tlačítko

„Nouzové tlačítko.“ nad dveřmi vidím.
„Stiskni jen v nouzi.“ říká mi suše.
Rád bych jej stiskl, jenom se stydím.
V nouzi se nachází má nemocná duše.

Jsem starý muž, jsem stará žena.
Život si ze mne posměch tropí.
Časem jsem ke stáří odsouzena,
mládí však nikdy to nepochopí.

Ke stáří odsouzen bez odvolání,
zločinec ve stroji času lapený.
Ten, kdo je mladý, ten nemá zdání,
proč jen už bez boje čekám shrbený.

Ten, kdo je mladý, ten nezná ty důvody,
ani já neměl jsem tušení.
Ať třeba do pekla vedou ty schody,
jen ať už zkrátí to nelidské mučení.

Já už chci umřít jen, prý nemám právo.
Ukončit pouť svou v nejlepším.
Stisknout to tlačítko, jediné přání,
které teď pro mě je nade vším.

Nechte už smrt, ať na mě se usměje,
jediná dívka co má ještě zájem.
Vždyť dobře víte, že není už naděje,
nemám už čím platit života nájem.

Proč v zájmu falešné lidskosti,
musím tu déle být, pít pohár kradený?
Proč v zájmu strachu a vaší slabosti,
nemohu odejít do říše ozvěny?

Nechte mě jít, jen o to vás prosím,
nechte mě složit konečně hlavu.
Prach jsi a obrátíš se v prach!
tak podejte číši. Bolehlavu.“