Aleš Valčík

Tato sbírka zachycuje melancholické a intimní momenty lidských vztahů, lásky a touhy po blízkosti. Prostřednictvím obrazů deště, slunce a podzimních večerů čtenář prožívá pocity smutku, touhy a radosti, které se prolínají v každodenním životě. Autor v básních vytváří citlivé metafory pro vztahové dynamiky, kdy se postavy navzájem hledají, touží po setkání a prožívají bolest z odloučení. Snící obrazy přírody, jako je běh srn a vůně ranní trávy, posilují atmosféru a přidávají na hloubce emocionálních prožitků. Sbírka je tak oslavou lásky i ztráty, v níž se odráží univerzální lidská zkušenost touhy po spojení a okamžicích štěstí, které jsou tak pomíjivé.

Ve sbírce Člověk II. pokračuje autor v niterné pouti lidským bytím, tentokrát hlouběji, temněji a syrověji. Zatímco první díl zachycoval křehkost vztahů a pomíjivost radosti, druhý díl je zpovědí osamělého hlasu, který se ztrácí ve stínech paměti, smrti a nezvratnosti. Básně se pohybují na pomezí bdění a snu, kde láska bolí a vzpomínky pálí. Příroda zde není útočištěm, ale zrcadlem marnosti. Zůstává však poezie – jako poslední přístav, jako slovo, které možná nezachrání, ale připomene, že člověk byl. A možná ještě je.