Američanka v Rusku VII

*** Další zážitky z Moskvy ***
Jinak jsem s překvapením zjistila, že Moskva je “českého (a slovenského) piva ráj…” A to jsem ani nebyla v nějakém velkém obchodě nebo v drahé restauraci! Plzeň, Staropramen, Budvar (žádný Cechvar), Velkopopovický Kozel, Radegast, Zlatý Bažant, Starobrno světlé i černé, a dokonce i čepované Krušovice! Na Baltiku 7 jsem se vykvajzla, flašky s českým pivem jsem si nosila do hotelu a Krušovice jsem popíjela v zahradní restauraci v parku u jezera. Teď už to na mne nikdo nikde nemohl prásknout a Ljubě jsem kupovala dvoulitrové PepsiColy. Jo, v Rusku se ještě prodává CocaCola v těch malých skleněných flaškách (ale i v dvoulitrových plastických).
Ve čtvrtek jsem získala potvrzení, že Ljuba je registrována na ruském konzulátu v San Francisku. To normálně trvá 2 dny a je to zadarmo, ale jelikož jsem už měla jenom jeden den, tak to šlo také, ale muselo se diskrétně šoupnout přeslušné úřednici 1500 rublů v obálce coby všimné. Zase jako za “staré dobré” normalizace, ale rozhodně to bylo lacinější než další den v Moskvě. Odpoledne jsme šly do Treťjakovské galerie, já zase s elektronickým průvodcem v angličtině, Ljuba celkem bez zájmu. Večer jsme šly na Bolšoj Balet, hráli Popelku, rusky se to jmenuje něco jako Liguška. Lístky jsem získala od “skalpela” na Ruďasu, jinak je získat je prakticky nemožné, kor jenom den předem. Jeden lístek mne stál 65 dolarů a seděly jsme až v poslední řadě. Vedle nás seděli nějací Američané, bydleli v Holiday Innu za těch 300 dolarů, a ti získali lístky od svého turistického průvodce za 80 dolarů. Na lístku žádná cena nebyla, docela by mě zajímalo, kolik stály původně. Něco pro skalpela, něco pro průvodce, ti se napakuji a turisté jsou spokojeni, že se jim podařilo vidět Bolšoj Balet. Já jsem také byla spokojena, bylo to nádherně a rozhodně to stálo zato. Ljubě se to také líbilo, i když původně nechtěla jít. Já se jí nedivím, v životě ještě na žádném baletu nebyla.
No a v pátek jsme konečně vyrazily na cestu domu. Na letišti Šeremetěvo byl zrovna takový bordel jako před měsícem na letišti Vnukovo. Skrz security se šlo před každou “gate”, ne jenom jednou pro všechny. To jsem ve víru vášní (a v tom bordelu) jaksi nepochopila a omylem jsme prošly security na letadlo do Hannoveru. Tak jsme zase vylezly a našly tu správnou “gate” do Atlanty. Jak jednou člověk projde security, tak už nemůže ani na záchod, ani na kafe, prostě nikam, už jaksi ani není v Rusku. Naštěstí jsme záchod zvládly předtím, na ruské kafe jsem neměla chuť, a českého piva jsem se už nabažila dost. V letadle Delta jsme zvládly celkem 4 filmy, 3 jakési dojáky a Happy Feet, ten se nám oběma líbil. Ljuba to poslouchala v ruštině a já v angličtině. Ono je to s těmi americkými filmy vůbec zajímavé. Většinou nejsou dabovány a ani nemají titulky, jsou prostě jen překládány. V pozadí je slyšet angličtina a v popředí huláká překladatel, žádné emoce, zkrátka nic, jenom ten suchý překlad. To mně strašně lezlo na nervy a ještě leze, neboť jsem tam Ljubě koupila Spidermana v ruštině a ona si ho často pouští.
Let do Atlanty trval 11 hodin (opačně to bylo jenom 10), no a v Atlantě na letišti byl ještě větší bordel než v té Moskvě. Zlaté Denverské letiště! Ljuba se okamžitě po vstupu na americkou pudu stala americkou občankou podle jakéhosi “Childrens Act” z roku 2001. S tím problémy nebyly, to bylo vyřízeno za 10 minut. Zato mi nevyjel můj obrovský (a těžký, extra 25 dolarů tam i zpátky) kufr, s kterým jsem měla projít “customs”. Nikdo mi nebyl schopen sdělit, co jako mám dělat, celníkům to bylo fuk, Ljubin menší kufr plný věcí z Targetu v Boulderu, co jsem ji přivezla, je vůbec nezajímal. Tak jsem se na to vybodla a doufala jsem, že to nějak dopadne. Jinak Ljuba si sebou z dětského domova vzala jenom takový malý plastický pytlík, všechny své věci (a moc jich nebylo, většinou ode mne) tam nechala kamarádkám. Takže ty věci z Targetu bylo její jediné oblečeni. Udělala jsem dobře. Průvodkyně v Moskvě nás zatáhla do Dětského Miru, ale ten byl příšerně drahý, samé značkové oblečení, dětské boty za 200 dolarů, copak jsem vůl? Bohužel, většina těch adoptivních rodin (snad kromě té slovenské) nakupovala pro své nové děti až tam, průvodkyně, ač bezdětná, měla na základě toho dokonce jakousi “discount” kartu a snažila se mě ukecat, ať tam Ljubě taky něco koupím.
„Tůůdle!“ .
Můj kufr kupodivu vyjel bez problému až na Denverském letišti, zato Ljubin kufr očividně zůstal v Atlantě. To byl dost průser, protože už bylo po desáté večer, Ljuba měla své jediné svršky na sobě, a druhý den ráno jsme měly jet do dětského tábora za Winter Parkem. No tady už jsem věděla, kam jít a co dělat. Byla jsem ujištěna, že mi kufr doručí během noci. O tom jsem dost pochybovala, protože to naše letadlo bylo ten den poslední, co letělo z Atlanty do Denveru. No ale zase jsem si říkala, že to nějak dopadne, a dopadlo. I když jsme celý příští den strávily v tom táboře, kufr na nás večer čekal před mými dveřmi doma.
Snad největší průser z celého toho ruského výletu mě čekal až v Boulderu. Jelikož mé děti už byly v Cody ve Wyomingu na svatbě svého otce, tak jsem si ještě v autobuse z letiště objednala v Boulderu taxíka. Autobus dorazil do Bouderu v půl jedné, a taxík objednaný o půlnoci se dostavil až ve čtvrt na dvě. Takže jsem tři čtvrtě hodiny seděla ve městě uprostřed noci na lavičce s dítětem a s kufrem, kolem korzovali podnapilí studenti a somráci (byla páteční noc). Taxikářům jsem volala asi 7x, můj “cell phone” kupodivu držel “charge” celý ten měsíc. Měla jsem ho celou dobu vypnutý, sice bych ho v Rusku mohla používat, ale “roaming charge” tam byla $4.99 za minutu. Nejsem vůl. Akorát jsem z jakéhosi “business center” hotelu v Petrozavodsku poslala dětem a do práce pár emailů, kamarádům rozeslala pohlednice a usoudila jsem, že to stačí.
No a proč jsme hned druhý den jely do toho tábora? Byl to čtyřdenní Heritage Camp speciálně pro děti adoptované z Ruska, východní Evropy a střední Asie. Konal se od čtvrtka do neděle, my jsme zvládly jenom sobotu a neděli. V tom táboře totiž byla Ljubina kamarádka z dětského domova Zina, která byla adoptována do Wichity, KS už v lednu, a holky se pochopitelně chtěly vidět. Zina už mluvila jakž takž anglicky, ale ještě všemu nerozuměla, Ljuba ještě vůbec nemluvila anglicky. Ostatní děti zase nemluvily vůbec rusky, protože byly adoptovány jako malé. Takže jsem tam působila pro obě holky coby tlumočnice, aby vůbec chápaly, co se tam děje. Na nějaké sporty, hry, a “crafts” vůbec nebyly z dětského domova zvyklé a koukaly se na to dost divně.