Nevíra

Říkáš, že pro nás vše uděláš,
opravdu věříš, že slova jsou činy
a věřím, že opravdu snahu máš,
proč ale mám trpět pocity viny?

Věříš, že děláš, co je potřeba,
neptáš se, co opravdu chceme.
Člověka přece neživí jen chleba,
miláčku, proč myslíš, že ti lžeme?

Muži jsou z Marsu a ženy z Venuše
proč se mnou nechceš o tom hovořit?
Raději náš osud přijímáš bezduše,
ten hloupý Marťan to neumí pochopit.

Věřím v tvou lásku stokrát zapíranou,
v slzavém podnebí z unavené zlosti.
Hned na to zase tisíckrát utvrzenou,
kalenou žárem až z dřeně tvých kostí.

I já jsem k tobě pevně přikován,
tlustými z lásky střiženými řetězy,
co vidí je ten, kdo je milován,
však moje „tebe miluji“ mi nevěříš.

Lásko, proč to tak musí být?
Proč nestačí ti moje z lásky slova?
Jak můžeš milovat a nevěřit?
ztrácím už sílu ti to říkat znova.