Meditace

Sedíce toho večera v křesle,
snažím se nalézt své nejlepší Já.
Připadal jsem si hloupě a sklesle,
vtom zjevila se žena nádherná.

Obdařila mě moudrým úsměvěm
já zapomněl úplně, co vlastně hledám.
Rozhlížejíc se ve světě kouzelném,
na vlně příjemné surfuji ke hvězdám.

Upřela na mne své hluboké oči,
já strnul a nemohl se ani hnout.
Někde v mém středu se vesmír točí,
náhle teď vím, jaký jsem bloud.

Ne, nesnědl jsem moudrost světa,
jen niterný pocítil mír a klid.
Snad že je po hloupé iluzi veta,
o životě bez snů, co mohl bych žít.

Hnala mě touha najít své vyšší Já
však byl to nápad trapně hloupý.
Mé Já je vesmír a v něm my dva
a náš svět ke snílkům není skoupý.

Ta žena mi řekla moc zvláštní slova,
že je jen obrazem v zrcadle mé duše.
Slyším její hlas bez přestání znova,
srdce mé zasáhla střela z její kuše.

V srdci mám díru, však bije mi dál,
když neznal jsem míru rád zaplatím.
Ať už jen žebrák, anebo snad král,
jedno mám jisté, že srdce neztratím.

Po probuzení z podivného snu,
ač byl nehmotný, něco ve mně změnil.
Tak nějak lehce teď světem jdu,
cením si toho, co dřív jsem nedocenil.