Dvojková soustava

Dávejte mi prosím, jen nuly nebo stovky,
jen nulu a jedničku totiž znám.
Tak dejte mi křídla, nebo střihněte krovky,
ať nevěřím tolik těm pohádkám.

Pohádkám o zlých krásných královnách,
co Sněhurky pouhým jablkem otrávily.
Snům o Popelkách, co přesívají hrách,
ne královny, macechy a tchýně to byly.

Teď právě přichází na mě chvilka slabá,
chuť se těm pohádkám podívat pod sukni.
Co vidím? Popelka se Ježibabou stává.
A Sněhurka tchýně, co snachu trávit smí.

A co ten milý a udatný pokořitel draků?
Všem známý hrdina, krásný princ Bajaja?
Nedávno trefil ho král všech šlaků,
když chlastal pivo a vyprávěl Já, já, já.

Je to dost podivné, ale ten Honza hloupý,
s korunou na hlavě vůbec nezmoudřel.
Buchty rozdával, ale na zlato je skoupý,
nedávno mu „nečekaně“ zámek vyhořel.

Tak kdo nám tu ještě vůbec zbyl?
Na kom jsem nechal nit suchou?
Jo –
Jiřík, co s Zlatovláskou se oženil,
se pohádal s tou mluvící muchou.

Prý že mu poradila špatnou ženu,
z těch dvanácti byla jistě nejhorší.
Prý vybrala nejhorší jídlo z menu,
ten zlatý přeliv má stále plný vší.

Teď už jsem se sebou vážně spokojen,
z jedniček pohádkových jsou nuly.
Snad slzičky skanou po tvářích žen,
že tato slova mi svědomím nehnuly.

Však poradím všem osvědčený lék.
Pokud jsem jednička, dejte nulu taky.
Vždyť jsem teď duši odpornou svlék,
tak nedělejte s tím prosím žádné fraky.