Studenti, školné a sociální problém

Přiznávám, že jsem dost dlouho stál na straně odpůrců školného. Viděl jsem za ním tisíce mladých talentovaných lidí, kteří nedosáhnou vzdělání, protože jejich rodiče si nemohou dovolit je vydržovat na vysoké škole. Viděl jsem škodlivost školného jako zcela jasnou záležitost.

Musím ale říci, že si dnes tímto názorem nejsem zdaleka tak jistý. V roce 1979, kdy jsem začínal studovat elektroniku a počítače na technice, se obecně tvrdilo, že veškeré faktické znalosti nabyté v těchto oborech vysokoškolským studiem ztratí svou aktuálnost do sedmi let. Musím říci, že život toto zjednodušující tvrzení nejen potvrdil, ale v mnohém i předčil. Pravdou je, že z faktických znalostí nabytých na technice jsem v praxi využil jen velmi málo. Jen pro úplnost, pracuji v oboru, který jsem vystudoval.

Asi vás hned napadne – k čemu tedy to pětileté studium? Napadlo mě to během života několikrát. U vysokoškolského vzdělání ve skutečnosti výcvik KONKRÉTNÍCH profesionálních dovedností hraje spíše menší roli, i když nezanedbatelnou. Hlavní je naučit se metodě soustavné intelektuální práce a zvyknout si na náročné studium. To se ale nemůže podařit člověku bez silné motivace. A ten, který onu motivaci má, si peníze vydělá, nebo aspoň přivydělá. Jeho zájem o výsledek studia tím určitě neutrpí. Pokud nechce o vzdělání trochu zabojovat a něco si odříct, velmi pravděpodobně mu pobyt na univerzitě stejně nepomůže. Bude mít jen kus papíru a titul.

Vysokoškolsky vzdělaný člověk by měl umět vidět věci v širších souvislostech a orientovat se v praktických životních problémech. Neměl by být po tomto studiu zelenáčem, co se neumí postarat ani sám o sebe zvyklým na zaopatření rodičů. Takový člověk sice může získat diplom, ale začíná se učit praktickému životu až po nástupu do zaměstnání – a to je pozdě. To ani nemluvím o skupině „mamánků“, co zůstávají v péči matky i po absolvování VŠ, protože se ještě neoženili a jít do samostatného života se jim nechce, nebo se toho bojí.

Podpořil bych své úvahy názory jednoho z nejlepších myslitelů, jaké jsme kdy měli – T. G. Masaryka. Počtěte si se mnou.

„Řekněme v Anglii má študent daleko míň povšechného vzdělání nežli u nás, ale zato anglická škola spíš formuje charakter. U nás si mladý chlapec musí osvojit aspoň dočasně spoustu znalostí, ať ho to zajímá nebo ne; ale jednat, obcovat s lidmi, reagovat na skutečné vlivy života, tomu se nenaučí. Z našich škol vycházejí příliš často hoši jaksi nemotorní, těžkopádní a zelení; ti čilejší a energičtější se utvrzují v negaci – škola je pro ně, jak říkají, otrava a učitelé tyrani. Nu ano, i mně se dlouho zdával těžký sen, že dělám znova maturitu; střední škola nemá být trpkou zkušeností a nemá člověka pronásledovat jako můra. Je-li škola břemenem, naučí se v ní ti slabší jen strachu a ti silnější revoltě; ti i oni si oddechnou, když mají za sebou těch sedm nebo osm let, kdy měli tělesně i duševně vyspět – prosím, sedm nebo osm tak důležitých let!“

Proč by tedy v průběhu svého studentského života nemohl člověk vydělat něco nejen na sebe, ale i na své vzdělání? Ve skutečnosti je to jen logickou nástavbou jeho studia – studiem života v praxi. A z tohoto důvodu – schvaluji rozumné školné. Za to bych studenty osvobodil od placení jakýchkoli daní, sociálního a zdravotního pojistného, pokud jejich doba studia nepřesáhne dobu obvyklou.

Podívejme se na to, co musel překonávat jako student sám Masaryk. Jaký myslíte, že to na něj mělo vliv? Došel by dále, kdyby se tolik nemusel prát se životem?

“Ja, tož v Brně… Když jsem přišel do sekundy gymnázia, musel jsem se už sám živit; naši mi nemohli dávat pravidelné příspěvky, jen matka, bůhvíodkud vždycky mi něco seškrabala. Bydlel jsem nejdřív u ševce v Nové ulici – bylo nás tam asi šest kluků; za dva zlaté měsíčně jsem měl byt, snídani aji prádlo; jaké kafe to bylo, to si můžete představit, ale bylo to aspoň teplé. Tož jsem si musel sehnat nějaké hodiny. Učil jsem kluka jednoho nádražního úředníka, tam mi dávali dvě zlatky měsíčně a v neděli oběd – já bych byl snědl takové obědy tři. Potom jsem pekařovi učil dcerku; neplatil mi, ale zato jsem si mohl vzít chleba, co jsem snědl. Ale byli to moc hodní lidé a spřátelili jsme se. Já jsem byl ve třídě primus a proto jsem dostal doporučení za vychovatele do rodiny policejního direktora Le Monniera, to byl skoro ten největší pán v Brně. Tam jsem později dostával jídlo denně, a tož jsem uživil i svého bratra na studiích; ale tomu nešlo učení do hlavy.”

Poznámka na závěr. Citáty pocházejí z knihy K. Čapka:
[K. Čapek : Nové hovory s T. G. Masarykem, kap. “Na školách” podkap. “V Brně” a “O školách”]
Zájemci ji najdou on-line na:

http://ld.johanesville.net

/capek-08-hovory-s-t-g-masarykem-1-vek-mladosti
a

http://ld.johanesville.net

/capek-09-hovory-s-t-g-masarykem-2-zivot-a-prace

Odkazy jsem musel rozdělit kvůli zobrazení na dvě části.