Můj život v Rusku VI. – SSM

Asi by nebylo správné, kdybych z nějakých politických důvodů opominul roli této organizace v našem životě v Leningradě. Nestydím se za to, že jsem byl svazák, bylo by to směšné a zbabělé. Byl jsem nejen svazák, byl jsem aktivní svazák a podílel jsem se s chutí na nejrůznějších akcích už na střední škole.

Ne přátelé, na střední jsem nechodil často na pivo. Dokonce jsem ani nekouřil a už vůbec ne trávu. Možná i proto, že mimo času jsem nevlastnil ani moc peněz. Kromě toho, že jsem žil volejbalem jsem třeba vedl pionýry. Postaral jsem se na jedno odpoledne v týdnu děckám o program a tak jako já jsem kdysi navštěvoval turistický oddíl, tak jsem jej i dva roky vedl. Tudíž jsem i chodil s dvaceti pionýry po Beskydech a to mi ani nebylo osmnáct. Nevím, třeba to zní jako vychloubání. Ale mám se snad dnes za to stydět, protože někdo to musí za každou cenu zpolitizovat? Děcka to bavilo, přišly samy, nikdo je tam nehonil. Tak co?

Ale zpátky k Leningradu. SSM tam bylo pro všechny velkou oporou. Nejen že pomáhal nově přišedším, jak jsem už zmínil. Bez něj bychom asi těžko zorganizovali Mezinárodní studentskou olympiádu, kde jsme stavěli manšafty proti Němcům, Polákům, Maďarům ve volejbalu, fotbalu a také do atletických soutěží. Neoficiální soutěž byla i v samotném školním hodnocení. Mohu říct, že Čechoslováci měli obvykle nejlepší studijní průměr, těsně následováni Němci.

SSM kromě četných sportovních akcí organizoval také kulturní. Měli jsme vlastní dechovku – jmenovala se – jak jinak Moravanka. „Ples Moravanky“ byl vyhlášený a tam jsme se potkávali opravdu skoro všichni. Také vlastní divadelní soubor – jeho majstrštykem byla Zlatovláska od Smoljaka a Svěráka.

SSM obvykle také fungovalo při řešení menších konfliktů, protože jakmile něco skončilo na konzulátu, hrozilo to vážným průšvihem. Stát nám platil na škole stipendium a logicky očekával, že nebudeme dělat ostudu.

Prostě kvůli SSM jsme tam vystupovali jako jakýsi kompaktní celek a měli občas také společný program. Bez SSM bych těžko znal krajany, co byli na jiných školách, dokonce jsem takto poznal svou první a poslední manželku, která studovala dětské lékařství na nedalekém pediatrickém institutu.

Zvláštní kapitolou byla organizace letních brigád, studentských „strojotrjádů“. Já sám byl na dvou a byl to opravdu zážitek. Ale o tom chci napsat zvlášť.
Snad bych jen teď mohl zmínit, že „na strójku“ nejezdili jen studenti. Už jsem zmiňoval že platy v Leningradě se pohybovaly někde okolo 160 – 180 Rb/měs. , což nebylo nic moc.

Ale podnikaví chlapi, co se nebáli práce měli i jiné možnosti. Musím říci, že v Československu jsem nic podobného neviděl. Žeňa Peredrejev, můj spolubydlící mi vyprávěl o svém otci, který byl vysokoškolským učitelem v provinčním městě Joškar-Ola. Prý tříměsíční prázdniny trávil tak, že se domluvil se dvěma dalšími kolegy a jeli někam na Sibiř stavět pro jakýsi kolchoz teletník. Bydleli ve stanech, dřeli denně šestnáct hodin včetně víkendů, jedli konzervy, které jim tam vozili s materiálem. Takto si vydělali za prázdniny každý až 3000 Rb, což bylo víc, než jako kantoři v průběhu roku. Podle svých zkušeností, které ještě až tak extrémní nejsou, vám mohu jen říci, že vydržet to tři měsíce je pořádná darda.

Tady v Československu si každý, kdo jako turista prošel Něvským prospektem, stal na Rusko expertem a samozřejmě oprávněným tvrdit, že Rusáci jsou nefachčenkové, ožralové a na stavbách makají ženské. No ano, všechno tohle se dalo v Rusku vidět. Ale také vám mohu říci, že jsem také nikdy nikoho neviděl tak dřít jako Rusáky. Ještě se k tomu vrátím.
Ruský socialismus byl místy až kapitalisticky podnikavý, pokud šlo těm nahoře o to, něco prosadit. Ruská byrokracie byla však úděsná, několikrát jsem si to užil.

Pepa, můj spolužák a spolubydlící, taktéž vyhlášený proutník, si s oblibou kupoval ruské foťáky, programovatelné kalkulačky a další serepetičky. Tedy dělali jsme to všichni, ale jemu se to nějak podezřele často kazilo a pak to reklamoval. Musel to být zajímavý sport.

Programovatelnou kalkulačku „Elektronika“ vracel v Gostinnom dvore a jelikož chtěl zpátky peníze obešel zřejmě spoustu lidí, kteří to museli povolit. Prý na to potřeboval 21 podpisů. Jestli nekecal.
Foťák FED reklamoval rovněž – prý jen 19 podpisů.
Ale po zápisu do knihy přání a stížností přijel za ním jednou až na kolej vedoucí jisté prodejny, jemuž hrozilo, že příjde o prémie, aby mu opravil budík.

Vcelku jsem se s tím bavil. Opravdu ty věci nefungovaly, přesvědčil jsem se o tom. A Pepa na to prostě měl nervy a uměl to. Faktem je, že jakmile na něco byla potřeba bumážka, člověk se musel obrnit trpělivostí.