Hádka

Už zase poháry přetekly,
tak hrnečku, kaši vař!
Myšlenky se lásky zalekly,
muž i žena ztrácejí tvář.

Co vlastně bylo tou příčinou,
že navařili jsme tolik kaše?
Bylo to poznámkou nevinnou,
umlkli, rozhlížejí se plaše.

Ve vlastní kaši se teď topí,
zamlžené oči a stažené hrdlo.
Červeň ve tváři, oči studem klopí,
přemýšlím, kdo z nás dvou je větší trdlo.

Přistoupím blíže, dotýkám se ramene,
„Víš, stejně tě miluju. Nemohu jinak.“
„Nevěřím.“ zjihlá tvář není z kamene.
„Dáš si kafe?“

Letní bouřka skončila.
Vzduch se pročistil
a najednou
se líp dýchá.