Altruismus a egoismus

Jsem si vědom, že po této úvaze si mě asi dost lidí zařadí do kolonky „nesnesitelný egoista“, ale řekl bych, že v záplavě hříchů a nedokonalostí, které se na mě při troše dobré vůle dají najít, se to ztratí.
Snad mě nebudete příliš kamenovat, když si pro vyjasnění pojmů dopomohu berličkou Wikipedie:

Altruismus (z lat. alter, druhý, 3. pád altrui, druhému) je moderní označení pro postoje a jednání, které sledují prospěch druhého člověka (altruistické jednání).

Egoismus (z lat. ego, já) je moderní označení pro sobectví, často ale s významem méně pejorativním. Znamená přílišné soustředění na vlastní zájmy, nezájem o druhé a někdy i nechuť vůči nim.

Existují nejrůznější teorie ohledně těchto pojmů, které sa zabývají problémem „čistého altruismu“ a vyvozují, že se v podstatě jedná o egoismus a také modely založené na teorii her, které dokazují, že společnost z dokonalých atruistů je stejně nestabilní jako společnost z čistých egoistů.

Altruismus je obecně považován za více žádoucí strategii lidského chování. Je totiž podporován jak lidmi s altruistickými tendencemi, tak také mnoha lidí s egoistickými tendencemi, kteří z altruistů těží, tudíž – proč ne? Člověku, který sám sebe vyhlašuje za egoistu, nikdo nic nedá, a to ani většina altruistů.

Vypočítavý altruismus
To všechno je krásné, řeknete si, ale jak tedy poznáme altruistu od egoisty?
O některých lidech se povídá, že by se rozdali, ale nic je nenaštve víc, než když někdo zpochybní jejich dobrou pověst. Tedy něco přece jen chtějí – dobrou pověst. A tu taky od obdarovávaných přinejmenším na chvíli nakoupí. Jenže – je tohle opravdu altruismus? Dávat lidem i to, o co vlastně moc nestojí a vyžadovat vděk, popřípadě chválu? Já to označuji jako obchod. A kdo stanoví „obchodní podmínky“? No přece „altruista“. Navíc takový šikovný „altruista“ se moc neliší od „reklamní agentury“. Dělá samozřejmě reklamu sám sobě a pokud je dost mazaný, tak skrytou.
Tak tohle byl poněkud extrémní případ, kdy se „vlk skryl v rouše beránčím“. Ale jednoznačně se to odsoudit nedá, pokud onen člověk opravdu něco validního poskytuje. Je to jako když se díváte na film v televizi a přitom konzumujete reklamu.

Altruismus z nouze
O jiných se zase říká – „Je to takové dobračisko, hodný člověk. Neublížil by ani mouše.“ Je snad tohle ten skutečný altruismus? Většina těchto lidí dost prohrává v konkurenčním boji v rámci společnosti, a to ze zcela různých důvodů. Pochopitelně jsou zastánci altruistických přístupů, už proto, že sami díky svému handicapu nemaje moc co dát jsou na straně potřebných – tedy těch, co něco dostanou. Taky docela zvláštní forma altruismu, což? Já dám všechno, co mám a ty udělej totéž. Že já toho moc nemám na dávání? Ale neříkejte! A co dobré srdce? Nevíte, kdy ho budete potřebovat!
Nazval bych to „altruismus z nouze“. Otázkou je, zda vydrží, až nouze pomine. Zase bych to nijak neodsuzoval, i takoví lidé bývají velmi prospěšní, jen jsou často hodnější k těm silným, než k těm slabým.

Altruismus ideologický
Tento typ altruismu je živen příslušností k určité, z hlediska altruisty „lepší“ společenské skupině, která je přesvědčena o svém poslání pomáhat lidem a to hlavně těm, se kterými z hlediska svého přesvědčení, že oni mají ten nejsprávnější recept na nejsprávnější život, upřímně soucítí. Navíc je tento druh altruismu součástí onoho receptu na budoucí štěstí. Jde rovněž o altruismus, který uspokojuje vlastní potřebu altruisty, a to na první pohled poněkud bizarní potřebu. Čtěte pomalu.
Potřebu upevňovat svou víru v uspokojení potřeb v budoucnosti. Abych si nepálil prsty na domácích kamnech, uvedu příklad sebevražedných atentátníků. Jejich ajatolláhové, nebo jak se jmenují, jim slibují pobyt v ráji s množstvím panen, co o ně budou non-stop pečovat. Taky bych podlehl, kdybych tomu uvěřil. Z toho vidíte, jaký jsem egoista. Jako oni. Obětovali by život z egoistických pohnutek. Jen ideologie si takto pomocí egoismu dokáží osedlat altruismus.

Opičí láska
Nejčastěji se objevuje ve vztahu matka – dítě, ale nemusí to být jenom takto. Například vztah k domácím mazlíčkům je toho živým příkladem. Rozmazlování, které je průvodním jevem tohoto „sebeobětování“ je pro cílový objekt kontraproduktivní, protože mu škodí. Tím hůře, je-li za tento druh „pomoci“ požadována vděčnost a vyvolává v něm pocity viny. Rovněž nakonec skončíme u vlastní potřeby „altruisty“. Pravděpodobně v důsledku nedostatku lásky z dětství má silnou tendenci se mazlit maskovanou (většinou podvědomě) tímto způsobem.

Nevtíravý altruismus
Tato strategie se asi skutečně altruismu blíží. Je to schopnost pomoci, když je to opravdu žádáno, bez postranního motivu v jakékoli formě. Jediná přípustná odměna je dobrý pocit, že člověk dělá to, co má. Ale součástí této strategie není jen schopnost dávat, ale také schopnost brát. Protože dáváme i tím, že umíme něco přijmout. Také to neznamená altruismus za všech okolností a ve všem. Například duševně chorého vraha je možno dát do léčebny namísto trestu smrti, ale nelze jej nechat dále volně běhat.

Asi by se teď hodilo rozepsat se podobně na téma egoismu. Už jsem se ovšem egoisticky dost rozkecal a úvaha je dlouhá jako týden před výplatou. Takže někdy jindy.