Dita

Mám duši rozestlanou
občas i ranou
..pokrytou
když nocí přilítnou
chtějí se rvát
můry a chmury
ty světla blat
a vítr za záclonou
a její vlasy sponou
puštěnou v ranní listopad
studeným povětřím.
Já smutkem nešetřím
házím ho hrstmi
po střechách
tam vedle sazí
kde tajně se schází
strakatý kočky
...v neplechách
Pak komíny zdravím
i tašky z eternitu
a v oknech střešních
třeba i v dešti
vyhlížím stále Ditu
s kterou bych mohl za úsvitu
sledovat rána z štítů
(nedbaje nebezpečí)
nad Kutnou Horou
a mraky nad Barborou

...stále brečí.