Jak jsem se naučila, že polibek vlastně nic neznamená

Na konci čtvrté třídy jsem byla na léčení v Tatrách. V Novém Smokovci. Protože jsem měla cca 140cm, dali mně na oddělení spíš menších dětí – tedy, tam kde byly ty ošklivé kovové postýlky s ohrádku – a měřili 150cm na délku. Takže jsem tam byla jedna z nejstarších.
U kluků bylo taky pár kolem mého věku. Obzvlášť dva – jeden se mi líbil, druhý mě rozčiloval. Byl dle mého hrozně hrubý. Nicméně oba se kamarádili – a ten hrubián hecoval toho druhého k různým akcím.

Jednou jsme takhle odpoledne byli ve společné místnosti, když tu najednou přišel ten můj ke mně z ničeho nic mě políbil na líce. Zůstala jsem jako opařená – je dost možné, že jsem začala i ječet. Avšak asi nejvíc šokována jsem byla z toho, že se mi to líbilo. Víte, moje trnavská babička, vždy když se někdo v telce líbal, tak přepínala okamžitě na jiný program. Otec s mámou se před námi taky moc nelíbali. Tak jsem to považovala za něco strašné. A tenhle polibek pálil a pak jsem jej cítila ještě hodně dlouho – několik dnů. Vlastně i teď si umím vybavit ten pocit.

Druhý den nad ránem, se mi zdálo, že mi operují hlavu, protože mě něco bodalo do hlavy. Když jsem se vzbudila, zjistila jsem, že mě do hlavy tlačí zamilované psaní. S hrubky a proškrtané – ale mé první zamilované psaní.

Avšak v ten den nastoupila na naše oddělení nová holka v mém věku – blondýna. Navíc se ukázalo – že na rozdíl ode mne, nedělá „caviky“ kolem jednoho polibku a kdo ví, co ještě oběma klukům dovolila, když se šlo na procházky do okolních lesů a oni se vždy někde ztratili ve křoví.

Ještě mi nebylo ani deset.