Anebo jsem zešílela, anebo jsem ...

Nevím jestli je to natrvalo, nebo jen další amplituda v mém životě – ale dnes jsem si uvědomila, že se něco v posledním období změnilo.
Mne blízka osoba XY – už mi nevadí, když budeš psát své komentáře dle Tvé libosti a už mi nevadí, když mě nazveš třeba Lobušík.
To, že tu a tam si zakouřím, platí již nějaký čas, ale už mi nevadí, že to víš.
A mladý muži XZ – ne – opravdu mi nevadí vytahovat dle Tebe tzv. trapné věci.
A pane XW – nejvíc jsem si o Tobě upravila svou projekci s realitou – poté co jsem měla pocit, že jsi zkusil nejprv přes vzkaz a pak i přes komentář vyvolat pocit viny. Třeba tomu tak vůbec nebylo – ale ten pocit ...

Víte, bohatě si vystačím se svými vlastními pocity viny a strachu a nepotřebuji nosit ještě i ty Vaše.

Od toho zakopnutí na těch schodech se tak nějak pořád všemu jen chechtám.
Mám chuť řvát, že mi je všechno jedno – ale ještě to není celkem pravda.
Stejně jako není pravda, že již nemám vůbec žádný strach.
A zřejmě mě ještě čekají překvapení v podobě pocitu trapnosti – ale nějak se právě teď na ty situace docela těším, protože jsem od přírody tvor zvědavý …

Jen mi je líto některých lidí, co jsou mi blízcí, že nejspíš vůbec nejsou ve stavu pochopit, co se se mnou děje.

A nejspíš už zítra – pozítří třeba budu zase v další depresi … všechno tohle si uvědomuji …
ale právě teď je mi tak jak je ...

Anebo jsem zešílela, anebo jsem se o další velký kus osvobodila … možná obojí …

A P.S. pro osobu XY – když Tě to poteší tak ešte cmuk a pusa ;-D