zaklínač koní

Pro někoho možno
otřepané téma,
mne však stejně,
jako prvně – chytá tréma

Když se zlobením přeháním
a chci Ti brnkat po nose,
tak jen něžně chytíš ruku,
pevným gestem řekneš „Dost!“
a já rázem stáhnu chvost.

Když slovně drzá jsem
a už je to přes příliš,
dáš mi pusu jemnou,
tak jak jen Ty to víš,
náhle ztichnu rozněžněná
a u Tebe hledám skrýš.

Když řvu jak tygr – namyšlená
a zas mě chytá paranoia,
tak řekneš větu, jen pár slov,
a je to vždy tak trefné,
až hřebínek mi klesne

V ty chvíle
mi hlavou bleskne,
že jsem ráda,
že jsem tvou,
( a náhle jsem
snad chvíli i poslušnou,)
protože potkala jsem
soucitného muže,
ale ne hlupáka

Ty nepotřebuješ
mě krotit silou
(a že těch krotitelů bylo dost)
protože máš kouzlo
svého srdce,
gest a slov

Jen málo kdo to umí,
být „zaklínačem koní“