„Já nejsem takový profík jako vy.“

„Já nejsem takový profík jako vy.“

To byla jedna z reakcí na pozvánku na sraz. Omlouvám se, že si tu větičku vypůjčím, ale inspirovala mě k této „úvaze“. Nevím ani, jestli to můžu nazvat úvaha, spíš takové zamyšlení ...

Včera jsem se totiž bavila s kolegou v práci. Kdo je vlastně profík v literatuře?
Dle jeho názoru je to v dnešní době spíš někdo, kdo se psaním uživí natolik, že již nemusí mít jiné zaměstnání. A tedy profíkem, se může stát i někdo, kdo nikdy nestudoval něco o literatuře a tak, nemusí umět nic stylistice a tak. Jen prostě napsal něco, co se stalo bestsellerem – co se dobře prodává.
Možno někdo nebudete souhlasit s názorem mého kolegy. A řeknete mi, že profík je někdo, kdo vystudoval literaturu nebo žurnalistiku a pod., přečetl stohy knih atd.

Pro mně je profík, někdo, kdo se vydáváním svých děl živí, ale taky něco přečetl, nebo když už, tak doplňuje dodatečně své vědomostní mezery v teorii literatury a navíc zůstal člověkem a dál píše protože ho to baví a ne proto, že by jinak nevyžil. Navíc nevyvyšuje se nad jinými, kteří píšou třeba opravdu jen pro radost.

Vrátím se k té větičce:
„Já nejsem takový profík jako vy.“
Zajímalo by mě, jaká je jaká je představa autora této větičky, kdo je dle něho profík.
Rozhodně já se profíkem necítím. Nicméně píší ráda a pokud vím, již bych nepřestala psát, kdyby Liter nebyl.

Apropo – jestli nejsi profík – o to víc si vítán na srazu Literu – na srazu amatérů, kteří rádi píší.

Protože, pokud vím, zejména Liter je o lidech, kteří rádi píšou – proto že je to baví, anebo protože se potřebují vypsat. Jasné, že i tady se najdou pisálkové a kritikové, co si myslí, že slízli všechno literární moudro, ale dlouhodobější členové rodiny zvané Liter, jsou již na to zvyklí a nováčci, ti mají dle mého názoru větší šanci než na jiných literárních serverech být zachyceni i po vnitrní stránce, protože Liter vnímám sekundárně i něco jako „laickou psychologickou poradnu“, způsob jak v dnešním světě najít někoho, kdo si vyslechne mé problémy a dle svého nejlepšího svědomí mi poradí, nebo mě odkáže na odborníka.

Zažila jsem několik srazů Literu – a vždy jsem si z nich odnášela mnoho krásných vzpomínek a dojmů. Pro mě to bylo vždy setkání s Lidmi – s kamarády, co se již vnitřně známe skrze naši tvorbu a teď k tomu jen doplním „obal“, nebo se setkám s někým koho z takových akcií znám. Zatím pro mě všechny srazy Literu dýchali člověčinou – vnímal jsem je něco jako setkání rozvětvené rodiny – navíc lidí, kterých pojí hobby, že si rádi kde tu něco napíší. Jasné, že se najdou i tací, co si myslí, že tím, že píšou, jsou něco extra – ale pro ty takové srazy moc nejsou … možná srazy jiných serverů. Na těch srazech, co jsem byla já, se i četlo i zpívalo i tancovalo, ale všechno bylo spíš takové spontánní, než připravené – a teď nám bude číst autor XY, a má na to 10minut, protože pak bude nevím co …

Přála bych si aby se ve stejným duchu nesl i letošní pražský dubnový sraz.
Kdo bude chtít číst, bude číst.
Jeden tip na víc, co kdyby jste každý, kdo budete chtít číst, četli krom sebe i jedno dílo/dílko vašeho oblíbeného autora? I vy co se stydíte si pro jistotu berte výtisk svých děl. Může se Vám stát, že najednou budete chtít číst.
Doufám, že bude prostor pro všechny. Doufám, že si taky „zabékáme“ a taky bych chtěla udělat tombolu jako minule. Dávám do organizace kus své energie, ale není to MŮJ sraz, ale VÁŠ a bude zejména takový, jaký si ho společně uděláme.

Taky doufám, že sraz bude i o radosti, že se jedná z výrazných „duší“ Literu uzdraví a ještě pár dní, měsíců nebo dokonce i let pobude tady s námi.

P.S. Já nejspíš číst nebudu, minule jsem zjistila, že mi to moc nejde. Mluvit do mikrofonu organizační věci – budiž, to můžu – ale číst samu sebe -vždyť já neumím ani mluvit pořádně česky, natož číst.

(7.3.2009)