Tatííí

Když jsem tam v bolesti,
tak známé a přec i cizí,
chtě-i-nechtě mohla prožívat
(i s vděčnosti, že jsi mě právě
v této roli do konstelace vybrala)
a slyšela jsem samu sebe
tak zoufale naříkat
„Tati, potřebuji Tě! Tááátííí! Oci! Ocko! Ooociii!
Prosím. Prosíííím! Ocko prosím!“

Taky slyšela jsem samu sebe
se v duchu boha ptát:
„Jak si to mohl dopustit!? Jak?“
A hned jsem si musela
odpověď sama sobě dát,
„To ne Bůh, to My lidi,
děláme omyly a chyby,
by jsme se skrze bolest naučili,
co znamená mít doopravdy rád,
jak procítit vděčnost,
i jaký máme po lásce
i odpuštění hlad.“