Samaritáni – seznámení

III.

5/9/2124
Mám trochu trému. Za chvíli začne jednání se Samaritány o vzájemných požadavcích. Je pro mě čest, že jsem byl předevčírem vybrán jako sociolog a poradce ministra školství do týmu, který se má se Samaritány sejít. Vlastně ani nevím, jak jsem si to zasloužil. Celé jednání bylo vedeno z bezpečnostních důvodů přes Geonet. Sice jsme Samaritánům důvěřovali, ale nikdo nestál o přenos infekcí. Zde je záznam z našeho jednání. Kal Rios promluvil první.

„Děkujeme vám za vaši pohostinnost a vaši nabídku vylodit se na ostrově, který jste velmi zdvořile přejmenovali na Sammering. S díky ji přijímáme.“
Slova se ujal Luis Polanski.
„Prosím, budeme rádi, když se na ostrově budete cítit jako doma. Omlouvám se za toto nezbytné opatření, které je v zájmu ochrany naší planety.“
„Samozřejmě, že to chápeme“ opáčil Kal Rios. „Nechtěli bychom se stát příčinou neštěstí. Žijeme už dlouho v antiseptickém prostředí a jedná se i o naši imunitu. Budeme muset prozkoumat život na Zemi, a to i z hlediska mikrobiologického. Medicínu máme sice opravdu vyspělou, ale naše reakce na některé nemoci s rychlým průběhem by mohly být pomalé. Musíme se také připravit.“
„Prosím, řekněte nám, co můžeme udělat pro zpříjemnění vašeho pobytu na Sammeringu?“ otázal se ministr.
„Rádi bychom se pustili do práce a ostrov zabydleli. Mohli byste nám dodat vzorky fauny a flóry okolních ostrovů? Také bychom rádi dostali přiděleno ochranné pásmo v moři v rozsahu 10 km od břehů, abychom mohli provádět výzkumy života v moři. Také se musím zeptat, zda máme na ostrově povoleno něco měnit, například tam stavět.“
„Nevidím v tom problém, do tří dnů vám dopravíme několik tisíc vzorků rostlin a živočichů. Kdybyste potřebovali další, stačí říct. Co se týče vašich dalších aktivit, ostrov je zcela opuštěný a bez života. Nevidím důvod, proč ne.“
„Jste moc laskav pane ministře. A teď bychom rádi zahájili odbornou debatu ve skupinkách. Každý z nás si už vybral někoho z vašeho týmu, kterému by rád položil několik otázek. Rádi vám také odpovíme na vaše, pokud to bude možné.“

Mojí spolubesednicí se stala Ani Mimah.
„Dobrý den, Johne.“
„Dobrý den Ani. Těší mě, že mohu vést dialog právě s vámi.“
Vůbec jsem nepřeháněl. Od okamžiku, kdy jsem ji uviděl na geonetu, jsem na ni nemohl zapomenout. Tušil jsem, že podobný pocit mají asi milióny mužů na naší planetě.
„Johne, ráda bych se zeptala na výchovu vašich dětí v rodinách. U nás bylo kdysi něco podobného, ale je to už pár tisíc let a nemáme o tom podrobnou informaci.“
Ani, výchova dětí v rámci rodiny je u nás osvědčený způsob po tisíce let. Snad v době primitivní fáze vývoje lidstva, kdy jsme žili v kmenových klanech se o děti starali všichni, ale jako většina živočichů na této planetě, jsou ženy instinktivně silně připoutány k dětem. Souvisí to tedy s našimi atavistickými pudy – máme to v sobě zakódováno. Pravdou je, že na přelomu 20. a 21. století zažily rodinné vztahy silnou krizi. V té době byly ještě dospělí členové rodin silně zatíženi existenčními problémy a zvládali výchovu a povinnosti v práci za cenu velkého vypětí, a ne příliš dobře, protože neměli dost času na to, aby se svým dětem věnovali. Rodina byla v té době tradiční záležitostí a v té době proběhla jakási katarze rodinných vztahů.“
„Tohle mě právě zajímá. Zjistila jsem z dostupných pramenů, že rodiče tráví s dětmi o dost méně času, než prarodiče. Jaký je vztah dětí k prarodičům?“
„Ano, v době krize žila většina rodin dost izolovaně. Jak od vrstevníků, tak i od prarodičů. Prarodiče žili v odděleném bytě, často byla jejich materiální situace potom, co přestali pracovat mnohem horší, než u jejich dětí. Se svými vnuky se stýkali ve většině rodin jen sporadicky a dost tím trpěli. Mnozí z nich žili dost osamělým životem. Měli tendenci zůstat co nejdéle v zaměstnání, ale díky ubývajícím silám byli i odtud vytlačováni. Lidé si ale postupně uvědomili, že velmi mnoho potíží vyvolává zanedbání výchovy dětí a nedostatek účasti přetížených rodičů v jejich životě. A tak začali zvát do svých životů nejen prarodiče, ale i starší lidi ze svého okolí, kteří žili příliš daleko od svých rodin, nebo o ně přišli.“
„A proč to nešlo už dříve? Vždyť taková spolupráce musela být velmi výhodná pro obě strany?“
„Je to komplikované. Příčin je jistě více. Vzájemná nedůvěra, přehnaný protekcionismus prarodičů, kteří svým dětem mluvili do života víc, než je zdrávo, finanční problémy .. Rozhodl fakt, že tento způsob života velmi pomáhal dětem. Děti z takových rodinných společenství byly klidnější, vyrovnané, velmi dobře a rychle se učily a navíc skvěle zapadaly mezi ostatní. Pro děti zdravotně postižené to bylo pravým požehnáním. Také pozdní odchod do důchodu sehrál svou roli. Když lidé odcházeli do důchodu v 65 letech, rodila se pomalu generace jejich pravnuků. Nezůstávalo jim už mnoho sil, často byli nemocní a nervově zcela vyčerpaní. Už nebyli schopni zvládnout péči o malé děti a jejich výchovu. Dnes je to jiné. Všichni jsme fyzicky mnohem zdravější. Děti se rodí ve většině případů, když je jejich rodičům po pětadvacítce. Ti pak jsou mnohem zkušenější než byli rodiče kdysi. Děti se rodily dvacetiletým rodičům. Dnes tento věk považujeme stále ještě za adolescentní. Také matky, na kterých hodně závisí prenatální vývoj, jsou mezi 25 – 30 lety v nejlepším věku. Člověk ve skutečnosti mentálně dospívá až kolem 25 let. V té době však stále ještě nemá dost zkušeností, aby se zhostil úspěšně role rodiče. Dnes mají prarodiče možnost odejít ze zaměstnání ve věku padesáti let a dostat důchod ve výši mzdy, pokud prokáží, že pomáhají svým dětem v péči o vnuky.“ Zjistili jsme, že je to velmi výhodné z dlouhodobého hlediska. Děti nevyrůstají v rodině osamoceny, protože tři děti jsou běžným standardem. Musím přiznat, že větší počet není povolen vzhledem k ubývajícím zdrojům naší planety. I tak dosahuje počet obyvatel Země asi 20 miliard lidí. Naše technologie zatím není na té úrovni, abychom mohli zabydlet Lunu, nebo Mars, i když takové projekty skutečně existují.“
„Tohle je možná jedna z oblastí, ve které vám můžeme pomoci. Závidím vám váš silný vztah k dětem a že jste si udrželi rodinnou strukturu, založenou na bližších vztazích. Na Sammeringu jsme o tohle už dávno přišli a ukázalo se, že je to škoda.“

Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Tato nádherná žena se upřímně zajímala o naše mezilidské vztahy a podmínky vývoje našich dětí. Z jejího jednání jsem necítil sebemenší nadřazenost. Fascinovaly mě její temně černé vědoucí a laskavé oči, plná ústa a nádherně atletická postava, která ovšem nijak nepopírala ženu v ní. Oproti sammeringským můžům, kteří měli výšku okolo dvěstě desíti centimetrů byla poměrně drobná, vysoká něco přes 180 cm. Cítil jsem se podmaněn jejím kouzlem. V životě jsem nikoho podobného nepotkal. Škoda, že není pozemšťanka.Velmi rád bych se s ní seznámil blíže.

„A jak tedy žijete u vás, pokud rodinné vztahy jsou přežité?“
„U nás považujeme děti za bohatsví všech a chceme, aby měly co největší možnosti rozvoje, což podle našich pedagogů tyto možnosti omezuje. Děti žijí a jsou vychovávány v širších společenstvích. Už několik set let se nevyvíjejí klasickou cestou. Jejich vývoj probíhá v dokonalých simulátorech nitroděložního těhotenství a jsou nejen počaty, ale vyvíjejí se od malička ve zkumavce. Rodičovství je anonymní a každé dítě má několik rodičů, přičem otázka biologického původu se neřeší. Ženy jsou tak zbaveny potížích spojených s těhotenstvím a porodních bolestí. Také není problémem regulovat počet obyvatel Sammeringu na rozumné úrovni.“
„Nejsou sammeringské ženy deprivovány z toho, že nikdy nenosily dítě?“
„Tohle je plně otázkou hormonálních změn při těhotenství a porodu. Tento proces máme zcela pod kontrolou a dokážeme jej pro ženu, která se chce stát rodičkou dokonale nasimulovat.
„A co sexuální vztahy, ty simulujete také?“
Ano, ale ne vždy. Záleží na formě. Velmi ráda bych se také senámila s tím, jak to probíhá u vás