Zamyšlení se nad nevěrou

„Pro lásku lidé netrpí. Trpí pro pocit vlastnictví, který je opakem lásky.“
Malý princ, Exupéry

Co je vlastně nevěra?
Jestli máte na mysli obecně užívaný pojem, že „nevěra je když se někdo vyspí (ať už to byl jenom chtíč, nebo hezké milování) s někým jiným, než s oficiálním partnerem – co pak tohle není taky jen jiná forma lásky?
Taková nevěra, pokud ji dotyčný ještě pořád vnímá jako nevěru, ve skutečnosti raní spíše nejvíc ego.
(Tím ale nechci zlehčovat fakt, že zraněné ego bolí … a žel bolí fest)

Nebo je nevěra nedůvěra?

Pak je nevěrou spíše vědomí, že když mi bylo krásně s někým jiným, tak to nemůžu sdílet s tím, kdo mi je vlastně opravdu nejbližší, protože to (ještě) neunese?

Nejsem bez chyb, sama mám sklony k žárlení (a nejen k tomu).

Jenže, co jiného je žárlení, než přivlastňování si někoho, nebo něčeho, co stejně nikdy nelze mít nebo vlastnit?
Co je možné jen s někým v dané chvíli zažít.

Ano, byla bych ráda, kdyby ten „můj“ byl věrný, ale ne proto, že musí, ale proto, že chce. (A chtěla bych oplatit stejně.)
Ale to, že někdo chce být věrný – ho ještě nedělá imunním vůči omylům a přešlapům – ale pořád si myslím, že nejhorší je, když nemůže, nebo má strach se s tím s důvěrou svěřit tomu svému „pravému“ nebo té své „pravé“.

Dle mého názoru mnohé vztahy pak dojedou na to, že se něco vytratí – protože časem „nezaujatý“ kamarád ví víc o krásných, ale i jiných zážitcích a pocitech, než můj partner.
Nevím jak Vám, ale mne se nelíbí představa partnerství, kde chybí důvěra a sdílení.

Je tady mnoho vztahů, kde jim to tak i vyhovuje – jejich rodiče, lidi kolem – všichni jim od dětství tvrdí, že to tak musí být ...
Mnohdy zůstávají ve vztahu dál, protože mají strach – strach ze samoty; strach, že neuživí sebe resp. děti; strach, převzít zodpovědnost za svůj život apod.

A pak jsou tady vztahy – dle mého názoru – něco jako perly – kde je to jinak.

Myslím si, že pokud oba chtějí – i takové „běžné stereotypní“ vztahy se můžou změnit na perly.