děvče, nepředbíhej

Konečně je klidněji
buším do počítače,
když tu
pod pokličku stlačená radost
uvolní bublinku
– vzpomínku na minulé –
nebo sen o příštím
až v přítomnosti zalapám po dechu
a ze rtů letí tiché „ ~~~!“
(ještě že, ti co tady zbyly,
jsou ponoření do svých světů
jenž tvoří sluchadla a počítač)

Pokličku zpátky zavírám,
„Koukej to tady děvče dodělat!“
„Vytrvej a nespěchej …
nepředbíhej prosím děj
… tolik ne …
Můžeš hádat,
jestli mi to funguje “