Samaritáni – Tak tohle je láska?

XXIII.

John se slastně protáhl. Tichomořské slunce se už před drahnou chvílí vplížilo všemi okny do jeho ložnice a hlásilo se o svá práva. Takhle nějak to vypadá, když člověk zažívá dokonalé štěstí, pomyslel si. Malátný mozek nechtěl opustit slastný stav, kdy ještě na těle cítil dotyky kůže Ani a stále ještě cítil její vůni, ačkoli se to vše odehrálo ve vedlejší ložnici pro hosty. Kolik může být hodin? – Půl desáté! Jindy by vyskočil a šel rychle do koupelny s provinilým pocitem, že tak dlouho spal, ale teď věděl, že úplně všechno zapadá do sebe, dokonce i ten spánek měl svůj důležitý smysl. Zaslechl zvuk tekoucí vody ve sprše. Aha, Ani je už vzhůru. Rychle vstal, a tak jak byl, nahý šel do koupelny. Sprcha byla dostatečně velká, ale přesto zaváhal.
„Ani?“
„Dobré ráno Johne,“ ozval se ze sprchy.
„Dobré ráno Ani. Mohu dál?“ zeptal se trochu nejistě.
„Proč ne? Jen pojď:“ ozvala se trošku udivená odpověď. Samaritánům nahota nijak nevadila.
Dotkl se senzoru a dveře do sprchy se otevřely. Vstoupil dovnitř a zatajil dech. Nahá Ani pod proudy vody ve slunčních paprscích pronikajících do sprchy průhleným půlkulatým střešním poklopem byla nádherná. Po příletu Samaritáni neměli vlasy, protože při letu kosmem v hibernaci byly z nějakého důvodu na překážku. Teď byla Ani oblečena jen v hustém závoji mírně zvlněných dlouhých vlasů bronzové barvy. Štíhlé pružné tělo, které přes pevné svaly a širší ramena nijak nezapíralo svou ženskost podtrhovalo její vzhled Artemis, bohyně lovu, která se koupe v divokém horském vodopádu. Chyběla jen orchidej ve vlasech.
„Jsi nádherná,“ vydechl.“Mohu se přidat?“
„Pojď dál Johne,“ upřeně se mu dívala do očí. Opětoval ten pohled. Její velké zelené kočičí oči ho fascinovaly.
Ani nemuseli umět číst aby oba věděli, že po včerejší noci patří už jeno jeden druhému. Oba se vzájemně nakazili jednou z nejstarších nemocí a nejmocnějším opiátem v historii lidstva. Byli nemocní láskou. Nevyléčitelně.
Přistoupil k ní a něžně ji uchopil za konečky prstů. Cítil, jak se lehounce zachvěla. Jakoby z jejích prstů na něj přecházela vzpomínka na pohádkovou noc, která je spojila dohromady v jednu osobnost, která přesahovala nejen jejich existence, přesahovala vesmír a dávala smysl všemu, co doposud zažili, celému jejich životu. Všechno ostatní, celý svět i vesmír¨se změnilo v nádhernou zpívající růži, která je svou vůní provázela do ráje.
Beze slova ji jemně objal a přitáhl k sobě. Než vstoupil do sprchy, nebyl si jist, jak bude Ani reagovat po probuzení, zda nebude rozmrzelá, nebo znechucená sama sebou i jím. Teď už věděl. Jsou tady jen jeden pro druhého a nikdo z nich nemá o tom žádné pochybnosti, ačkoli to nebylo nahlas vysloveno. Slova nebyla zapotřebí.
jen tiše stáli v objetí a hladili se navzájem pod příjemně chladivou vodou padající na ně ze sprchy.
„Pojď, půjdeme se nasnídat,“ řekla nakonec tiše a podívala se mu do očí. Jen se usmál a přikývl.
„Mám hrozný hlad“ pronesla zvonivým hlasem plným ranního štěstí a chuti k životu, jaký míváme po takových vzácných kouzelných nocích.
„Dal bych si pečivo s máslem, malinovým džemem, a k tomu dobrou kávu!“ prohlásil rezolutně John, který právě objevil, co mu ještě schází ke štěstí. Jack, který stál poblíž a s rukama plnýma nádherných froté osušek se jen zeptal: „A co by sis dala ty Ani?“ Dala bych si obilné vločky s mlékem a k tomu také ten džem,“ odpověděla. „K zapití prosím Cejlonský čaj.“
„Johne ..“ pronesla při snídání s vážnou tváří.
„Stalo se něco?“ zvážněl John.
„Dnes odpoledne odlétám s Darem a Natan do Širázu. Vzpomínáš si na toho mladíka v Petrohradu? Kdyby se nesnažil dostat se k nám a jednoduše to odpálil, už bychom tu nebyli a s námi by zemřelo nejméně pět tisíc lidí. Nechtěl nic říct, jen stále něco mumlal a tak jsme jej museli uspat a připojit do virtuální reality.Vynucené čtení informací ve virtuálu je vyjímečná metoda, je tu více než padesátiprocentní pravděpodobnost, že se vyslýchaný pomate, nebo ho to zabije. Ale v případě teroristů nebezpečných pro tisíce lidí je přípustné jeho použití.“
„A dozvěděli jste se něco?“
„Ano, poslal jej nějaký Damis. Je to vůdce jakési náboženské komunity, která působí v Širázu a je z vlastní vůle zcela oddělena od zbytku světa. Víme však, že Damis, ačkoli se bojí připojit do virtuální reality samanet sleduje. Velmi se nás bojí a ostatním přístup k samanetu nedovolil.“
„Opravdu něco takového ještě existuje? Myslel jsem, že takové ujeté sekty skončily už před padesáti lety. Máme tu několik velkých náboženských organizací, které bývaly v minulosti velmi mocné. Jenže jejich vliv se velmi snížil po vašem spuštění virtuální reality. Většina věřících totiž nebyla až tak moc horlivá ve víře a našli si svého Boha a ráj na samanetu. Ale to asi víš.“
„Ano, zajímala jsem se o hlavní pozemská náboženství. Také je pravdou, že z těch, kteří se k samanetu nechtějí připojit je 70% věřících, kteří mají pocit, že takový únik jim jejich Bůh nedovoluje.“
„Co s tím chcete dělat?“
„Prozatím jsme museli přijmout v zájmu ostatních přísnou separaci Širázu od okolního světa. Nikdo nesmí dovnitř, ani ven. Dovedeš si představit, co by se stalo, kdyby zničili alespoň dvě ze tří samanetových centrál? Záleží na nich miliardy životů lidí připojených k nim. Začali jsem už budovat tři další, aby při jejich zničení mohly okamžitě přebrat řízení samanetu. Ale nemůžeme tu blokádu prodlužovat do nekonečna.“
„Zjitili jsme, že Jejich společenství je stejně na pokraji úpadku. Nejsou už schopni uspokojivě naplňovat ani základní lidské potřeby. Mají nedostatek kvalitní vody, potravin, velmi špatnou hygienu a jsou chatrně oblečeni. mají sice z bývalých městských rezervoárů dostatek nafty, ale jejich stará vozidla z minulého století jsou už povětšinou nefunkční a tak nejsou schopni ani uspokojivě rozvážet jídlo a vodu. O zdravotnictví ani nemluvím. Musíme tam jet.“
„Myslíš, že s vámi budou jednat?“
„Doufáme, že ano. Chceme jim jen nabídnout potraviny, vodu a lékařskou pomoc. Nemůžeme se dívat na to, jak tam děti umírají na banální nemoci způsobené dehydratací a podvýživou.“
„A tohle bude stačit?“
„Pro začátek snad ano. Také jim věnujeme tři sta vznášedel s androidními řidiči, kteří se postarají o distribuci. Ale budou pod naší kontrolou rozvážet naši pomoc na určená místa, kde se bude vydávat. Musíme zabránit zneužití zásilek a také jim nemůžeme dovolit, aby použili vznášedla například pro dovoz zbraní. Podle našich zjištění téměř žádné zbraně nemají, ale nemáme tušení, kolik jim zbylo té výbušniny, co měl sebou Azíz. Snad se nám je podaří postupně získat a přesvědčit je, že jim nehrozí nebezpečí.“
„Nebude to nebezpečné? Nemohu jet dnes s tebou. Slíbil jsem Daru Nielsovi, že se zůčastním zprovoznění jednoho z oněch samanetových center. Taky mi slíbil vysvětlit, jak se díváte na to, že téměř všichni lidé jsou v Komorách Snů. Nepovažuji to za správné, ale věřím ve vaše nejlepší úmysly.“
„Dar ti o tom jistě řekne víc. Jsi teď více než jeden z nás.“ Na důkaz svých slov vstala, přisedla k němu na pohovku a dala mu dlouhý, vášnivý polibek na rty. Chtěla se po chvíli odtáhnout, ale nechtěl ji pustit.“
„Vždyť mě udusíš, se smíchem jej odstrčila. Budeš mi chybět.“ protáhla krásnou tvář zklamáním.
„Přiletím za tebou pozítří. Slibuji. A teď pojď ke mně objal ji. Mám ti toho do tvého odjezdu hodně co říct ..