Samaritáni – Průšvihář

XXV.

Asi bych se vám měl nejdříve představit, než vám začnu vyprávět ten příběh. Jmenuji se Ben Baker a příští rok mi bude šedesát pět let. Povoláním jsem průšvihář. Místo, kde se nacházím postihne dříve nebo později nějaký průšvih. Je to zvláštní dar, který ovšem do této doby zůstává stále nedoceněn. Takových, jako já, moc není, asi jsme neobstáli v konkurenčním boji v rámci přirozeného výběru.
Táhne se to se mnou už od dětství. Zatímco moje vrstevníky bavil nade vše fotbal, mně připadal dost nudný. Občas jsem ho sice také hrál, ale asi jsem neprojevil dost nasazení, protože žádný z kapitánů při výběru hráčů na mě nenaléhal, abych šel zrovna do jeho týmu.
Za to mě bavily knížky a dařilo se mi vcelku úspěšně vymýšlet pro ostatní nejrůznější bojovky. Když si při nich nějaký nešika nabil nos, nebo případně nějaký výlupek naopak něco provedl, nakonec nějak vždy prasklo, že jsem tu ptákovinu zorganizoval já a maminky pak doma důrazně doporučovaly svým dětem, aby se mnou nekamarádily.
Ve škole to oceňovali tu napomenutím, tu důtkou ředitele. Doma následovala facka a promluva do duše. Co ale tátu opravdu nadzvedlo, byla trojka s chování v páté třídě, když mě starý Harry chytil při našem výlovu jeho zahradního rybníčku. Že se se mnou nemazlil, to by tak nevadilo, jako to, že ten starý pytlák se vydal bonzovat na mě do školy.
Když táta uviděl vysvědčení, myslel jsem, že to s ním praští, jak zbrunátněl. Pak vyběhl ven a za chvíli byl zpátky s mým laminátovým prutem. Nechtějte vědět, co takový prut dokáže, když se přilepí na sedací partie, které mimochodem za nic nemohly. Asi po šesté ráně se na něj máma pověsila a nechal toho.
Nicméně ještě týden jsem nosil v tašce do školy malý polštářek, abych si mohl sednout. Tracy Smithová, která byla tenkrát ženou mých snů mi řekla, že by ty jelita ráda viděla. Dali jsme si spicha v lesíku za školou. Měl jsem vždy obchodní talent, takže jsem jí slíbil ukázku těch jelit, pokud mi ukáže svá ňadra. Po chvíli váhání zdvihla tričko a já poprvé v životě viděl nahou ženu – pokud nepočítám ségru. Navrhl jsem jí, že pokud mi dovolí na ně sáhnout, může si ohmatat má jelita na zadku. Po chvíli byl obchod úspěšně realizován k oboustranné spokojenosti. Od té doby nás spojovalo tajemství a byli z nás nejlepší kamarádi.
Na střední to bylo poněkud horší. Přistihli nás s Georgem a Petem, když jsme zkoušeli kouřit trávu, kterou jsem předtím sehnal. Ti dva měli u sebe každý jen toho jednoho jointa, co jsem jim dal, aby se mnou sdíleli cestu do neznáma. Já měl ale navíc u sebe dva další. Šerif nás nechal prohledat a samozřejmě se u mě našly. Tak skončila má cesta za vzděláním. Přineslo mi to vyloučení ze školy.
Dal jsem se najmout na stavbu zásobníků ropy. Vlastně se jednalo spíše o budovy pro lidi, kteří měli na starosti jejich hlídání a údržbu, protože zásobníky byly jen obrovské hrnce ze železa. Tam jsem se seznámil se starým Hansem, který ovládal stavitelskou profesi naprosto dokonale, i když neměl na to žádný papír. Nechodil totiž nikdy do školy. Vyprávěl mi, jak žil s rodiči na samotě v rumunských Karpatech. Uměl fantasticky vyprávět o svých zážitcích v přírodě.
Naopak inženýr Polanski, který stavbu vedl byl asi blb od přírody. Trpěl nutkavým pocitem, že jeho práce na stavbě podobného kurníku je těžkou urážkou jeho génia, ale velmi brzy vyšlo najevo, že byl investorem spíše velmi přeceněn. Kdyby nebylo Hanse, který mu při těch největších pitomostech pokládal taktní usměrňující dotazy, asi bychom měli práci zajištěnu na velmi dlouho. I tak bylo prostojů, kdy mě Hans zásoboval svými historkami více než dost. Blbce je snad možné někdy usměrnit, ale odporovat se jim nemá.
Asi tak v půlce stavby jsem se trochu rozkoukal. Doslechl jsem se, že na pobřeží Baltského moře je teď neuvěřitelný nedostatek stavařů. Díky globálnímu oteplování se bylo stále více zřejmé, že se středomoří za pár let změní ve skalnatou poušť a pozornost evropských turistů obrátila svou pozornost k Baltu. Tam teď vyrůstaly hotely, penzióny a domky pro střední třídu. Ten pravý boom ještě nezačal, ale dal se očekávat s naprostou jistotou.
Přesvědčil jsem Hanse, aby šel se mnou do podnikání. Bránil se dlouho a chrabře, hlavně měl panickou hrůzu z účetnictví a papírování. Tak dlouho jsem do něj v hospodě hučel, až to vzdal a přikývl. Prostě jsem ho ukecal s tím, že bude dělat jen stavební práci a ostatní ať nechá na mně. Vyběhal jsem si proto licenci na stavební práce a obchod s nemovitostmi. Stálo mě to všechny prachy, co jsem ušetřil na stavbě zásobníků.
Začali jsme tím, že jsme na hypotéku se smrtícím úrokem koupili opuštěnou vilu starou více než sto padesát let. Prý byla stavěna pro nějaké poválečné prominenty v padesátých letech dvacátého století. Bylo to nedaleko přístavu Stahlbrode a vybrali jsme si to pro velký pozemek, který k té ruině patřil. Pak začal závod o čas. Věděli jsme, že pokud hypotéku nesplatíme do roka, zničí nás to a všechno připadne bance. Že bychom to vše zvládli vlastním úsilím, to bylo vyloučeno. Proto jsem začal ihned shánět lidi. Podle Hanse bylo potřeba šest lidí, aby za půl roku zvládli nezbytné stavební práce, včetně základní infrastruktury. A to bylo všechno, co jsme pro začátek potřebovali. V další fázi jsme chtěli sehnat kupce a dodělat vše podle jeho představ. Na Hansův požadavek jsem hodil na net inzerci, že sháníme lidi na stavbu s tím, že potřebujeme tři lidi s minimálně patnáctiletou praxí a tři pomocníky. Nabídl jsem s krvácejícím srdcem dvojnásobek platu, který byl v této lokalitě zvykem.
Do týdne jsme je měli. Dostavilo se okolo sedmdesáti uchazečů a Hans si každého trochu proklepl. Že vybral skutečně dobře se ukázalo záhy. Všichni znali na stavbě své místo a parta pracovala jako dobře namazaný stroj. Také jsem ocenil jeho doporučení nešetřit na jejich platu. Ačkoli měli už tak slušný plat, slíbil jsem jim tříměsíční plat navíc, pokud odevzdají práci v požadované kvalitě do tří měsíců. Dřeli jako barevní a stihli to nakonec za tři a půl měsíce. Dostali dvouměsíční plat navíc a v dobrém jsme se rozešli. Už jsem v té době měl několik zájemců, a tak jsem začali jednat o konkrétních nabídkách. Nakonec zvítězil řecký hoteliér, který se předvídavě začal na Baltu rozhlížet. Sice nechtěl, abychom se ujali konečných úprav, ale nabídnutá cena slibovala splacení hypotéky a třicetiprocentní zisk, což byla bomba. Druhý den po tom, co jsme podepsali smlouvu měli jsme naše USW-éčka na účtu. Udělali jsme si s Hansem malou oslavu, ze které bylo nezbytné se další den vyspat. Ale třetí den ráno, s hlavou ještě plnou permoníků jsem šel dojednat splacení hypotéky a vyřídit novou půjčku – do jiné banky, která měla méně zlodějský úrok.
Co vám mám povídat? V dalších třech měsících jsme už renovovali dva objekty najednou a uvažovali o stavbě vlastního hotýlku. To se podařilo do roka a nechutně jsme s Hansem zbohatli. Ale i ve finančních otázkách jsme si s Hansem rozuměli. Po dostavění a odprodeji našeho hotýlku mi jednoduše sdělil, že už toho má plné zuby. Co je to za život, když jsme skoro neměli čas zajít na pivo? Dlouho jsem nad tím nepřemýšlel a navrhl mu, že bychom si mohli dát třeba měsíc dovolené. Hans mi nato jen tak řekl, že končí. Nikdy jsem se s ním nehádal, ale teď jsem se nadechl, že s tím začnu. Jenže Hans mi na to řekl, že pokud chci, můžu se tu s tím párat sám, ale on jede do Norska na ryby.
Nechtělo se mi s Hansem loučit. Přemýšlel jsem o tom celou noc. Nad ránem jsem došel k rozhodnutí. K čertu s podnikáním!
Prodali jsme hotýlek a s kontem uspokojivě naditým jsme odjeli na ostrůvek Soroya, kde jsme si koupili pěknou chatu v klidném místě. Místní nám tvrdili, že se tu dají chytit matečné tresky až půldruhého metru dlouhé a rozhodně nekecali. Kromě nich se dali chytit mníci, halibuti a makrely. V sezóně byly lesy plné hub. Měl jsem pocit, že tohle je absolutně nepřekonatelný ráj.