Samaritáni – Odsouzenec

XXVI.

Ve dvacátém čtvrtém jsme se doslechli o Sámoších. Hans měl jakousi předtuchu, že to nedopadne dobře, ale já jim nevěnoval pozornost. Hlavně, že to není přepadení. A co nám tak asi mohli dát, nebo vzít? Peněz máme na dva životy, sedíme si tu na chatě jako v ráji a jen tak si rybaříme. Jenže, jako obvykle, jsem to nedomyslel.
Ve dvacátém osmém měli ti otrapové skoupeny všechny pozemky v okolí naší chaty. Nějak se jim tady, parchantům, zalíbilo a začali tady stavět ty svoje hnusy, co jim říkali lidi samatoria. A bylo po klidu ve fjordu se vozilo neustále stovky blbounů na těch jejich vznášedlech a všechny ryby odplavaly někam jinam. Došlo mi, že máme po žížalkách.
Sámoši nám nabídli za chatu s pozemkem neskutečnou cenu, asi třikrát tolik, než byla kdysi ta kupní. Usoudili jsme s Hansem, že to vezmeme a přestěhujeme se na nějaké jiné místo. Vybrali jsme si Austrálii. Tam nás snad Sámoši nechají na pokoji. Kromě rybolovu se tam dalo ledacos ulovit i na souši, ale o to nám nešlo, prostě nás to tam táhlo. Chtěli jsme to tam poznat. Jenže za dva roky byli Sámoši i tady. To se musejí cpát opravdu všude? Už jsme opravdu nevěděli co dál.
Hans už měl na stěhování někam do pralesa svůj věk, takže to nepřicházelo v úvahu. A já měl ještě jeden důvod. Seznámil jsem se tady s Joan a ačkoli jsme to táhli spolu trochu neuspořádaně a hodně neformálně, tentokrát jsem neměl ještě chuť vzít roha. Joan byla ženská podle mých představ. Štíhlá plná energie a nikdy nezkazila žádnou legraci. Měla něco přes třicet a lehkomyslnou divokou povahu dobrodruha.
Naše milování stálo vždy za to. Nechci zacházet do podrobností, jen řeknu, že lehčí dřevěné domky tropického pásma nevynikaly příliš dobrou izolací a kolemjdoucí si museli myslet, že někdo páchá vevnitř rituální vraždu. Dodnes se divím, že na nás zavolali policii jen dvakrát. Vlastně – možná i vícekrát, ale na místní stanici už věděli která bije, zvláště když jsme se setkávali jen každý lichý čtvrtek, takže hlášky už mohli očekávat podle kalendáře.
Sámoši mě štvali, protože jsme k nim museli začít chodit pro pečivo a zeleninu do těch jejich blbejch samatorií. Někdy začátkem třicátých let totiž naše peníze ztratily cenu. Nikdo už nepekl chleba, nikdo nepěstoval zeleninu. Všechno dávali zdarma v samatoriích. I když jsme nachytali dost ryb, museli jsme jíst i něco jiného.
Ve třicátém šestém se všechno otočilo. Skoro všichni už byli naložení v Komorách snů a pobřeží se náhle vylidnilo. Ve městě zbylo slabých deset tisíc lidí. Perfektně jsme si s Hansem užívali rybolovu v tichých zátokách. Joan začala něco o tom, že se přistěhuje, ale když viděla, že nejsem nadšen, upustila od toho. Namísto toho začala chodit na samanet. Nechtěla tam ale zůstat, protože bydlela v komunitě jakési sekty ochránců přírody. Nějak jim nedocházelo, že samanet už nějakou dobu chrání přírodu za ně, protože lidí zbylo mimo něj tak pět procent. Jednou jsem se ve čtvrtek opozdil asi o hodinku na rybách a když jsem přicházel k „našemu“ bungalovu natěšený na to, jak si to s Joan rozdáme, vidím najednou kolem nějaký shluk lidí. Vmísil jsem se mezi ně a zeptal se jednoho ze starousedlíků, co se vlastně stalo. Ten chlap najednou příšerně zbledl, odstoupil ode mě dva kroky, jako bych byl nějaký jedovatý chřestýš, ukázal na mě rukou a zařval:
„Je tady! Lidi, je tady!“
Dva chlapi mě dost neuctivě popadli a přivedli před šerifa.
„To je on! On to udělal!“
„Může mi někdo říct, co se tady děje? Kde je Joan?“ zvýšil jsem hlas.
„Hajzle, ty jsi ji utýral! Nejméně dvacet lidí tady dosvědčí, co jste tu každý čtvrtek dělali!“ vztekle mě praštil. Zvedl jsem se a vrhl na něj s úmyslem zaplatit mu podobnou měnou, když prachy už zrušili. Ale dva jeho pomocníci mě pevně drželi.
„Půjdeš před soud!“
A tak se i stalo. Soud se skládal ze Sámošských androidů, kteří jsou prý nestranní. Pak se tedy nemám čeho bát. Jenže na rybách mě nikdo neviděl a jen Hans věděl, že jsem se opozdil. Spoléhal jsem na jeho výpověď. Po Hansovi jakoby se slehla zem. Po dvou týdnech prohlásili Hanse za nezvěstného a mě odsoudili k doživotnímu pobytu na Lunaparku. Na nic nečekali a odvezli mě do Vancouveru, odkud měla odlétat druhý den loď na Měsíc..