Samaritáni – Neumím to vysvětlit, ale tak to chci.

XXVIII.

V pětačtyřicátém Sámoši zjistili, že jsem s vraždou Joan nemám nic společného. Skutečným vrahem byl jeden z členů té její komunity, co si na ni brousil zuby. Po pěti letech to udělal znova, ale tentokrát byl přistižen její spolubydlící a ta ztropila děsný povyk. Lidi ho málem zlynčovali. Přišel přitom skoro o rozum a když ho Sámoši připojili na léčení k samanetu, vyklopil všechno jako na detektoru pravdy. Ukázalo se, že těch vražd měl na krku mnohem víc. Měl kliku, že jsem ho neznal. Jinak bych z něj tady osobně vymlátil duši. Na Lunaparku se dalo vydržet, vlastně mě to uchránilo před vzpomínky na Joan, které pálily jako čert.
Naložili mě do první lodi a jejich android byl snad naprogramovaný na omluvy obětím justičních omylů. Neustále do mě hučel ty naučené omluvy a ptal se, co bych si přál jako kompenzaci. Napřed jsem mu vztekle odpovídal, že mu seru na ty jejich kompenzace a ať mi dá pokoj. Ale když nepřestal, napadlo mě to. Řek jsem mu, že mi mají najít místo podobné onomu Norskému fjordu, postavit tam jeden ten jeji šestiúhelný domek a věnovat veškerou půdu v okolí 30 km. Když se mě k mému překvapení zeptal, zda ještě něco, tak jsem mu drze přidal podmínku, že ten kus půdy s lesem u moře nesmí být nikým obydlen a oni ať se postarají, abych nebyl nikým obtěžován, kromě těch, které si sám pozvu.
Po chvíli komunikace s se Sámoši přes samanet mi dal několik nabídek. Nejvíce se mi zamlouval zcela vylidněný ostrov Waiheke v soustroví Nového Zélandu, který býval kdysi vyhledávaným turistickým rájem a byl proslavený výrobou dobrého vína. Jenže samatoria turistiku zrušila a obyvatelé se odstěhovali – nejspíš na samanet na pevnině. Byl sice menší než můj původní požadavek, ale pro moje potřeby velký až moc. MŮJ ostrov v tichomoří. Príma představa. Škoda, že Azíz a Jacek to mají na doživotí. Bylo by nám tam skvěle. Na ženské jsem zatím nějak nepomýšlel, dalo se to i v Lunaparku, ale žádná se tam nevyrovnala Joan. Asi si říkáte, že jsem nejspíš velký samotář, ale chtěl jsem mít své chráněné území, kam se mi Sámoši nebudou cpát. Počítal jsem s tím, že na pevnině najdu podobné lidi, jako jsem já sám. Takové, co Sámošiny nemusí. Za týden mě tam odvezli, měl jsem tam ten jejich bungalov se zahradou. Ale tu jsem nijak moc nepotřeboval, celý ostrov byl jako zahrada. Prý je opuštěný už 30 let. Nadšeně jsem procházel vinicemi, o které se nikdo už dlouho nestaral. Byly sice zarostlé, ale stále se tam dalo natrhat skvělé hrozny v jakémkoli množství.
Napadlo mě, že bych mohl zkusit pěstovat skutečné víno. Samaritánské náhražky měly sice skvělou chuť a pravděpodobně i nezávadné složení, ale chtěl jsem to jen pro ten pocit. Chápu, dá se to jen těžko vysvětlit, proč se chci plahočit s originálním vinohradem a lisovat si víno na jakémsi ostrově, když jsem to samé mohl mít ve virtuální realitě. Není to otázka rozumu. Virtuální realita se mi hnusila a taky jsem se bál, že když tam vstoupím, nebudu se už umět vrátit zpět. Proto mě nenapadlo to ani zkoušet.
Nechal jsem samanetu, ať vyrobí inzerát:

Konkurz.
Osamělý chlap, 50 let mlád, hledá kumpány na vlastní ostrov,
kteří mají s ním chuť přes den víno vyrábět a po večerech pít.
Zn.
Odborníci vítáni, ale znalost vinařství není podmínkou.
Abstinenti ochotní učit se pít nebudou odmítnuti.
Závisláci na samanetové realitě odmítnuti budou.

Bláznivá věc. Než se někdo přihlásí, šel jsem oprášit lisy a sudy ve vinných sklípcích, co tady zbyly po půvudních vinařích. Když se nikdo nepřihlásí, jdu do toho sám. Co potřebuji víc?
Snad jen .. vzpomněl jsem si na Joan. Kdyby tu tak mohla být se mnou ..