Samaritáni – Waiheke – ostrov vinařů

XXIX.

Jako první se přihlásil nějaký Laďa Kropáček. Byl to takový žoviální pořízek s pupkem a úsměvem od ucha k uchu. Vůbec nevypadal na svých šedesát a chlubil se, že za to může děkovat jen vínu. Tvrdil mi, že je ze starého vinařského rodu odněkud z Jižní Moravy. Vzpomněl jsem si na Jacka, který na Moravě „robil“, že se zmínil při kartách o víně z té oblasti. Tak jo, beru ho, když kecá tak půjde zase pryč.
Jako další přišel David s přítelkyní Samanthou, vypadali jako sympatický pár čtyřicátníků, pocházejících z Readingu u Londýna. Prý jejich děti zůstaly viset na samanetu a oni chtějí začít někde znovu. Proč ne?
O týden později se přihlásily dvě ženy. Ruska Nina a Polka Jadviga. Ninu jsem chtěl napřed odmítnout, protože se přiznala, že na počátku kupovala pro Sámoše půdu. Vysvětlila mi, jak k tomu došlo a jak jí zachránili jejího Sašu. A taky mi řekla, že neví, jestli má Sámošům děkovat, protože Saša jí „zmizel“ na samanetu. Jadviga se svěřila, že vyrůstala na statku, líbí se jí práce na vzduchu a má ráda legraci. Nechce na samanet, protože je to proti Bohu. „Taky důvod,“ pomyslel jsem si a usmál se na ni. „Vítám tě na palubě.“
Chuan byl Mexičan a o víně nevěděl nic. Ale o zemědělství dost. Zeptal se mě, jestli bychom třeba nemohli pěstovat nějakou tu krávu, prase a třeba slepice, že se v tom vyzná a zařídí to. Byl také věřící a s Jadvigou si velmi rozuměli. Často si po večerech četli spolu s Bible a upíjeli víno. Bylo jen otázkou času, kdy se do sebe zamilují.
Tom byl Američan, jako já. Před příchodem Samaritánů byl populárním hercem v Hollywoodu, jenže virtuální realita samanetu smetla veškerý zábavní průmysl. Miloval hereckou profesi a proto sámoše nesnášel. Nějakou dobu byl na drogách a pak se léčil na samanetu. Jako jeden z mála tam nezůstal. Názor na Sámoše s vděku nezměnil, prý proto, že bez nich by nikdy na drogách neskončil.
Poslední se do našeho týmu přihlásila Linda. Bylo jí něco přes šedesát, byla trochu zakulacená, ale bylo z ní cítit energii a zemitost venkovské ženy, která neztrácí nikdy dobrou náladu. Její břitký jazyk se stal brzy naším místním folklorem. Rádi jsme její průpovídky pro legraci napodobovali a ona se jen smála.
Čekal jsem větší zájem, ale ukázalo se, že náš tým je na nějakou dobu kompletní.
Každý člen naší skupiny se ukázal být velmi platným, i když jsme se museli hodně učit. Bez Ladi by moje myšlenka na pěstování vína byla ztracena.
Nikdo z nás ostatních neměl tušení jak se to dělá. Měl jsem představu, že prostě otrháme víno velkých, zdivočelých vinic, které zde opustili původní vinaři. Vinné keře se jako liány rozrůstaly po celém ostrově a vinuly se po mohutných stromech, některé do výšky až desíti metrů.
Laďa hned po příjezdu obešel snad celý ostrov, prolezl všechny sklepy. V jednom dokonce našel zapomenutý regál, kde zůstalo asi třista litrů, podle označení 30 let starého burgundského vína. Znalecky ho ochutnal, a prohlásil, že jde o burgundskou odrůdu chardonnay skvělé jakosti, v čemž jsme mu všichni dali ještě mnohokrát zapravdu. Museli jsme šetřit, protože další víno nebylo na dohled.
Začínalo teprve jaro. Laďa prohlásil, že z žádné divočiny víno dělat nebude, vybral původní vinici na jižním svahu a všechny nahnal do práce. Rozhodl, že tisíc hlav nám bude bohatě stačit i na to, abychom mohli každoročně nejen konzumovat, ale i archivovat.
Laďa, Jadviga, Chuan a Linda snášeli práci na vinohradě téměř bez problémů, i když, jak přiznávali, taky už nebyli zvyklí. Já, Tom, Nina, David a Samantha jsme to zpočátku snášeli jen s vypětím sil.
Museli jsme požádat sámoše o tři vznášedla. David jednou navrhl, abychom požádali Sámoše o androidy, kteří by tu práci zastali, ale tím se silně dotkl naší hrdosti a byl jednohlasně zamítnut všemi ostatními. Dvě jsme si opravili na nákladní přepravu a jedno přepravovalo nás. Laďa vybral vinici na jižním svahu asi pět kilometrů od naší usedlosti.
Chuanovi jsme zatím zakázali krávu a vepře s poukazem, že ho nutně potřebujeme na vinici. A tak jsme pěstovali jen asi sto slepic a tři sta králíků. Naštěstí trávy tady bylo dost. Sekaček tady také zbylo spoustu. Stejně jsme ale časem museli o kvalitní stroje požádat Samaritány.
První úroda sice podle Ladi nebyla moc valná, ale pokryla asi tři čtvrtiny požadovaného množství. Zbytek jsme dotrhali na divokých vinicích, kde Laďa prohlédl důkladně každý keř, který jsme pak otrhali. Z pokladů, které Laďa nalezl při svých pochůzkách po usedlostech vybral dva lisy, které podle jeho názoru lisují víno velmi šetrně. Během tří týdnů jsme víno dokázali otrhat, odstopkovat a vylisovat.
Nevěřili byste, jak je postup výroby vína složitý. Víno nestačí jen vylisovat a mošt stočit do sudů.
Napřed musela být provedena fermentace, při které se ostrá jablečná kyselina změnila na kyselinu mléčnou.
Poté musela být provedena spousta tajemných procedur, které Laďa nazýval „školení vína“. Tuto alchymii jsme nechali zcela na něm.
Následovalo „síření“. Laďa nás poučil, že bez toho se víno zkazí, ale nesmí se to přehnat. Pak následovalo „číření“, ke kterému se používal bílek z vajec našich slepic. Jednalo se vlastně o jakési čištění od nežádoucích příměsí. Pak teprve došlo na zrání. Červené víno vyžadovalo navíc nakvašení drcených hroznů před lisováním. Jde o to aby ve víně byl určitý podíl fermentovaných slupek.
Našli jsme spoustu asi dvěstělitrových dubových sudů, kterým čas nijak neublížil, jen jsme je museli na dva dny napustit vodou, aby se zatáhly škvíry a neucházelo nám z nich víno. Toho všeho jsme se pod Laďovým odborným vedením účastnili.
Sudy s vínem jsme uložili do sklepa, který byl v podstatě velkou jeskyní a uvnitř bylo poměrně chladno, naměřili jsme, že teploty se pohybují v hlubších částech jen mezi 9 – 11 stupni a výše poblíž vchodu bylo asi 15 °C.
Laďa byl celou dobu šťastný, jako malý kluk a my, když jsme ochutnávali mošt po tak těžké dřině jsme měli nádherný pocit. Společné úsilí nás stmelilo. Byli jsme z toho u vytržení a musím říct, že jsem nemohl odolat, abych se nechodil do sklepa dívat a nedočkavě jsem chtěl zkoušet, zda je už víno hotové. Cítil jsem se, jako všichni, skvěle.
Za příjemně chladivých večerů jsme s chutí ochutnávali mošt, později burčák a přemýšleli o svých životech a změnách, které postihly svět po příletu Sámošů. Všechny děsilo, jak jejich blízcí zmizeli v Rajských Komorách, kde leželi jako egyptské mumie v sarkofágu napojeni na přístroje samanetu. Nevěřili jsme tomu, že je tam lepší život. Možná příjemnější, ale jaký má takový život smysl?