Zpravy z cest III.

datum: 5. října 2010 20:43
předmět: Popis dalsich dnu poute

Moje povídání končilo někde v Hopital de Orbiga – na druhý den, jsem se pri východě z mesta potkala s Kalinou – tou Bulharkou, co vystudovala neco s pocitacmi v Nemecku. Díky ní jsme zvolila o jeden km delší alternativní ale hezščí trasu -a to byl dobrý nápad hned v další vesničce měli totiž Fiestu – oslavovali sklizeň – ich hlavní artikel byl česnek.
A u té príležitosti pro poutníky měli přichystanou snídaní zadarmo. Tam jsem opět krom jiného jedla – to jak mi to moc chutnalo v Alfaro – španělskou tortillu – (náhodně vybraný recept na internetu např. tu http://dolcevita.blog.cz/0701/tortilla-spanelska ).
Pak jsme ještě nějaký čás kráčely společně a povídaly – pak jsme se rozešly. Znovu jsem ji potkala když nějaký budhhista z Barcelony si v polorozpadlé „stodole“ uprostřed polí – ale při ceste zřídil své sídlo a za „donativo“ ponoukal poutníkům občerstvení – zrovna mi bylo trochu smutno – tak jsem si na chvíli k němu sedla do velké pohovky – četl knížku od Lousi Hay-ové, uklidňovala mě jeho přítomnost. Pak něco mluvil o vipassaně. Bylo mi tam fajn, tak jsem se v duchu snažila jeho skromnému sídlu s částečně probořenou strechou požehnat ve jménu Velké Bohyně. Pak sem společně s Kalinou, ale nepamatuji se, kdy jsem se k ní zase připojila – došly ke kříži před Astorgou – krom jineho tam relaxoval u karavanu nějak Angličan v důchodovém věku – Kalina byla vůbec mnohem víc ukecanější – tak se ho ptala, zda by se mohla podívat dovnitř, že nikdy neviděla karavan zevnitř. John řekl – že tam má strašný nepořádek a že se tam může podívat pod jedinou podmínka, že se za nej vdá a uklidí mu. Pak povídal o jedné Američance zhruba v jeho věku, s kterou prý žil cca rok – a pak se vrátila do Ameriky – její muž se mezitím dal do pořádku – prý mu rovnou na začátku řekla, jak na tom je – cítila se spoluvina, že její muž přepadnul chlastu. Prý i tak živě komunikovala s dětmi – takže postupně začali chodit správy – otec přestal pít, otec si našel práci etc. ...
Vzpomněla jsem si při jeho povídaní na možná jinou, možná stejnou Američanku – do které byl zamilovaný ten můj kamarád muzikant s gruzínskými kořeny – jak jsem byla v únoru na jeho oslavě narozenin. Tá taky přišla do Evropy, když její muž začal pít a ještě poté umřela její kočka.
Dolu kopcem do Astorgy – jsem se s Kalinou zase nějak rozloučila. Oddychovala jsem na nějaké lavičce cca v půlce svahu, když kolem šel Damir – bez batohu – mezi Leonem a Hopital de Orbigo ošklivě zakopl – měl hodně oteklou nohu, ale prý nemá nic zlomené. Ukazoval mi pozdeji rengen. Taky později říkal – že těsně před tím, než zakopl, mu něco říkalo, že už dál nemůže – a že pak když se to stalo, tak mu proběhlo myslí, že by se mu hodil nějaký rikša – a hele za chvíli kolem něj jel se svým vozíkem Berhard se svým mulou Jákobem. Díky němu pokračoval ve své pouti dál – vezl mu batoh a tak. Navíc Damir se uměl o Jákoba starat – predtim nez vyrazil na svou pout prodal krom jiných věcí i svého koně. (To ze prodal i jiné věci vím od Brigit) Objeli mě, ale byla jsme ráda, že jsem zase potkala Damira. Pak jsem je potkala znovu těsně před Astorgou – byl tam totiž speciálny přechod pro chodce a cyklisty nad železnicí – a tam museli Jákoba vypřáhnout – Damir tahal vozík nahoru a pak dolu a Ben vedl svého polo-oslíka. Když mě Ben zbadal – chtěl abych je vyfotila. Jinak na vozíku měl i e-mail adresu. Pak jsem chvíli šla vedle nich, když Ben navrhl ať si dám svůj batoh taky k nim. Tak jsem se nějak připojila k nim. Snažila jsem se být nápomocná alespoň tím, že jsem je střídala při vedení Jákoba. Došli jsme v ten den až do Murias de Rechivaldo. Municipal albergue byl zavřen, ale soukromný fungoval. Já a Ben sme se ubytovali, ale pro Damira to bylo moc drahé. Nakonec mu i jedné mlade asi zene – byla tak tlusta, ze nebylo lehke urcit zda je zena, nebo muz s nejakou chorobu povolili spát alespon ve dvore albergu. (jinak prvne jsem ji videla sedet v ten den u karavanu s Johnem) Ben pak vecer vytahl z voziku akordeon a nadherne hral – ale zadnou z tech pisni jsem neumela zpivat. Ale pak – protoze hral i ruske melodie – jsme zazpivala Katushu a ještě jednu písničku -a všem se to moc líbilo. Ben se pak zajímal, kdy potřebuji být v Santiagu a řekl – že můžu jít s nimi – Jakob nám poveze batohy a pak budu schopna ujít denně i těch 30kiláků. Jinak Jákob si osklive od remenu oškrel levé rámě, měl tam otevřenou ranu – ale když mu ji chtěli zalepit leukoplastem – tak začal šílene strečkovat, ani dva chlapi jej neuměli udržet. Byla jsem překvapená kolik síly je v tom zvířeti – byl totiž vysoký asi jako pony.
Na druhý den nás pak čekalo první „pověstné stoupání“ ke kříži http://es.wikipedia.org/wiki/Cruz_de_Ferro
Ten den bylo docela teplo a hodne much – nekolikrat se Jakob splasil. Před křížem – ve Foncebadon jsme potkali nějakého Chorvata se svymi lidmi – byl nadšen z Damira – Damir je původně Chorvat, ale smál se mu, že neumí moc dobre po chorvatsky (od sedmi let vyrustal v Rakousku). A hned mu daroval svou obrovskou knížku o své cestě do Santiaga – a zvláště nás upozornil na fotku své nohy s otlakem. I teď měl zalepeny chodidla leukoplasty. A mluvil něco o tom, že denně dělají cca 40km. No – mysleli sme si o něm své – vychloubal se strašně – knížka byla plná fotek – ale nebyla vhodná pro poutníka, byla zbytečně vělká a těžká. Navíc dávat takovou knížku někomu, co již sám ma obrovský batoh a ještě má bolavou nohu.
Pak už jsme vystoupali ke kříži. Jinak celé stoupání – střídavě jednou Damir a jednou já – abychom ulehčili Jákobovi, nesli sme chvíli své batohy. Pak se kleslo do Manjarin – tam jsme jinak puvodne mela v umyslu dojit a spat – ale s nimi jsem jela dal. Jednak jeste bylo brzo – druhak v El Acebo byl albergue donativo – hlavne kvuli Damirovi, ale kdyz se postasti tak i my radi usetrime. Takze pak vystup na dalsi kopecek – a sestup do El Acebo. Pri sestupu jsem si vzala sve hulky a oddělila se – Jakob totiz porad jel po ceste pro cyklisty a auta – a ja jsme si nejak nechtela ujit – ted jiz vim ze asi lekci – strmy sestup – po pesi stezce. Bylo to zvlatsni – vis sestupy delam vzdy pomaly a opatrne – hlidam si kolena a kotniky a tak. Takze me hodne lidi obchazelo. Ale vim ze jsem si prala – abych vydrzela jit svým tempem – jak i drive bylo u cesty psano Your speed is the best speed – ale zaroven jsem si prala abych mela stesti, aby i kdyz me objedou – dosla jsem do albergue vcas a tedy dostala misto.
A hele – mela jsem ho. Dostala jsem posledni postel v tom donativo albergue. Navíc v tom albergue podávali i veceri a snidani. Puvodne mela byt vecere az v osm, ale pak zacalo venku lit a veceret se zacalo drive – kolem sedme. Ja tam zrovna v jidelne sedela u kompu a u vedlejsiho nejaky Francouz – duchodce. Po jídle jsem si odskocila a když jsem se vrátila – hrál Ben na akordeon. Sadla jsem si na židly ke kompu, kedže se mi nechtělo se soukat na své místo na lavici. A u kompu, kde seděl před večeří ten Francouz jsem zbadala peneženku. Tak jsme ho na ní upozornila. Druhý den ráno byl pořád z toho unešen – velice mi děkoval – chtěl po mně kontakt i napsal mi svuj e-mail do meho zapisniku a rikal neco – ze zije pobliz Parize – a ze kdy bych se chtela prijet podivat do Parize – ze se mam ozvat – ze mi rad pomuze. To uz jsme byli vetsina po snidani – a pomaly vyrazeli dal. Jinak tu noc jsme prvne pouzila v noci stuple do usi – a oplatilo se. Pozdeji sem se divala na ten jeho e-mail a prisel mi necitelny – tak jsem se zasmala a nechala to byt. Jake bylo pro mne prekvapeni, kdyz mi za par dnu psal – ze uz je doma ze Santiaga a neco o sve rodine a tak a ze se nemam stydet pozadat o pomoc, kdybych se chystala do Parize. (Tak treba na jar ...)
Pak sme zacali s Jakobem sestupovat – nejaky usek jsem se vezla – kym Ben se trochu prosel pesky. V Ponferradě se od nás oddělil Damir. Ještě před tím jsme ale hledali – kdo by opravil vozík – vzadu vypadlo pár šroubu a plech u pravého zadního rohu se rozevíral – nakonec nám pomohl jiný Francouz – který tam byl s celou svou rodinou a obrovským karavanem (rodina jezdila na kolech) – který měl v nárádí pro opravu kol i šroubovák a šrouby. Za odměnu mu Ben zahrál nějaký francozský šlágr.
Pak jsme pokračovali dal. V ten den bylo ve meste na slunci kolem 29stupnu. V ten den me pozdeji rozbolela prava noha nad kotnikem, tak jsem se kousek i vezla. V ten večer jsme spali v albergu v Cacabelos. Byli tu bunky po dvou a ja byla na pokojicku s dalsi Francouzskou Brigit. Byla velice mila ale neumela vubec anglicky. Pak jsem se vybrala do mesta najist se – pilgrim menu. Pozdej tam dorazil i Ben. Mluvili sme o planech na pristi dny -cekal nas vystup na O Cebreiro. Rikal ze to bude muset nejspis obejit – a domluvili jsme se, ze rano jeste pojedeme chvilku spolecne, ale pak se rozdelime. Az pujdeme z kopecka dolu, tak se zase muzu pridat.
I tak na druhy den bylo. Kdyz jsem prochazela oblasti vinic potkala jsem jednu snedou zenu – poutnicku. Dali sme se do reci – rikala ze je ze Syrie ale ma kanadske obcanstvi. A pak, ze si na pouti uvedomila, jak ji chybi domov. Pak jsem mela pocit, ze potrebuje obejmout – nabidla sem ji to a ona souhlasila. Jen byla jeste vic dojata.
V Ruitelán jsem vecer viděla zaparkovany vozik a pasouciho se Jakoba, ale ja chtela dal, dokud to slo ...
A tak jsem dorazila az do Las Herrerías, kde nohy rekli dost.
Akurat vcas abych si nalezla ubytováni. Jinak větší část dne jsem kráčela průsmykem uprostřed lesů, kolem starší silnice. A podvečer se mi taky roztrhl muj modlitebny naramek z ruzeninu. Koralky jsem posbirala. V Las Herrerias sme to zkousely se zenou z Albergu spravit, ale nešlo to – neměli jsme vhodnou jehlu, nešlo to navlékat.
Jinak líbila se mi moc sprcha v tom albergu – byla překvapivě horká. V ten večer měl být úplněk – ale já stejně usnula jak špalek. V tom albergue jsem taky potkala toho podivneho pana, ktery byl pro nas vsechny nepochopitelny – na pout se vybral se sportovni taskou a takovym stanem, co kdyz se zlozi tak vytvori obrovsky kruh. Tu sportovni tasku nosil na zadech a ucha pouzival jako popruhy na ramena. To bylo asi nejpodivnejsi individuum, co jsem tam za cely cas videla. Nicemene sel – a to se pocita.
v La Fabě jsem vyfotila mobilem albergue ale hlavne milnik vedle neho oznamujici, ze do O Cebreira jeste 4km a malinkatym pismenkem tam bylo jeste 7 – tedy celkově 4,7km ... jako MMS jsem ji poslala par lidem, co jsme od nich cestou ziskala tel. cisla a pak mailem i vam ...
A pak jsem konecne vystoupala do O Cebreira – nadhera – konecne nejake kopce a lesy a zelen – pri tom vystupu jsem si rekla, ze je skoda jit tudy jen jednou – a ze se jeste vratim nekolikrat. V O Cebreiro jsem koupila znamky a pohledy a taky jeden darek. Pak jsem potkala Kanga – kamarada z Koreji – jeste v El Acebo ztratil rano sluchadla, kdyz si nas fotil s Jakobem – konecne jsem mu je mohla vratit. A pak mi prisla SMS, ze by me nekdo rad jeste videl, zda to budu stihat a budu alespon v utery vecer v Santiagu. V ten vecer jsem sestoupala az do Triacastely . A znovu me rozbolela ta prava noha. Pozdeji jsem zjistila, ze mi taky otekla. V Triacastele mi zmizli hulky. Docela mi chybeli, kedze jsem chtela chvatat. Nicmene druhy den jsem alternativni cestou pres lesy (cca 18km) dorazila do Sarrie – celou cestu hrozně pršelo – koněčne se Galicie projevila – den před tím bylo zataženo, ale když jsem vystoupila na horu – tak se objevilo sluníčko. Když jsem oddychovala na začátku města Sarrie – přišla mi další SMS, že když si vemu bus ze Sarrie do Portomarín – ušetřím cca 20 až 25 km a budu mít šanci dorazit do Santiaga již v pondělí. Udělala jsem tak. V Sarrii jsem si ještě taky koupila nove hulky – taky odpruzene s korkovou rukojeti. Z Portomarin jsem si jeste vyslapla do Gonzar. Z Gonzar jsem vyrazela jeste za tmy – sla jsem za Jitřenkou a Měsícem – i když již po úplňku, ještě byl docela kulatej. Byla to relativne fajn cesta. V ten vecer jsem mela za cil mestecko Melide – tam kdosi spal den prede mnou. Spala jsem v provizornim municipal albergu – za tri eura – ale slo to. Byly to takove unimobunky ve velke hale – nad postelami byla natahnuta cerna plachta , ale bylo skrze ni videt strop haly. Nicmene sprcha byla tepla a kousek od albergue byl supermercado – obchod. Tak jsem nakoupila trosku zasob. V ten vecer jsem zjistila, ze mi ta prava noha opravdu otekla a docela bolela i v noci – pres den jsem sla v elasticke ponozce a na noc jsem si omotala nohu elastickym obvazem. Stejne me bolela, blbe se mi hledala poloha, pri ktore neboli a zaroven muzu zaspat – protoze jsem zvykla spat na brise-boku. Dalsi den – v nedeli byl cil Pedrouzo-Arca. Nicmene nebola bych tam dosla, kdyby nebyl albergue v Santa Irene plne obsazen. Cestou jsem chvili povidala s Polakem, co jsem ho potkala jeste cestou do Melide – pak spal podemnou – prisel do albergu kousek prede mnou. A pozdej sem pravidelne potkavala takoveho srandovniho poutnika s obrovskym „pirkem z travy“ za kloboukem – trosku vypadal jako bezdomovec. Obcas sem ho obesla, kdyz kouril nebo tak, pak zase obesel on mne. A jednou jsem ho potkala v jinych botach – nasel je pri ceste a moc si je pochvaloval. Ruznych bot a jinych odpaku a jinych stop po poutnicich byli od Logrona vsude. Taky me v ten den obchazel jeden poutnik – kdyz jsem si zpivala – zmlkla jsem. Ptal se me kde jsou dalsi poutnici – rekla jsem, ze nevim, ale ze ja stejne nikdy nejsem sama. Pak jsem ho potkala na druhy den – mluvili jsme vic – byl to Fin – rozveden po 15tiletem manzelstvi, deti jsou u ni.
Jo jeste sem zapomnela -nekde mezi Gonzarem a Melidou jsem si vymýšlela svoji melodii – abych si mohla zpivat Om Mani Padme Hum. A jednou necekane prisla nejaka kanadanka, nebo francouzska – uz nevim presne – a rikala ze se ji to moc libilo, a ze se ji muj zpev dotknul ... nicmene nedovedla jsem pokracovat driv, nez jsem zase osamela ... Tak a ted zpatky k arce – na zacatku mesta byl nejaky albergue – byl plny, ale majitelka se me ptala, zda bych chtela pension – rekla cenu – prisla mi ok – na to ze zitra jiz budu v Santiagu – tak me do toho pensionu dokonca odvezla (bodejt by ne, vzdyt to byl taky jeji penzion) – nicemene po dlouhe dobe sem mela koupelnu pro sebe – s vanou. Skvele jsem se vykoupala. A pak jsem mela celou postel jenom pro sebe. Stalo to za ty prachy ... rano jsem uz chvatala do Santiaga. Tam uz kdosi mezitim dorazil a napsal – ze do Finisterry jedou tri busy v deset, v jednu a v 19:00 – ze idealne by bylo stihnout v ten jednu. Napsala jsem, ze nevim zda budu stihat, protoze me fest boli noha. Napsal ze kdybych to nestihala mam prijet tim o 19:00, ze on nam zatim zajisti ubytovani – a ze si mozna jeste stihnu vyzvednout svou Compostelu. V pondeli jsem dorazila do Santiaga. 12:51 sem stala na krizovatce pred autobusovym nadrazim a modlila se at naskoci zelena pro chodce. 12:55 jsem jiz sedela vedle nej. I kdyz pesky je to cca 100km, busem to bylo kolem 130 – protoze se tocil po pobrezi – jeli sme cca 3 hodiny. Na Finisterre jsem se docela hezky ubytovali – odchytil si nas nejaky dohazovac – meli sme k dispozici apartma s výhledem na pristav. Po ubytovani se a tak jsme se sli najist a pak jsme se prosli k majaku – jeste cca 3km a zpet – docela jsem pajdala – kedze ta noha me fakt bolela. Druhy den jsme se vratili do Santiaga – az do jeho odjezdu sme travili cas spolecne – prochazkami po meste a tak, jiz v utery vecer jsem si vyzvedla svou prvni Compostelu – jinak jiz k nicemu zvlastnimu nedoslo, protoze jeste na Finisterre nastal jisty technicky problem, ktery se postupne natolik zhorsil, ze vyzadoval zasah chirurga. Jenze nemel cestovni pojisteni. Vlastne jeste jedna zvlastnost – jeho odjezd byl oddalen – protoze 29. byl generalni štrajk – jeho let ze Santiaga do Barcelony byl zrušen. Naštěstí následný let z Barcelony měl až na druhý den a ze Santiaga (minimalni provoz) jel ve 14 hodin do Barcelony – nicemene stejne ho cekalo cca 17 hodin v buse a pak skoro cely den litani a jeste bus – nez dojel domu. Pokud vim v patek jiz ten chirurgicky zakrok absolvoval. Ja se pak toulala Santiagem, kupovala suveniry, potkavala dalsi a dalsi zname poutniky prichazejici do Santiaga. Nejhezci to bylo pak ve ctvrtek vecer – to se tak ustne rozsirilo mezi poutniky, ze je stretavka v sest vecer pred katedralou – parada – setkalo se tam cca 40 poutniku co se tak nejak po ceste seznamili nekdo znal nekoho nekdo vic nez nekoho, fotilo se a povidalo a i sme si zaspivali resp. zabekali – v jednom albergue totiz vymysleli specialni text na melodii „La Bamba“ – a pres ten albergue nas slo hodne – pak sme se trochu rozdelili a asi tak 12 az 18 lidi sme sli si sadnout nekam na pivo a povidat – byla tam Katka (Slovenka), Laco (slovenský Maďar), Bernhard – v ten den se vratil z Finisterry, Barolt a dalsi . Kdyz jsem se loucila s Baroltem – měl slzy v očích – nějak mu docvaklo, že to končí. Já si pak taky pobřečela – ale až v letadle. V ten večer jsme ješte já, Katka, Laco a Reinhard – nemecky duchodce, co se na ceste spratelil s Katkou – dva dny sli stejnym tempem – sli jeste na veceri. Reinhard nas pozyval. Mela jsem chobotnici. Chobotnice mi chutna – vim to od kdy jsem ji jedla kdysi davno v Chorvatsku – jeste kdyz jsem tam byla s Wurfem. Taky jsem ten den jeste na obed ochutnala v jedne restauraci svatojakubskou musli – v ramci zvyhodneneho Menu de casa – chutnala a musli mam navic jako suvenir. Rano jsem vstavala cca v 5:15. Vetsinu jsem si zbalila jeste vecer – vcetne hulek a pani domaca – spala som na soukromi – mi zavolala taxik na letiste.
A pak me cekalo celodenny letani – navic prodlouzeno a prodrazeno o dalsi eura – protoze prvni letadlo letelo az za vice nez dve hodiny od puvodne planovaneho startu – prvne od lidi ve fronte jsem se dovedela, ze protoze, ze na letisti chybi jedno letadlo – az pak kdyz jsem sedela v letadle tak to i hlasil pilot.
Sepsala jsem tak jako i jini cestujici stiznost.
Pres internet (drahy jak slak) jsem si hledala cislo na pobocku Lufthansa v Madride – chtela jsem zjistit, jak co s mym letem z Madridu, protoze bylo jasny, ze to nestiham. Nikdo to nebral – pak jsem zavolala do Student Agency – u nich jsem kupovala listky – a tam jsem si nechala poradit v jazyku, kteremu rozumim – co a jak mam delat. Po priletu jsem sla k okenku Iberii a nechala si vystavit oficialny papir o tom, ze letadlo bylo pozdrzeno o vic nez dve hodiny – a pak sem se presunula i s batozinou (hezky jsem si ji nechala jeste v Santiagu zabalit) na Terminal 1 a k okenku Lufthansy – kde se ku mně konečně chovali jako ke zákazníkovi – nicméně – stejně mě změna letenky stála 50euro a storno původni 20 – ale alespon sem mohla letet domu – tedy v te chvili jsem byla docela na mekko ...
Kdyz mam porovnavat tak Lufthansa byla o nekolik radu lepsi nez Iberie – jeste i letusky byly milejsi a hezsci.
Tak jsem v pátek večer doletěla do Prahy.
Pak jsem ještě něco cetsovala a v sobotu jsem byla v Počátkách u Pelhřimova na srazu Literu – ale to už nepatří do poutnícké story.
Ze Zaragozi do Santiaga jsem dorazila za necelých 30 dnů – i když ne úplně všechny úseky jsem šla pěšky, odhaduji že pěšky jsem prošla víc než 600km – muj nejvetsi rekord – dva dny po sobe cca 32km navic s bolavou nohou ...

Tak se mejte – snad Vam tento mail vynahradil alespon castecne me odmlceni se ...

Romana