Samaritáni – Kara Noah na Waiheke

XXXI.

„Ahoj, jmenuji se Kara Noah. Přijela jsem za vámi, protože chci zkusit žít jako vy.“
„Proč?“ zeptal se starší muž s vlasy prokvétajícími šedinami.
„Protože jsem zůstala sama. Rodiče i brácha jsou v Rajských Komorách a přátelé také. Mně se to nelíbí. Zkoušela jsem to.“
„Nelžeš? Říká se, že se samanetu nikoho nepustí.“
„Pustí, ale musíš sám chtít. Virtuální realita každého tak pohltí, že ji NECHCE opustit.“
„A ty jsi chtěla? To je zvláštní, ne?“
„Nedělalo mi to dobře. Stále jsem musela myslet na to, jak tam moje tělo leží zadrátované a já si tady žiji vysněné životy. Měla jsem pocit, že život v reálu je vyšší forma existence. Něco jako pro nás byl před samanetem život v nadvesmíru, někde s tvůrcem naší reality, s Bohem.“
„Ale u nás přijímáme bolest při práci, utrpení z každodenních problémů, hádky .. Vše, čemu se můžeš na samanetu vyhnout. Jsi mladá, práci jsi už nezažila.“
„Chci to aspoň zkusit. Nechci do nicotného světa iluzí na samanetu.“
„Někteří buddhisté jsou přesvědčeni, že i tento život je jen iluze, mája.“
„Možná, uvidíme. Při poslední seanci jsem se připravovala na reálný život. Třeba mi to pomůže.“
„ Jsi mladá a zdravá, třeba to vydržíš. Jsem Ben Baker, vlastník tohoto ostrova. Já bych ji přijal, a co vy?“ otočil se k ostatním.
„Stejně tu nevydrží,“ prohlásila Samantha. „Je na to moc mladá, bude si chtít užívat,“ pronesla poněkud pichlavě.
„No to říká ta pravá,“pomyslel si Laďa, který nemohl od Kary odtrhnout pohled. „To je ale kost,“ táhlo se mu hlavou. „Takovou dokonalou samičku jsem ještě neviděl,“ pomyslel si mlsně. „A proč bychom to nemohli zkusit?“ pronesl. „Zaučíme tě a uvidíme. Když se ti tu nebude líbit, tak prostě odejdeš.“ blaženě se usmál při pomyšlení na to zaučování. „Já jsem Laďa, vítej mezi námi.“
David neříkal nic, moc dobře pochopil Samantinu žárlivou narážku, a tak byl radši zticha. Tomovi připomínala jednu nádhernou kolegyni z Hollywoodu, se kterou svého času .. Ale nemusí o tom nikdo vědět. Podíval se Kaře přímo do očí a s podmanivým úsměvem řekl: „Jsem moc rád, že jsi k nám přišla. Bude se ti tu líbit.“
Chuan se jen usmál. „Každá pomoc je dobrá. Vítej.“ Jadviga se svým zvláštně přitažlivým výrazem ve tváři řekla „U nás je každý vítán.“
Nina si ji pozorně prohlížela. Svým ženským instinktem cítila, že jim Kara něco tají. „Dobrá,“ řekla jen a usmála se. „Však uvidíme,“ pomyslela si, “třeba je to jen klamný pocit“.
Linda, která nikdy neztrácela dobrou náladu svým bodrým, hlasitým projevem Karu trošku polekala. „To jsem ráda, že mi někdo pomůže v kuchyni. Začneme hned ráno. Prozradím ti pár věcí o zdejších mužských. Jo, říkej mi Lindo, všichni mi tak říkají.“
„Všichni jsou příjemní, sympatičtí,“ pomyslela si Kara. „Děkuji, že jste mě tu tak krásně přivítali. Můžete mi dát hned nějakou práci.“
„Necháme to na později, Teď máme siestu. Ve čtyři pojedeme na vinohrad a budeme do devíti sklízet úrodu. Přišla jsi v pravou chvíli. Každá ruka dobrá. Teď je čas odpočinku. Půjdeme se natáhnout do stínu.“
Zamířili k poměrně velkému přístřešku, kde si všichni lehli do pohodlných lehátek. Kara samozřejmě věděla ze Sámošských databází samanetu o každém dost hodně, ale přesto se zeptala.
„Proč vy se vlastně vzdáváte virtuálních životů na netu? Vždyť si tam můžete stvořit úplně stejný ostrov a úplně stejné lidi kolem sebe, ne?“
„A proč bychom se s tím namáhali, když to máme všechno tady?“ odpověděl Ben.
„Mohli byste si tu realitu vylepšovat snadněji, než tady.“
„Jenže to je přesně to, co nechci,“ vmísil se do hovoru Laďa. „Ano, mohl bych být třeba o dvacet let mladší, nebo prožívat několik životů bez vzájenmé souvislosti, návaznosti. Jenže v reálu fakticky také prožíváme několik životů.“
„Souhlasím,“ přidala se Nina „jeden život žijeme jako děti. Poznáváme svět okolo, hlavně hrou. I ve škole si fakticky hrajeme, i když třeba sedíme v lavici. Získáváme určitou kázeň, učíme se z chyb svých i svých učitelů ...“
„...učitelů?“ vpadla jí do řeči Kara, „učitelé jsou přece dokonalí..“ bezděky si vzpomínala na milovaného Tutora, který byl tak moudrý a nedělal chyby.
Všichni se náhle rozesmáli. Kara udiveně zvedla oči a byla v nich nechápavá otázka.
„Dokonalí?“ řekla Samantha. „Ve dvanácti jsem se zamilovala do našeho tělocvikáře. Moje pohledy a náznaky mu neušly a jednou mě o přestávce poslal pro kužely. Samozřejmě tam za chvíli přišel a zamkl za sebou dveře. Chtěl to stihnout o přestávce. Neměla jsem vůbec ponětí, co bude následovat. Hrozně to bolelo, vůbec na mě nebral ohled. Pak mi odemkl dveře a řekl „Utíkej, aby si nikdo ničeho nevšiml. Samozřejmě to zůstane mezi náma. Chtělas to přece, ne?“ hrozně jsem se styděla. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se odvážila přiblížit k dalšímu muži.“
„Já jsem zažila něco podobného,“ řekla tiše Jadviga. „V naší farnosti byl kněz, bylo mu okolo padesátky. Vodil si mě dozadu a chtěl, abych se vysvlékala. Vypadal přitom strašně, bála jsem se. Ale byl to přítel mých rodičů, každý druhý týden k nám chodil na oběd. Nenáviděla jsem ho, ale bála jsem se něco říct, že by mi neuvěřili.“
Pro Karu bylo tohle něco naprosto neznámého. Jak ti lidé mohou TAKTO žít? „Musím říct, že já jsem měla moudré učitele, kteří nic podobného nedělali. To je jak z minulého století. Četla jsem o tom na samanetu.“
„My měli učitelku,“ řekl temným hlasem Ben, „která poštvala všechny spolužáky proti mě. Vůbec jsem nevěděl, proč mě tak nenávidí. Pak jsem se dozvěděl, že ve válce jí umřel manžel. Byl v okupační armádě a zastřelili ho partyzáni. Táta byl před válkou plukovník u zvláštních jednotek a ty partyzány vedl. Tak se mstila aspoň na mě. Dařilo se jí to skvěle. Neustále jsem se dostával do rvaček s klukama a protože jsem měl dost sílu a uměl se prát, nedal jsem jim nic zadarmo. Jenže když nás přistihla, byla to vždy moje vina. Říkala pak, že jsem cvičený rváč a bude ze mě zabiják. Táta mě opravdu učil se prát, ale přísně mi zakazoval někomu ublížit. A věřil jí, takže mě přestal učit. Taky jsem dostal několikrát doma pořádný výprask. Štvalo ho, že mám ve škole pořád problémy. Polykal jsem slzy a tu babu jsem šíleně nenáviděl. Tenkrát jsem měl dojem, že bych ji opravdu nejradši zabil.“
„U nás ve škole jsme byli tak divoká banda, že učitelé nevěděli, co s námi.“ nesměle se vložil do hovoru Chuan, „měli jsme své party, znepřátelené na život a na smrt. Kamarád přišel při takové válce o oko, dostal zásah maticí vystřelenou z praku. Dobře jsme věděli, kdo to byl, vyčíhli si ho a tak zmlátili, že zůstal ležet. Pak začala surová válka, ale pochytala nás policie a zavřela do pasťáku. A tamější vychovatelé byli obyčejní sadisté. Řezali nás za křivý pohled, mučili hladem a zimou, zavírali na samotky. Tenkrát jsem si vzpomněl na Boha a přísahal, že pokud se z toho dostanu, nikdy na něj nezapomenu. Proto nejsem na samanetu.“
„Mně se nechtělo učit. Tedy ve škole. Připadalo mi to všechno zbytečné, stejně ze mě táta chtěl mít vinaře, tak proč se učit třeba dějepis, nebo angličtinu? O tohle jsem se začal zajímat mnohem později. Nosil jsem čtverky, táta zuřil, chtěl abych šel vinařinu studovat na školu. Všichni mi tak dlouho říkali, že jsem blbý, až jsem tomu uvěřil. A začal jsem jim dělat všechno naschvál. Když jsem blbej, tak ať mi vlezou na záda! Přitom o víně jsem věděl všechno. Utíkal jsem z domu na vinici, měl jsem tam svých dvacet hlav. Dělal jsem všechno proto, aby rodily víc, něž tátovy a v patnácti se mi to povedlo. Jenže pak se mi splašily hormony, telecí léta, znáte to.“
„Co tím myslíš“, zeptala se Kara. Ostatní na sebe udiveně pohlédli. „Ona snad neprožila pubertu? Je snad z jiné planety, nebo co? Fakt divné děvče. Že by dneska byli všichni mladí takoví?“ Neměli vůbec potuchy, že existují nějací Samové a jaký byl jejich život už vůbec ne.